Do evropských voleb zbývá zhruba rok a politické strany začínají řešit případnou podobu jejich kandidatury. Jak to vypadá s ODS? O tom a o unijním přístupu k Číně mluví v podcastu Evropa zblízka český europoslanec Jan Zahradil (ODS, ECR).
Soundcloud |Pocket Casts| Spotify |Podcasty Google| Apple Podcasts
Již nyní se řeší, kdo bude či nebude kandidovat do Evropského parlamentu. Jaké jsou vaše ambice?
Vy jste řekla, že se to řeší, a já si myslím, že je zapotřebí to upřesnit. Oni to řeší zatím pouze někteří lidé. Řeší to samozřejmě novináři, protože je to populární téma. Řeší to některé politické strany, které asi uvažují nad tím, jestli vůbec mají šanci překročit pětiprocentní hranici a dostat se do Evropského parlamentu prostřednictvím samostatné kandidatury. Pokud jde o ODS, myslím si, že my to neřešíme zase tak moc, protože i kdybychom kandidovali samostatně, preference podle průzkumů se stále pohybují okolo 14 až 15 procent. Stejné výsledky jsme dosáhli v roce 2019 při kandidatuře do Evropského parlamentu, a to nám stačilo na získání čtyř europoslanců. Takže i kdybychom kandidovali, nemuseli bychom mít tyto obavy. Tlak spíše vychází ze strany našich menších koaličních partnerů, kteří neustále řeší, kdy, jak rychle a s kým bychom měli kandidovat. Jsme demokratická strana s vlastními nominačními procedurami. A protože volby jsou až příští rok koncem května, můžeme si dovolit ještě několik měsíců času.
To je stranická rovina. Jak je to s vámi osobně? Už jste se rozhodl, zda budete kandidovat?
To oznámím v pravý čas, který zatím nenastal. Bude to mít samozřejmě souvislosti s nominacemi a otázkou, zda ODS kandiduje samostatně nebo v rámci širšího uskupení. Počkejte na vhodný čas.
Když se podíváme na možnost širšího uskupení, jak se vám jeví současné postoje europoslanců ODS a poslanců TOP 09? Myslíte si, že by ta společná kandidátka mohla fungovat?
Já nejsem příznivcem společné kandidatury jako koalice do Evropského parlamentu. Myslím si, že to nemá logiku, protože se názorově lišíme a jsme členy různých frakcí v Evropském parlamentu. Existuje také riziko, že by se rozpoutal boj o preferenční hlasy a že by kandidátka od samého začátku nebyla jednotná. Tento přístup jsme již viděli v minulosti, například při volbách do Poslanecké sněmovny, kdy čtyřkoalice, ve které byla i KDU-ČSL, skončila tak, že voliči KDU-ČSL upřednostnili kandidáty z ostatních stran. To je riziko, že by se kandidátka rozpadla osobnostně na začátku a jednotná linie by byla ztracena.
Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 ODS kandidovala samostatně a vy jste byl tzv. spitzenkandidát frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Tento koncept kandidáta na předsedu Evropské komise se ale nakonec neuskutečnil v praxi, předsedou byl místo toho člověk vybraný prostřednictvím jednání zástupců členských států. Jak vidíte budoucnost systému spitzenkandidátů? Má to smysl a je to cesta, kterou stojí za to prosazovat?
Byla to zajímavá zkušenost a rád jsem si to vyzkoušel. Nicméně mám pocit, že tento koncept postupně umírá. Už o něm nikdo příliš nemluví – ani ti, kteří ho dříve podporovali, jako například bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt. Myslím si, že nikdo teď moc nestojí o oživení tohoto konceptu před příštími volbami. Možná se to změní, ale zatím kolem toho vládne ticho a zdá se, že všichni se od toho distancují.
Pokud zůstaneme u evropské politiky a frakce ECR, ta nedávno získala posily z Finska, když Strana Finů vstoupila do této frakce. Také jsme viděli úspěchy italské strany Bratři Itálie, která je také členem frakce ECR. Jak si myslíte, že se bude frakce ECR vyvíjet v následujících měsících a letech? Očekáváte příchod dalších členů nebo stagnaci?
Tak se nám daří, to je pravda. Teď jsme získali další posílení, konkrétně stranu Finů, která skončila ve finských parlamentních volbách na druhém místě a předběhla i dosavadní vládní stranu premiérky Marinové. Pravděpodobně se také stane součástí vládní koalice, což znamená další vládní stranu, která bude členem naší konzervativní frakce. Mluvil jste o Itálii, a tam jsme dosáhli opravdu mimořádného úspěchu a průlomu. Pokud se podíváme na velké země jako Francie, Itálie, Německo, Španělsko a Polsko, zjistíme, že třeba Evropská lidová strana, která je sice nejsilnějším klubem v Evropském parlamentu, nemá premiéra v žádné z těchto zemí. Naopak my evropští konzervativci máme premiéra nebo premiérku v Itálii, Polsku a samozřejmě i v České republice a účast ve vládě dalších zemí. V rámci vlivového rámce Evropské unie se nám daří. Máme odhady z různých agentur, které nám slibují, že pokud by strany členy ECR dosáhly podobných výsledků i v evropských volbách, posunuli bychom se na čtvrté místo a naše početní síla by se pohybovala mezi 80 a 90 poslanci. To je opravdu velká a vlivná síla, která může v Evropském parlamentu něco změnit. Frakce zelených, která rozhodně není nevlivná, má třeba 50 až 60 členů a může s nimi hrát významnou roli. Takže není důvod, proč bychom my evropští konzervativci nemohli uspět také.
Když zůstaneme u Itálie, jak vnímáte Giorgiu Meloni? Jaké jsou vaše dojmy? Předtím se hodně debatovalo o jejím postavení, zda je příliš pravicová a zda hrozí, že vytvoří koalici s Viktorem Orbánem nebo s jinými pravicovými stranami v Evropě. Naplnila tato očekávání nebo naopak ukázala, že se drží spíše středové politiky?
Musím říct, že jsem její velký fanoušek, takže možná nebudu úplně objektivní. Měl jsem možnost sledovat její politický růst od samého začátku, když se její strana Fratelli d’Italia připojila k ECR. Tehdy měla pouze 4% preference, a dokázala je během 2,5 let zvýšit na 25 %. V parlamentních volbách dosáhla vítězství a ukazuje se, že si tuto podporu udržuje. Po půl roce vládnutí se její podpora pohybuje mezi 25 a 30 %, což je unikátní v dnešní evropské politické konstelaci. Myslím si, že je to velký talent, má velkou empatii a cit pro politické situace. Dokáže kombinovat emocionální a racionální aspekty ve velmi přitažlivém poměru pro voliče. A těm, kteří si mysleli, že bude dělat politiku mimo demokratické mantinely nebo že bude extrémní, překvapuje svou racionální politikou. Je principiální a zastává konzervativní linii, zejména v sociálních a kulturních otázkách. Nicméně v zahraniční politice se drží hlavního proudu. Myslím si, že to je teprve začátek a čeká ji velká politická budoucnost.
Premiér Fiala se setkává s Mateuszem Morawieckim a Giorgiou Meloni před Evropskými radami v Bruselu. Myslíte si, že v Evropě vznikla trojkoalice konzervativních zemí nebo vlád, jako je Česko, Polsko a Itálie, která může prosazovat své vize v Evropské unii?
Je dobré, že tyto konzultace probíhají. Myslím si, že mezi premiérem Fialou, Morawieckim a Giorgiou Meloni funguje osobní chemie. Setkání mezi premiérem Fialou a Morawieckim může být spojené s jejich společnou cestou na Ukrajinu, která byla velmi odvážná a nová. Giorgia Meloni také našla nějakou osobní cestu k premiéru Fialovi. Je to zajímavé spojenectví, možná jiné než jsme byli zvyklí, zaměřené spíše na střední Evropu nebo Německo. Přítomnost Itálie je osvěžující.
Když zůstaneme u evropské politické mapy, nedávno jsem zaznamenal komentáře z Estonska, které hovořily o tom, že země ve střední a východní Evropě, jako je Česká republika nebo pobaltské země, by měly získat nějakou významnou pozici v Evropské unii, například předsednictví v Evropské komisi nebo pozici, kterou nyní zastává Josep Borrell, tedy vrchního evropského diplomata. Myslíte si, že po volbách v příštím roce máme šanci na takové posty?
Samozřejmě, že to bude záviset na mnoha faktorech. Jedním z nich je situace na Ukrajině, která sehrává důležitou roli. Je však pravděpodobné, že v západní části Evropské unie existuje určitá opatrnost vůči razantním postojům, které vzešly ze střední a východní Evropy. Vzhledem k významu pozice vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku se očekává zajímavá debata a rozhodně to nebude automatické, že střední a východní Evropa takové posty získá. To bude vyžadovat dlouhá jednání.
Když se podíváme na evropskou diplomacii, nedávno měl navštívit Borrell Čínu, ale kvůli pozitivnímu testu na Covid-19 musel svou cestu odložit. Ursula von der Leyenová a francouzský prezident Emmanuel Macron se do Číny vypravili. Macron ve svých rozhovorech vyvolal určité kontroverze tím, že řekl, že Evropa by neměla slepě následovat Spojené státy a neměla by se vměšovat do konfliktů mezi Čínou, Tchaj-wanem a Spojenými státy. Zatímco někteří čeští politici reagovali na jeho slova kriticky, z vašich příspěvků na Twitteru jsem získala dojem, že nesouhlasíte úplně s jejich kritikou a souhlasíte s některými Macronovými myšlenkami. Můžete nám to objasnit? Jak by Evropa měla přistupovat k Číně a Spojeným státům?
Ano, je pravda, že mám poněkud odlišný pohled než někteří čeští politici a někteří z mých kolegů. Je třeba si uvědomit, že prezident Macron vždy dává přednost francouzským národním zájmům, což by každý prezident udělal. Jeho myšlenky o strategické autonomii mají za cíl posílit vliv Francie v rámci Evropy a ovlivňovat strategický směr. To je výrazná politická linie, která sahá až do doby Charlese de Gaulla. Nicméně chápu některé jeho myšlenky. Pokud jde o Čínu, je důležité rozlišovat od situace s Ruskem. V rámci Evropské unie nemáme s Čínou otevřený konflikt. Naším nejvýznamnějším ekonomickým partnerem v Evropě je Německo a pro Německo je zase nejvýznamnějším ekonomickým partnerem Čína, takže tohle všechno bychom měli brát v úvahu a já jsem opravdu přesvědčen, že vůči Číně bychom se měli chovat racionálně. Spíš než o konfrontaci bychom měli usilovat o kohabitaci, tedy o nějaké soužití. Čínský režim se nezmění. To je v tuto chvíli naprosto jasné. Bude tam vláda jedné strany, bude tam takový ten jejich model státního kapitalismu. Nemá cenu si v situaci, ve které jsme, kdy nás čeká zřejmě dlouholetá konfrontace právě s Ruskem, která může trvat řadu desetiletí, otvírat ještě nějakou druhou frontu. To je můj názor, a proto jsem ke slovům prezidenta Macrona byl smířlivější než někteří moji kolegové. A stejně tak je zapotřebí taky vnímat, že Spojené státy ne vždycky činí vůči Evropě vstřícné kroky, to tak prostě je. Spojené státy umí sledovat velice ostře, velice tvrdě, vlastní zájmy. Stačí připomenout ten poslední Inflation Reduction Act, což je zákon, který znesnadňuje nebo ztěžuje evropský vývoz z některých ekonomických segmentů do Spojených států. Je dobré být partnery, ale neznamená to, že musíme dělat úplně všechno stejně.
Já chápu, že bylo bláhové si myslet, že Evropa může nějak změnit Čínu, ale když se podíváme na to, jak to bylo s Ruskem, tak také spousta zemí a politiků říkala, že musíme s Ruskem nějakým způsobem fungovat, protože tam jsou ekonomické příležitosti. A pak se stalo to, co se stalo. Nehrozí přece jenom, že si vybudujeme s Čínou až moc silné vazby a staneme se na ní příliš závislí, zejména pokud jde o dovoz různých elektronických zařízení a dalších výrobků? A co když Čína překročí nějakou červenou linii, například co se týče Tchaj-wanu?
Pokud jde o obchod a investice do strategických a citlivých oblastí, jako je infrastruktura, je zapotřebí být obezřetný a opatrný. Naivita zde nemá místo. Je však pravda, že evropští představitelé a Evropská komise se v dokumentech nezmiňují o úplném oddělení ekonomiky od Číny, ale častěji se používá termín „derisking“, tedy snížení rizika spojeného s čínským ovlivňováním strategických odvětví evropské ekonomiky. Je naprosto oprávněné směřovat tímto směrem a snižovat závislost na Číně, zejména pokud jde o dovoz strategických materiálů. Je však důležité si uvědomit, že čínský trh je obrovský a evropská ekonomika ho stále ještě může uspokojit. Nelze se úplně oddělit od Číny, ale měli bychom být nezávislejší. Tímto směrem bychom měli jít. Měli bychom být také nezávislejší na Číně, zejména pokud jde o dovoz strategických materiálů. Proto se připravuje legislativa na úrovni Evropské unie. Ukazuje se, že pro výrobu komponentů pro informační a elektrotechnický průmysl se bez čínských surovin neobejdeme, a to není dobré. Je nezbytné snižovat tu závislost, ale to neznamená, že bychom se měli úplně od Číny oddělit, protože její trh je obrovský a evropská ekonomika a produkce ho stále dokážou nasycovat. Byla by chyba, kdybychom to nedělali i s otázkou Tchaj-wanu. Mám pocit, že jsme se opět dostali do extrému v rámci Evropy. Myslím si, že většina evropských politiků to nevnímá tak silně jako někteří čeští politici, zejména když se jedná o jejich nejsilnější opoziční stranu KMT (Kuomintang) na Tchaj-wanu. Tato strana není nadšena z rostoucího napětí, protože se drží tzv. konsensu z roku 1992, kdy se pevninská Čína a Tchaj-wan dohodly na uznání principu jedné Číny, i když si každá strana tento princip vykládá po svém. Během těch 30 let se mezi Tchaj-wanem a Čínou rozvinula doprava, investice, vzájemný obchod a ekonomická závislost. Nyní je však u moci jiná politická strana, DPP (Demokratická pokroková strana), která zdůrazňuje otázku nezávislosti Tchaj-wanu a to dráždí pevninskou Čínu. Z mého pohledu by bylo rozumnější víc se snažit pochopit pozici Kuomintangu, o kterém jsem mluvil. Mimochodem, pro ODS by to mělo být ještě přijatelnější, protože ODS a Kuomintang jsou členy mezinárodní politické organizace, Mezinárodní demokratické unie (IDU), zatímco DPP je členem Liberální internacionály, což je úplně jiná organizace, se kterou naše politická strana nemá nic společného.
Nicméně když se na to podíváme hypoteticky, tak kdyby skutečně to napětí, které teď mezi Čínou a Tchaj-wanem je, překročilo nějakou vojenskou úroveň, jak by se měla Evropa podle vás zachovat?
Já o tom vůbec nechci spekulovat, protože tady je zapotřebí udělat všechno pro to, aby k takové konfrontaci nedošlo. Velmi se obávám, že pokud by k ní došlo, tak by samozřejmě Spojené státy a Čína reagovaly nějakým způsobem, a vojenský konflikt mezi těmito zeměmi by měl zhoubný, katastrofální dopad nejen na ně, ale také na globální ekonomiku. To by mohlo vést k recesi nebo alespoň stagnaci. Byl by to globální problém. Doufám, že se k tomu nedostane a že Evropa bude deeskalovat napětí, jak naznačil například Macron. To by byla správná pozice.
Jedno z vašich hlavních témat v Evropském parlamentu byl mezinárodní obchod, včetně obchodu s asijskými zeměmi. Jak je na tom obchod s tímto regionem? Měli jsme v Evropě problémy s výpadkem obchodu s Ruskem, tak jsme našli alternativní trhy na východě?
Takhle bych to neřekl, určitě se snažíme, nebo Evropská unie se snaží rozšířit svoje odbytiště i do Asie, především do zemí ASEAN, ale i dalších přilehlých zemí. To je dnes asi ekonomicky nejdynamičtější region světa. Máme tedy čtyři dohody o volném obchodu se čtyřmi asijskými zeměmi, s Japonskem, s Jižní Koreou, s Vietnamem a se Singapurem. Z té indopacifické oblasti teď velmi brzy bude schválena dohoda s Novým Zélandem, která je vlastně už podepsaná a bude ratifikována. Věřím také, že brzy uzavřeme dohodu s Austrálií a probíhají pokročilá jednání s Indií. Pokud se v příštích letech podaří uzavřít tuto sérii dohod, bude to dobře. Otázkou je, jestli Evropská unie měla usilovat o dohodu se zeměmi ASEAN jako celkem, to znamená Evropská unie a ASEAN. To komplikuje skutečnost, že tyto země mají velmi rozdílnou úroveň. Mezi nimi jsou demokratické země, autoritářské země a země, které jsou systémově téměř na hraně kolapsu, kde změna vlády běžně probíhá vojenským převratem. Myanmar je typickým příkladem. Není úplně jednoduché najít nejmenší společný jmenovatel. Když už jsme se bavili o Číně, tak Evropská unie má podepsanou velkou dohodu s Čínou o investicích, ale ještě nebyla ratifikována. Dostali jsme se do patové situace kvůli vzájemnému zablokování některých konkrétních osob. Evropská unie zařadila některé čínské úředníky na černou listinu kvůli ujgurské otázce, a Čína na oplátku zařadila některé evropské činovníky, včetně poslanců Evropského parlamentu, na svou černou listinu. Vyřešení této situace potrvá ještě nějakou dobu, ale jsem přesvědčen, že je v našem společném zájmu, aby se to odblokovalo a dohoda byla schválena v Evropském parlamentu.
Když se ale podíváme na situaci v České republice, tak se očekávalo, že sem bude Čína investovat, nakonec se to však nenaplnilo. Myslíte, že se stejná věc může stát i v Evropě? Budeme doufat, že udržování dobrých vztahů s Čínou bude mít ekonomické výhody, ale ty nakonec nepřijdou?
Tam jde spíš především o ochranu evropských investic v Číně, protože tamní ekonomické prostředí je složité. Jak jsem již zmínil, jde o státní kapitalismus, kde má stát nebo státem vlastněné či částečně vlastněné podniky velký vliv. Evropští investoři nemají vždy zaručeno, že budou zacházeni tak, jak by si zasloužili. Z tohoto pohledu je ochrana evropských investic v Číně určitě nezbytná. Nejde o podněcování dalších čínských investic v Evropě, ale spíše o ochranu evropských investic v Číně.
To, že čínské sliby o masivních investicích v České republice byly vlastně chybné, lze přičíst především Miloši Zemanovi. Vytvořil nereálná očekávání, mluvil o desítkách miliard, které měly přitéct do země. Už tehdy bylo zřejmé, že to je nerealistické, protože Čína nemá zvláštní zájem investovat právě v desetimilionové České republice. Jak se ukazuje, skutečné investice byly jen zanedbatelné a spíše měly symbolický nebo prestižní charakter. V podstatě se zde neodehrálo nic strategického. Tato rétorika, která byla spojená s bývalým prezidentem, nesplňovala realitu.
Když řešíme vztahy mezi Evropskou unií a mimo evropskými zeměmi, v minulých měsících se tu objevily kauzy, které se týkaly třeba různých „luxusních“ cest europoslanců do zahraničí. Zároveň jsme tady měli obří kauzu Katar Gate, kdy víme, že Katar se snažil ovlivňovat určité členy Evropského parlamentu. Vy sám jste aktivní právě v obchodních vazbách s Asií. Měl jste někdy pocit, že by se mohlo stát, že ty vztahy sklouznou za hranu? Že se vás snažily třetí země ovlivnit tak, abyste hrál v jejich prospěch na půdě Evropského parlamentu?
Osobně se mi to nestalo a člověk se na to musí dávat samozřejmě pozor, protože se to může stát. Hlavně je zapotřebí dávat si pozor na nějaké placené pobyty, na dary a na podobné věci. Vždycky je dobré si to zařídit tak, aby si to člověk platil sám ze svého europoslaneckého rozpočtu nebo aby to byla oficiální služební cesta, kterou platí Evropský parlament. Jakmile je to cesta na nějaké pozvání, tak samozřejmě je pak zapotřebí vše vykázat, přiznat. Máme tzv. deklaraci finančních zájmů, takže tam by se to všechno mělo objevit.
Jednou jsem se stal obětí takové podobné kauzy, která docela rezonovala v českých médiích. Šlo o to, že čínská mise při Evropské unii zaplatila občerstvení na jedné akci, kterou jsem já pořádal. Byla z toho série článků o tom, že Číňani si kupují vliv a že jsem nepřiznal, že to občerstvení zaplatili. Je to vždy citlivá věc, kterou je zapotřebí hlídat a chovat se maximálně otevřeně a transparentně.
Můžou kauzy jako Katar Gate poškodit jméno Evropského parlamentu nebo vůbec evropských institucí? Může se z toho stát téma následujících voleb?
Určitě je to reputační fiasko, o tom já nepochybuju. To, jak to bylo mediálně pokryto, i to, že vlastně dodnes jsou někteří z těch stále ještě europoslanců ve vazbě, Evropskému parlamentu určitě reputačně neprospívá. Mají se teď přijímat nějaká další opatření a zpřísnění kontaktů europoslanců s lobbisty nebo s cizími státními příslušníky a podobně. To je všechno v pořádku, to podpoříme, ale je zapotřebí si přiznat, že to vždycky souvisí s osobní kvalitou, osobní integritou lidí.
Tento podcast vznikl s podporou frakce Evropských konzervativců a reformistů. Všechny výstupy realizované v rámci této spolupráce jsou dostupné pod tímto odkazem. Podmínky spolupráce jsou uvedeny zde.