Michael Romancov: Rychlá reakce EU na arabské nepokoje by mohla být hloupá

Michael Romancov, politický geograf; zdroj: Metropolitní univerzita Praha.

„Na silnou reakci je Unie zatím příliš nejednotná, neohrabaná a pomalá,“ domnívá se politický geograf Michael Romancov z Metropolitní univerzity v Praze. EurActiv si s ním povídal o příčinách a důsledcích občanských nepokojů v severní Africe, které se dominovým efektem přelévají z jedné arabské země do druhé. V rozhovoru došlo i na reakci EU, která si od řady komentátorů vysloužila kritiku za to, že byla příliš pomalá a opožděná.

  • Co byste označil za hlavní příčiny nepokojů v arabských zemích, které byly odstartovány spontánním lidovým povstáním v Tunisku a následně přerostly v mohutnější protesty v Egyptě? Dají se vůbec generalizovat? 

Protože nejsem arabista mohu si obrázek tvořit pouze prostřednictvím médií a analýz různých odborníků. Za nejvíce pozoruhodnou věc, přinejmenším zatím, považuji zdání, že protesty v podstatě nemají mezinárodní rozměr – demonstranti se prioritně nezaměřují ani na Izrael, na USA nebo Evropu, důležitá jsou ale domácí politická, ekonomická a sociální témata. Dlouhodobá nespokojenost se sociálními poměry, neschopnost místních vlád poskytnout, zejména mladým, pracovní příležitosti, neschopnost řešit stoupající demografický tlak je pak oním společným jmenovatelem, neboť tyto problémy jsou, byť v různé míře, společné většině států v regionu.  

  • Zprávy z posledních dnů hlásí, že se nepokoje začínají přelévat i do dalších arabských zemí, např. Jemenu nebo Jordánska. Kde se podle Vás zastaví? Mají tato povstání potenciál zasáhnout třeba i Afriku? 

Nepokoje zatím probíhají v oblasti, která sice je geograficky součástí Afriky, ale kulturně a politicky se jedná o Blízký východ. Jako daleko pravděpodobnější proto vidím možné přelití konfliktu dále na východ, než na jih do prostoru subsaharské Afriky. V afrických státech, kde existuje buď silný arabský, nebo alespoň islámský prvek v populaci, jako například Súdán, Čad nebo i Nigérie však na situaci s největší pravděpodobností budou rovněž reagovat. 

  • Troufáte si odhadnout dopady těchto nepokojů na region? 

Odchod vládců neschopných řešit problémy, které jsem naznačil na začátku rozhovoru, by ve většině zemí znamenal nejenom personální, ale zároveň i generační výměnu. Nástup mladších politiků automaticky změnu nezaručí, ale potenciál pro její realizaci by mohl být řádově větší. Dalším faktorem možné změny je, že v řadě nejenom blízkovýchodních států, protože stejný problém se týká i řady afrických či postsovětských zemí, by o moc mohly přijít rodinné klany, které až dosud držely moc. Takový politický „průvan“ by  možným změnám rovněž prospěl. 

  • Mají tyto nepokoje i nějaký globální rozměr?  

V dnešním globalizovaném světě pravděpodobně neexistuje místo, respektive problém, který by bylo možné zcela ignorovat. Pokud jde konkrétně o tuto část planety, která je významná nejenom produkcí ropy a zemního plynu – přičemž ti hlavní producenti zatím probíhajícími nepokoji zasaženi nebyli, ale i například z hlediska fungování nejdůležitější složky globální přepravy surovin a zboží, kterou představuje světová námořní doprava.  

Dlouhodobé problémy v oblasti Suezu poškodí nejenom tradiční hospodářské mocnosti, tedy Evropu a USA, ale dnes – a to možná daleko silněji než ty staré, i Čínu. Značná část čínských exportů do Evropy, což je největší spotřebitelský trh světa, prochází právě Suezem.    

  • Egypt prezidenta Husního Mubaraka patří ke spojencům USA a je také považován za významného hráče v izraelsko-palestinském mírovém procesu. Co by znamenal pád Mubarakova Egyptu, jakožto jediného arabského státu, s nímž má Izrael uzavřenou mírovou smlouvu, pro blízkovýchodní mírový proces? 

Pokud by i nadále zůstala u moci armáda, což se jeví být pravděpodobné, tak to nemusí znamenat nic, bude-li se vůči bezpečnostním závazkům chovat stejně. Takové kontinuum je představitelné a troufám si říci, že z hlediska stability této části světa by bylo i žádoucí. Pokud se však k moci dostanou síly, které se rozhodnou nasměrovat hněv lidových mas proti tradičním nepřátelům – což asi bude daleko snazší, než zajistit lidem práci, může se situace dramaticky zhoršit. Protože však takový vývoj není v zájmu žádné z mocností, tak snad lze doufat, že by nepřerostl ve skutečnou fyzickou konfrontaci. 

  • Rychlost a intenzita, s jakou se lidové protesty přelévají z jedné arabské země do druhé, nutí některá média a komentátory přirovnávat dnešní situaci, která panuje na severu Afriky, k revolučnímu roku 1989 ve střední a východní Evropě. Dají se mezi těmito dvěma událostmi, které odděluje více jak dvacet let, vystopovat nějaké paralely?  

Domnívám se, že hlavní paralely jsou dvě, přičemž obě jsou vnější. Neočekávanost, s níž tato situace nastala, a rychlost, s níž se přelévá mezi zeměmi. Další paralelu je možno spatřovat v tom, že se jedná primárně o nespokojenost s vnitřními poměry.  

Tou nejdůležitější paralelou by však mohl být pád těchto režimů a jejich zásadní kvalitativní proměna. Dokud k tomu nedojde –  v Tunisku ke změnám sice již došlo, ale mnozí je považují za kosmetické, v Egyptě se včera (2. února) v noci začalo střílet a skutečná změna je ještě pořád vzdálená, pak paralelu použít nelze.  

Poslední možností je, že by změna v blízkovýchodním prostoru byla tak zásadní, že by to zcela změnilo globální rovnováhu sil, ale to se pravděpodobně nestane, neboť žádný ze zdejších států nedisponuje ani zlomkem potenciálu někdejšího SSSR.  

  • Evropská unie, a především pak šéfka její diplomacie – vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton, byla v posledních dnech kritizována za to, že na události v Tunisku a Egyptě nedokázala včasně zareagovat. Jak hodnotíte  dosavadní počínání Evropské unie? Jak by se podle Vás měla EU k celé situaci postavit?

Pokud jde o rychlost, tak v tom zásadní problém není. Situace je tak nepřehledná, že rychlá reakce by se mohla ukázat být i reakcí hloupou… Pokud jde o EU, tak Evropa již dávno, nejpozději při zahájení tzv. Barcelonského procesu, identifikovala problém, který pravděpodobně stojí v centru dnešních nepokojů –  dynamiku demografického vývoje a neschopnost místních režimů zajistit práci. Přislíbila pomoc při vytváření stovek tisíc, až milionů, pracovních příležitostí – zejména proto, aby omezila nelegální migraci, ale udělala pro to velmi málo. Otázkou sice je, zda pro to něco podstatného, s přihlédnutím k domácím politickým a ekonomickým parametrům těchto zemí, vůbec udělat mohla, ale to není věc, kterou bychom teď řešili.  

Vrátím-li se tedy k EU, je třeba konstatovat, že předejít výbuchu nespokojenosti se jí nepovedlo a na silnou reakci je Unie zatím příliš nejednotná, neohrabaná a pomalá.  Pravděpodobně proto zůstane u nějaké politické deklarace, ve které bude přislíbena pomoc, vyjádřeny sympatie, ale skutek asi uteče. 

  • V některých členských zemích EU, například ve Francii nebo Španělsku, žijí početné arabské menšiny, které současnou situaci bedlivě sledují. Neobáváte se, že by se nepokoje mohly přenést i do těchto komunit, tj. na evropský kontinent? 

Protože se nejedná o problém, který by měl silnou zahraničně-politikou dimenzi, tak pokud EU nepodpoří staré, autoritativní vládce, tak nevidím důvod, proč by se tyto menšiny měly bouřit. Spíš bychom se mohli dočkat, za předpokladu, že se situace na opačném břehu Středozemního moře opravdu změní, odchodu části (asi nikterak početné) skupiny dnes v Evropě žijících muslimů zpět domů.

Vedle těch přistěhovalců, kteří jsou považování za ekonomickou přítěž a potenciální nebezpečí totiž v Evropě žijí i příslušníci elit, kteří z různých důvodů své země museli opustit, a pro ty se teď situace možná změní. Pokud by se jim podařil nějaký zásadní průlom, zejména pak v hospodářské oblasti, mohli by v jejich stopách jít i další, což by pravděpodobně všichni zúčastnění hodnotili pozitivně.   Nepředpokládám však, že by takový vývoj nastal rychle.