Miroslav Kouba: Makedonie a Řecko se ve sporu o název země diametrálně míjejí

Miroslav Kouba, Katedra literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Zatímco Řecku se nelíbí název Makedonie, makedonská strana se dohaduje o přívlastky, popisuje absurdní povahu sporu o název země Miroslav Kouba z Fakulty filozofické na univerzitě v Pardubicích, který se specializuje mimo jiné na kulturní dějiny Balkánu.

  • Začněme tématem, které je pro makedonskou zahraniční politiku momentálně asi nejzásadnější, tedy sporem mezi Makedonií a Řeckem o název země. Řecko dlouhodobě nesouhlasí s interním názvem Republika Makedonie a brání tak Makedonii zahájit přístupové rozhovory s EU i s NATO. Jak tedy tento spor vznikl a v čem přesně spočívá?

Předně je třeba si uvědomit, že spor o název státu vyznívá v mnoha konotacích poněkud absurdně, případně vyvolává hořký úsměv. Je nutno mít na paměti, že je to v zásadě bilaterální spor mezi státem makedonským a státem řeckým, kdy se z hlediska historického samozřejmě jedná o vazby, které sahají hluboko do antických dob. To znamená, že se na historickém území Makedonie rozvíjí dvojí příběh: makedonský a řecký. Pojímání společné minulosti a její interpretace se kříží, oba národy totiž předpokládají určitou exkluzivitu svých dějin. Právě postoj k tomuto společnému dědictví vyvolává jádro současného sporu, který je absurdní i z toho důvodu, že obě strany zastávají pozice, jichž se těžko vzdávají. Souvisí s tím i celá řada dalších faktorů, jako jsou faktory identitární, symbolické či psychologické. Jedná se tedy o problematický vztah jednotlivých národních společenství k historickému odkazu Makedonie.

Domnívám se proto, že řešit tento spor nebude snadné, o tom ostatně svědčí i dvacetileté období, po který trvá. Jeho počátky můžeme sledovat záhy po osamostatnění Makedonie, kdy tento mladý stát vystoupil jako poslední, pomineme-li Černou Horu a Kosovu, ze zbývající Jugoslávie. Od roku 1991 do dnes se tento spor i přes četná jednání vyřešit nepodařilo.

  • V současnosti se však zdá, že řešení by mohlo být na dosah. Podle posledního návrhu by Makedonie měla do svého názvu přidat adjektivum „Vardarská“, aby se tak geograficky odlišila od historického území se stejným názvem v Řecku. Myslíte, že takové řešení má šanci na úspěch?

Otázka, zdali označení „Vardarská, které je odvozeno od řeky Vardar, může být řešením, je složitá, a to minimálně ze dvou důvodů. Za prvé přídavné jméno vardarská evokuje název části historického území Makedonie v meziválečném období, resp. v období po roce 1913. Bukurešťská smlouva, která právě v roce 1913 ukončila balkánské války, totiž určila další politický osud Makedonie. Toto území s převládajícím slovanským pravoslavným obyvatelstvem s dosud nezformovanou identitou bylo rozděleno mezi tři sousední státy – Bulharsko, Řecko a Srbsko (nepatrná část připadla také nově vzniklé Albánii). Část Makedonie, jež připadla Srbsku (resp. královské Jugoslávii), je tradičně nazývaná jako vardarská, zatímco část řecká je označována jako egejská. Bulharská část pak nese název podle pohoří Pirin. V této době ještě nebyl dokončen makedonský národotvorný proces, který do své závěrečné fáze vstupuje teprve ve 30. -40. letech 20. století. Z mého pohledu tedy doplněný přívlastek „Vardarská“ nemusí být ideálním řešením především proto, že může evokovat doby, kdy ještě nelze hovořit o plně dotvořené makedonské identitě.

Myslím, že zmíněné označení je opět výsledkem tápání. Před ním již byla na stole celá řada mnohdy absurdních návrhů, jako například Republika Horní Makedonie, Republika Severní Makedonie, Republika Nezávislá Makedonie, Republika Demokratická Makedonie atd. Nynější zvažovaný název má naznačit geografické odlišení, o které jde především řecké straně. Předešlé návrhy s ním také pracovaly. Toto odlišení však prakticky v každém ze zmíněných návrhů podvědomě evokuje jakýsi logický protiklad – adjektivum severní s nadsázkou naznačuje, že by mohla být také nějaká „jižní Makedonie“, přídavné jméno demokratická pak předpokládá existenci nějakého jiného státu, který demokratický není. Podobně bychom mohli interpretovat i přívlastek nezávislá.

Naproti tomu označení vardarská má konkretizovat zeměpisná specifika té části makedonského území, na níž byla v roce 1944 vytvořena Makedonská republika (do roku 1991 jedna z republik federativní Jugoslávie). Problémem však je skutečnost, že řeka Vardar, která se vlévá do Egejského moře, protéká také egejskou (řeckou) Makedonií,.

Obě strany se při řešení sporu o název státu diametrálně míjejí – zatímco řecká strana odmítá připustit podstatné jméno Makedonie, makedonská strana vede diskuze o podobě přídavného jména. Takto definovaná situace nemůže předpokládat logické východisko.

Druhý aspekt pak souvisí s označením jazyka a etnika. Makedonci, slovanský pravoslavný národ, žijí pouze na části historické Makedonie, tedy té, která dnes tvoří nezávislý stát. S novým názvem státu by se však měli ztotožňovat všichni jeho občané, nejen většinoví Makedonci, ale také příslušníci albánské menšiny, kterých je zhruba 25 %. Ale i další národnosti jako Romové, Turci nebo makedonští Srbové by měli chápat Makedonii jako svou vlast a ztotožňovat se tedy s jejím oficiálním názvem.

  • Již v minulém roce se Evropská komise, a letos v únoru ji následoval i Evropský parlament, přiklonila k tomu, aby Makedonie zahájila přístupová jednání s EU co nejdříve. Existuje tedy, podle vašeho názoru, kromě zmíněného sporu s Řeckem ještě další překážka, která v současné době brání Makedonii začít vyjednávat o vstupu?

Domnívám se, že by nebylo vhodné zahájení přístupových jednání odkládat na neurčito především z toho důvodu, že proces makedonské integrace dosáhl velkých úspěchů na konci roku 2005, kdy Makedonie získala kandidátský status bez termínu zahájení rozhovorů – na ten doposud čeká.

Kromě překážky v podobě sporu o název státu lze s určitými obavami hledět i na makedonsko-bulharské vztahy. Do jisté míry zůstává otevřena zejména otázka, zda bulharská strana nebude přístupová jednání komplikovat kvůli rozdílnému vnímání společného kulturního dědictví. Zatím tak nečiní, ale podle oficiální bulharské doktríny je Makedonie z etnického hlediska chápána jako součást bulharského národa. Makedonský jazyk je pojímán buď jako soubor západobulharských nářečí, nebo jako spisovná norma, která platí v rámci hranic Republiky Makedonie.

Výklad společných etap dějin by proto mohl při přístupových jednáních představovat určitý problém. Zejména pak otázky interpretace „společného“ 19. století anebo dokonce hlubší minulosti, konkrétně pak například počátků slovanské vzdělanosti a původu sv. Cyrila a Metoděje, se mohou v průběhu makedonských přístupových jednání ukázat jako problematické.

  • Makedonie, Černá Hora, Albánie a Kosovo se letos v červnu dohodly na vytvoření tzv. zóny volného pohybu, která ruší kontroly na hranicích a umožňuje bezvízový styk. Domníváte se, že tato regionální iniciativa bude mít nějaký dopad na to, jak Evropská unie vůči těmto státům postupuje? Může se díky tomuto kroku integrace těchto států urychlit?

Tato iniciativa, tzv. jihovýchodní mini-Schengen, je samozřejmě pěknou ideou. Slibuje snazší pohyb občanů jednotlivých států i jednodušší výměnu zboží. To vše má pak prohloubit interkulturní dialog. Samotné země, které se do této zóny zapojily, ji chápou jako vzkaz Evropské unii v tom smyslu, že jsou schopny společného dialogu a přeshraniční spolupráce.

Na druhou stranu je zapotřebí vnímat tuto iniciativu také s jistou opatrností. Je totiž otázkou, zda má taková spolupráce po konfliktech v Kosovu a Makedonii reálnou šanci na úspěch. Rovněž je důležité mít na paměti, že s touto iniciativou přišly Albánie a Kosovo, které chtěly odstranit vnitřní kontrolu na hranicích, a teprve v následné fázi se připojila Makedonie a Černá Hora. Měli bychom si proto položit otázku, zda tato iniciativa nemůže asociovat určité tendence k naplnění integračních snah albánského etnika.

  • Myslíte, že tento mini-Schengen může pomoci Makedonii, ale i ostatním zúčastněným státům, v boji proti organizovanému zločinu, jež představuje problém obecně celého Balkánu?

Organizovaný zločin je velký problém nejen balkánský, ale představuje ohrožení i pro středoevropský, potažmo evropský prostor. Na otázku, zda může mini-Schengen skutečně pomoci, je složité odpovědět. Opět je dobré mít na paměti: jestliže má být tato zóna přeshraničního styku a uvolněného pohybu funkční, musí se do ní nutně zapojit také Srbsko, které představuje významnou součást západního Balkánu. Navázání užší spolupráce ale komplikuje fakt, že Srbsko má ostře vyhraněný vztah vůči kosovské nezávislosti. Bez Srbska však skončí veškerá iniciativa podobného druhu na půli cesty.

Další rizikový moment balkánské integrace může nastat v případě, že nebudou všechny země regionu přijaty do Unie pokud možno současně. Mělo by se zabránit opětovnému vytváření dvojí Evropy: té, která je v klubu, a té, která není. Lze předpokládat, že Chorvatsko, a možná i Makedonie, vstoupí v jedné rozšiřovací vlně. Zejména Srbsko a Bosna a Hercegovina, eventuelně Kosovo a Černá Hora, tuto vlnu zřejmě nestihnou.

  • Jak myslíte, že samotní Makedonci perspektivu plnoprávného členství v EU vnímají? Jsou více skeptičtí díky tomu, že stále nebyla zahájena přístupová jednání, jako tomu bylo například jednu dobu v Chorvatsku, anebo vidí v Evropě spíše pozitiva?

Při pohledu na makedonskou společnost a její vztah k integračnímu procesu je třeba si uvědomit již zmíněný neustálý odklad zahájení přístupových jednání. Tento fakt samozřejmě podpoře integračního procesu nepřidává. V makedonské společnosti často uslyšíte názor: „Zvládli jsme dvacet let nebýt členy Evropské unie, zvládneme to i nadále“.

Pro makedonskou společnost jako takovou byl důležitý především jeden cíl integračního procesu, a to svoboda cestování. Idea Evropy bez hranic představovala fakticky po celá devadesátá léta až do loňského roku pro občany západního Balkánu velký otazník, získávání víz pro ně bylo totiž relativně složitým procesem.

Ačkoliv tento cíl integračního procesu byl naplněn v minulém roce, kdy došlo ke zrušení vízové povinnosti pro vycestování do EU, podpora evropské integrace  u makedonské veřejnosti přesto klesá. Konkretizace data počátků přístupových jednání by tedy s velkou pravděpodobností vedla k posílení popularity eurointegračního procesu.

  • Právě v souvislosti s uvolněním vízového režimu pro některé státy západního Balkánu, tedy i Makedonie, zaznamenaly belgické a švédské úřady velký nárůst albánských a romských žadatelů o azyl. Mezi nimi bychom našli i Albánce, kteří pocházejí ze severní části Makedonie, především z okolí města Kumanovo. Jaký, myslíte, mají důvod k opuštění Makedonie? Přetrvává tam snad stále etnické napětí, nebo diskriminace?

Já bych motivaci jejich odchodu nespatřoval v nějaké diskriminaci. Myslím, že Makedonie prošla od roku 2001, co se týče mezietnického soužití, velkou změnou. Lokality, jako je například oblast kolem města Kumanova nebo oblast Preševa v jižním Srbsku, jsou problematické ve smyslu životních perspektiv. Lze předpokládat, že odchod obyvatelstva z těchto regionů je výsledkem spíše ekonomických faktorů.

V této chvíli jsou mezietnické střety spíše záležitostí jednotlivců, nedosahují žádného masového měřítka. Soužití sice není ideální, ale nemá násilnou podobu.

Za další, ke zvýšenému zájmu o azyl v těchto státech dochází prakticky až rok poté, co byla víza zrušena. Počáteční obava, že jakmile padnou víza na konci roku 2009, celý Balkán se zvedne a bude žádat o azyl, se nenaplnila.

  • Podle Evropské komise a Parlamentu má Makedonie, kromě již zmíněných mezietnických vztahů, největší nedostatky v oblasti soudnictví, potírání korupce a organizovaného zločinu. Jaké kroky tedy vláda podniká, aby se situace zlepšila?

K naplňování vnitřních podmínek integračního procesu podnikla makedonská vláda již celou řadu kroků a reforem. Důležitá je například reforma soudnictví a také policie, což souvisí s tématy, o kterých jsme již hovořili, tj. například vytvoření společných policejních hlídek v dřívějších krizových regionech. Samozřejmě tu neustále přetrvává problém korupce, což Evropská komise opakovaně Makedonii vytýká. Ale není to jistě problém pouze Makedonie, ale i sousedních zemí, dalších kandidátských států, a dokonce i zemí, které již jsou členy EU, jako například Bulharska.

  • Do jaké míry se Makedonie dotkla globální finanční krize, popřípadě ovlivnila nějakým způsobem tempo reforem?

Mí přátelé v Makedonii mi na dotaz, jak se jich dotkla finanční krize, s ironií odpovídají, že jsou v permanentní krizi už dvacet let. Ale vážně: je pravda, že finanční krize se na Makedonii a i jiných balkánských státech neodrazila v takových rozměrech, jako tomu bylo jinde. Situace Řecka je v tomto ohledu poněkud jiná, než u jeho sousedů. Například státní zadlužení v Makedonii nedosahuje takových rozměrů jako v Řecku. Finanční krizi sice každý jednotlivec jistě na vlastní kůži pocítil, ale na celkové tvářnosti makedonské ekonomiky snad nezanechala výraznějších stop.


PhDr. Miroslav Kouba, Ph.D. působí od roku 2007 na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V rámci své vědecké činnosti se zaměřuje především na procesy formování národních a kulturních identit slovanských národů, na literární a kulturní dějiny balkánských zemí a v neposlední řadě též sleduje jejich demografické proměny. Mimo jiné je spoluautorem knihy Dějiny Makedonie (Praha 2003).