K těm nejsilnějším tématům kampaně před volbami do Evropského parlamentu patří migrace. A to jak v Česku, tak na Slovensku. Na sociálních sítích se proto rojí různé příspěvky, které před migrací varují, anebo také kritizují vlády a Evropskou unii ze zavádění špatných nebo nedostatečně účinných řešení, jak se s přílivem uprchlíků vypořádat.
Konstruktivní kritika je jednoznačně zdravým symptomem demokratické diskuze. Řada z těch, kdo se tématu migrace věnují, ale místo kritizování toho podstatného mnohem raději dávají přednost vyvolávání strachu a šíření zavádějících, nebo rovnou nepravdivých informací. A to jak o nedávno schváleném Paktu o migraci a azylu, tak o migrantech samotných.
Politici-dezinformátoři pracují v Česku i na Slovensku s podobnými narativy, tj. šíří podobné představy o tom, jak migrační pakt (ne)funguje. Realita, kterou ve svých příspěvcích ale konstruují, se velmi často rozchází se skutečností, a namísto toho vyvolává u čtenářů nebo diváků na sociálních sítích pouze strach a obavy.
Právě to se pro mnohé politiky stalo prakticky způsobem každodenního vedení kampaně – a jak lze usuzovat pode množství politických subjektů i samotných kandidátů, kteří na tuto kartu sází, očividně jde o způsob osvědčený. Příspěvky, které dezinformace šíří, mají zpravidla vyšší dosah než příspěvky, které popisují situaci méně dramaticky nebo fatálně.
Příběhy o „podvodu“ národa jsou živé v Česku i na Slovensku
Jako jeden z nástrojů pro mobilizaci voličů užívají politici v obou zemích nejčastěji migrační pakt.
Oblíbeným narativem, který na svém Facebooku nebo Instagramu používají politici v Česku i na Slovensku, pak je jeho popisování jako netransparentní smlouvy nebo podvodu. Přestože se na jeho vytváření podílely čeští a slovenští europoslanci, vládní zastoupení na úrovni Rady EU i samotní premiéři, výsledek společného mnohaletého jednání je vykreslován jako zrada suverenity Česka/Slovenska.
Oblíbeným bodem, na který je na straně Čechů i Slováků opakovaně upozorňováno, jsou pak především migrační kvóty. Ty mají podle komunikátorů být v paktu někde „schované“ pod rouškou diplomatických frází.
Realita je přitom jiná, přispívající stát nemůže být v praxi za žádných okolností, tedy ani v krizi, donucen převážet žadatele o azyl na své území. Upozorňování na „skryté povinné kvóty“ se proto nezakládá na skutečnosti.
V českém informačním prostředí takovou představu šíří například předseda SPD (ID) Tomio Okamura, ale také někteří zástupci hnutí ANO (Renew), jako bývalá ministryně financí Alena Schillerová a lídryně kandidátky do europarlamentu Klára Dostálová.
Na Slovensku pak k šiřitelům podobných katastrofických scénářů patří například europoslanec Milan Uhrík z hnutí Republika (nezařazení). Politici na Slovensku dále nadsazují počty migrantů, kteří mají být přerozděleni do Evropy. Například Anna Belousovová, taktéž členka hnutí Republika, šíří dezinformace o stotisících až milionech migrantů, což však neodpovídá reálným číslům uvedeným v paktu.
Přestože čeští politici nekladou takový důraz na počet migrantů – nebo alespoň tyto narativy nebyly identifikovány jako ty, s nimiž sledující a potenciální voliči nejčastěji interagují – často se uchylují k démonizaci jejich původu nebo charakteru. Například již jmenovaný Okamura, ale i další politici, vykreslují migranty, zejména muslimy, jako hrozbu pro západní společnost a její hodnoty, čímž podporují stereotypy o zvýšené kriminalitě spojené s migrací.
Jak srovnání dezinformačních kampaní o migraci v České republice a na Slovensku ukazuje, politické síly využívají strach z migrace k mobilizaci voličů a posilování svého vlivu. Navzdory rozdílům v zaměření kampaní zůstává jejich základní strategie podobná: šíření strachu a překrucování faktů.
