Vítězové eurovoleb už jsou známí. Poslechněte si speciální sérii rozhovorů s nováčky v Evropském parlamentu v podcastu Evropa zblízka. Tentokrát s Ondřejem Krutílkem (ODS). Jak hodnotí výsledek koalice Spolu ve volbách? Jak by podle něj měla vypadat konzervativní frakce ECR? A čemu se chce v Parlamentu věnovat?
Na rozhovory s dalšími nově zvolenými europoslanci a europoslankyněmi se můžete těšit během června a července.
🎧 Podcast Evropa zblízka je dostupný také na Soundcloudu a v dalších podcastových aplikacích, jako jsou například Apple Podcasts nebo Pocket Casts.
Jako Ondřej se na úvod nemůžu nezeptat. Co říkáte na to, že v europarlamentu usedne za Česko pět Ondřejů? Vy, pan Kolář z Topky, pánové Kovařík a Knotek z ANO a pan Dostál za Stačilo!. Teď když to říkám nahlas, čtyři z pěti jste navíc OK. Tak bude v Parlamentu vše OK?
Já doufám, že ano, protože po volbách se leccos změnilo a kyvadlo se trošičku posunulo, alespoň z mého úhlu pohledu, do rozumnější polohy. Já předpokládám, že v tom následujícím období budeme moci naplnit to, co jsme v předvolební kampani říkali, že uděláme. Neříkám tedy, že bude vše OK, ale budeme se snažit, aby to bylo OK. A samozřejmě v takové konkurenci Ondřejů, a zvlášť těch, kteří mají iniciály OK, bude potřeba pracovat o to intenzivněji, aby to správné OK bylo vidět a slyšet.
Vy sice patříte mezi nováčky, v europarlamentu ale už nějakou dobu působíte, vedl jste kancelář Alexandra Vondry, máte zkušenosti s legislativní prací, s vyjednáváním. Jak moc velký náskok máte oproti ostatním, a to například i oproti národním poslancům, kteří přijedou do Bruselu poprvé?
Nedokážu to porovnávat, protože jsem se s řadou z nich ještě nestihl potkat a seznámit, takže nemůžu mluvit za ně, ale samozřejmě to bruselské prostředí je docela neprostupné pro ty, kteří tam přicházejí zvnějšku. Myslím si, že pro řadu lidí bude náročné si na to zvykat a rozpoznat, co kde můžou a nemůžou. Já v tomto ohledu určitý náskok mám, ale tím, jak jsem pracoval na pozici šéfa kanceláře, tak jsem hrál trošičku jinou roli než teď, kdy budu v první linii a budu primárně politikem. V politické praxi jsem tedy nováček, ale určitě je dobré vědět, jak Parlament a celý unijní systém pracuje. Věřím, že mi to do začátku pomůže.
Koalice Spolu získala šest mandátů, v součtu je to o dva méně, než měli ODS, Topka a lidovci v europarlamentu dosud. ODS má místo čtyř europoslanců tři. Myslíte, že jít do voleb společně byla chyba, nebo mohl být výsledek horší, kdybyste se nespojili?
Já jsem patřil mezi ty, kteří na začátku říkali, abychom šli separátně. Nicméně si myslím, že ta úvaha je už teď mimo, protože jsme se nějak rozhodli a nějak to dopadlo.
Samozřejmě bych si přál, abychom měli těch poslanců více, ale dívám se na to optikou toho, v jaké situaci se tato vláda nacházela v předchozím období. Byla nepopulární, musela řešit řadu věcí, které nesnesly odkladu, a mezi veřejností se to muselo nějak projevit. Nemluvě o tom, že ty volby do Evropského parlamentu, ačkoliv účast letos byla výrazně vyšší, jsou volby trošičku specifické. Já nerad říkám, že jsou to volby druhého nebo třetího řádu, protože sám si o nich myslím, že vzhledem k tomu, co se v EU schvaluje, jsou to volby důležité. Je ale pořád pravda, že ne všichni voliči to takhle chápou, a často se v těchto volbách snaží trochu experimentovat, a tím pádem zkoušet věci, které by si třeba v národních volbách úplně „nelajzli“.
Já si myslím, že ten výsledek sám o sobě, s ohledem na celkový kontext, který jsem popsal, není špatný, ale zároveň by mohl být lepší, pakliže bychom byli schopni lépe pracovat s fenomény, jako jsou sociální sítě a nová média obecně, protože zrovna to je něco, co dokázali proměnit v zisk Motoristé s Přísahou. Ne tedy že bych se jimi chtěl inspirovat, pokud jde o programovou shodu, tam jsem toho dalek, ale ten způsob, jak komunikovat před volbami, jak otevírat některá témata, tak v tomhle si myslím, že budeme muset jako koalice Spolu i jako ODS zabrat, abychom v těch následujících volbách byli úspěšnější.
Takže vsadíte na influencery a jednoduchá hesla?
To si nemyslím, ale ta forma komunikace na sítích by mohla být prostě lepší. To je fakt, na tom budeme muset zapracovat. Nemluvím o tom, že bychom měli spektrum sítí rozšiřovat, typicky třeba o TikTok, ale i na těch stávajících máme ještě co odpracovat.
Jazýček na vahách
Jak se díváte na výsledek ECR, tedy Evropských konzervativců a reformistů, kam patří i ODS? Z posledních dní (rozhovor proběhl 20. června, pozn. red.) to vypadá, že ještě postupně posiluje. Teď má jít o 83 křesel, ale může se to ještě měnit. Vidíte ten výsledek jako úspěch?
V porovnání s předchozím obdobím, když jdete čistě po počtech, tak samozřejmě ano. Já si myslím, že ECR, pakliže bude dostatečně kompaktní, což musíme zjistit teprve politickou praxí, jestli budou všichni členové tahat za jeden provaz, tak máme velkou šanci hrát roli jazýčku na vahách nebo „kingmakera“ v řadě hlasování v průběhu celého pětiletého období. Většina, která se zatím zdánlivě zformovala – čili eurolidovci, eurosocialisté a euroliberálové –, tak má navíc jen nějakých 38 hlasů k tomu základu, co potřebuje (361 ze 720, pozn. red.), aby schválila novou šéfku nebo šéfa Evropské komise. Pořád se to ještě hýbe, takže nelze říkat konečné soudy. Ale tak jako tak, v tom předchozím období měla tato koalice většinu 70 nebo 80 hlasů, a už tehdy Ursula von der Leyen prošla jen o asi devět hlasů, tedy o velmi málo. Z tohoto úhlu pohledu si tedy myslím, že pozice ECR je relativně výhodná, ale jak jsem říkal, navenek budeme muset působit kompaktně, jednotně, a budeme muset k věcem přistupovat konstruktivně. To je rozdíl oproti ID (krajně pravicové frakci Identita a Demokracie, pozn. red.), kteří všechno „hejtujou“, a tím pádem nejsou ani součástí debaty.
Kde je linie, koho byste už nechtěl do ECR přijímat? S těmi novými přírůstky europoslanci ODS problém neměli, i když šlo například o neteř Marine Le Pen Marion Maréchal, která byla známá svými proruskými názory. Ty záruky, co vám tito nováčci dali, vám stačily?
V tuhle chvíli ano. Já nejsem součástí byra ECR, byl jsem jen na zasedání frakce. Hlasovalo se aklamací, a ty debaty okolo toho byly poměrně bouřlivé, tak jako vždy při přijímání nových členů. Ty záruky jsme dostali, a stejně tak, jako máme možnost někoho přijmout, tak máme samozřejmě i mechanismy, jak s některými členy potom ukončit spolupráci, pakliže nectí ta pravidla, na kterých jsme se dohodli na začátku.
To nemusí být vždy jednoduché. Viděli jsme to u lidovců, kteří se dlouho dohadovali o tom, jestli vyloučí Viktora Orbána, nebo ne…
Každá frakce funguje na svých vnitřních pravidlech, u nás v ECR si myslím, že máme ten mechanismus nastavený relativně dobře.
Chtěl jsem říct ještě jednu věc. V tuhle chvíli, pokud chcete prosadit nějakou změnu v rámci Evropského parlamentu, tak potřebujete v tom nejbližším období mít co nejvíce relevantních lidí v relevantních výborech. Vzhledem k tomu, že distribuce moci ve výborech je závislá na tom, jak silnou frakci máte, tak i čistě z toho mocenského hlediska dává velký smysl, abychom v tuhle chvíli mohli obsadit co nejvíce míst jako ECR. Pak samotnou praxí se ukáže, nakolik jsme schopní táhnout za jeden provaz, jak jsem říkal.
Premiér Petr Fiala říkal, že pokud by do ECR vstoupili radikální politické síly, on by tam s nimi být nechtěl a ODS by zvažovala, co dál. Považujete za radikální politické síly i Přísahu a Motoristy, kteří vyjádřili zájem do ECR vstoupit?
Já jsem to říkal už před volbami a řeknu to znova, pro mě je fenomén Filipa Turka velká neznámá. Témata, o kterých on a obecně koalice Přísahy a Motoristů před volbami hovořila, tak byla „scvrknutá“ do dvou věcí – migrace a spalováky (zákaz spalovacích motorů, pozn. red.). Takže já vlastně nedokážu říct, jestli tam je nějaký větší programový průnik, nebo není. To zaprvé, a za druhé, a to je pro mě možná ještě podstatnější, Filip Turek, coby tvář koalice, je tak trochu fíkovým listem Roberta Šlachty. Ten se před jedenácti lety podílel na tom, že se nám tady to, co jsme budovali od roku 1989, zhroutilo jako domeček z karet. Já s tím mám docela velký problém.
Abych ale odpověděl na otázku, já jsem zatím ani nezaznamenal, že by Motoristé a Přísaha žádali o členství v ECR, nic takového se podle mých posledních informací nestalo. Zase, máme vnitřní mechanismy, které nám umožňují jak členy přijmout, tak vyloučit. Já bych v tomhle vůbec nepředjímal. Moje pozice je taková, jak jsem ji popsal, ale zatím to vůbec není na stole. Takže nevylučuji nějakou formu spolupráce ve smyslu pojďme se bavit o konkrétních legislativách, kde můžeme spojit síly. Alexandr Vondra byl hodně popotahovaný za to, s kým udělal koalici okolo emisní normy Euro 7 (využil hlasy frakce ID, pozn. red.), ale to je to, o čem mluvím. My spolu musíme jako politici hovořit, musíme hledat programový průnik nebo shodu na konkrétních věcech. To je jedna záležitost, druhá je potenciální členství v nějaké frakci, a já to od sebe striktně odděluji.
Ještě bych rád přesně pochopil to, co pan premiér myslel tím, že by ODS zvažovala, co dál. Patří mezi ty extrémnější varianty, kdyby se opravdu stalo, že se do ECR dostanou nějaké radikálnější síly, i odchod ODS z této frakce?
Já nevím, s panem premiérem jsem o tom nemluvil, to byste se musel zeptat jeho, co přesně tím myslel. Já za sebe říkám, že pokud ECR bude fungovat tak, jak funguje, to znamená, že bude v rámci celku Evropského parlamentu relativně silná, bude hrát konstruktivní roli a bude schopná ty věci, které máme ve svých programových dokumentech, potom reálně přetavovat i v konkrétní legislativní výsledky, tak já mohu se členstvím v ECR bez jakýchkoliv problémů žít. Dál bych se k tomu nevyjadřoval.
Rád bych se ještě zaměřil na vytváření většiny v Evropském parlamentu. I když ECR posílila a může se stát jazýčkem na vahách, jak jste zmiňoval, tak když se teď v Bruselu (17. června) řešilo obsazení „top jobs“, tedy těch nejvyšších funkcí v evropských institucích, tak od socialistů, lidovců a liberálu nepřišlo žádné vstřícné gesto vůči ECR – pojďte s námi jednat ke stolu. Italská premiérka Giorgia Meloni z toho byla evidentně rozladěná. Nevypadá to tedy, že se to posílení ECR nějak reflektuje u těch klíčových vyjednávání.
No ale uvědomte si to, že v době, kdy probíhala ta neformální večeře, o které mluvíte, tak my jsme jako ECR ještě neměli zformovanou skupinu v tom počtu, který jsme před chvilkou zmiňovali. Čili podle mě Giorgia Meloni, sice představitelka relativně velkého členského státu, neměla tu podporu z Evropského parlamentu. Ne proto, že by jí tuto podporu někdo nechtěl dát, ale protože ta skupina ještě nebyla zformovaná. I tohle je jeden z aspektů, který je potřeba vzít v potaz.
Další věc je to, že na debatě, která bude probíhat příští týden na klasické Evropské radě (proběhla 27. června, pozn. red.), tak tam se všechny tyto věci ještě otevřou. Kdyby opravdu chtěli obejít Giorgiu Meloni, tak to udělají už na této neformální večeři. K dohodě se ale nedošlo, takže tam evidentně něco dřelo. Mohla tedy být rozladěná, ale konec jednání stále ještě nepřišel, a právě tím, že jsme se jako ECR v tuhle chvíli stali třetí nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu, tak jí to do těch vyjednávání může pomoci.
Takže si myslíte, že kdyby ta večeře probíhala dnes (20. června), tak to může vypadat úplně jinak?
Nepochybně.
Evropa vyjednává
Jak se v této konstelaci díváte na podporu Ursuly von der Leyen při hlasování uvnitř Evropského parlamentu? Alexandr Vondra před volbami říkal, že bude hodně záležet na tom, s čím před europoslance předstoupí. To platí stále?
My jsme to s Alexandrem Vondrou říkali oba dva. Za mě je důležité to, že v tuhle chvíli nevím o žádném relevantním vyzyvateli Ursuly von der Leyen. To je konstatování faktu, ne že bych si to přál, ale takhle to prostě je. Musíme hrát s kartami, které máme.
Další věc, kterou bych chtěl říct, určitě nejde jen o osobu šéfa nebo šéfky Evropské komise, ale jde taky o to, jak tu Komisi bude strukturovat. Na jedné straně, když si vzpomeneme na dobu pět let zpátky, tak jsme měli Franse Timmermanse jako místopředsedu Komise, a měli jsme Věru Jourovou jako místopředsedkyni Komise. To jsou dvě naprosto neporovnatelné politické váhy, a tím chci jenom říct, že bude hodně záležet na tom rozdělení portfolií a zároveň i na tom, kdo bude mít pod sebou jaká generální ředitelství, kdo bude skutečně tím výkonným místopředsedou Komise, a kdo bude tím prostým místopředsedou.
A pak samozřejmě v neposlední řadě je tady program, pro méně znalé něco jako programové prohlášení. Green Deal byl programovým prohlášením té předchozí Komise, tak si počkejme na to, s čím Ursula von der Leyen, nebo někdo jiný, přijde, a jestli bude schopna si tu vizi v rámci Evropského parlamentu obhájit.
Takže těch věcí, které hrají roli, je podle mě mnohem víc než jen samotné jméno Ursuly von der Leyen.
V Bruselu se teď nevyjednává jen o obsazení těch nejvyšších pozic, ale i o obsazení europarlamentních výborů. Kde byste se Vy osobně rád viděl?
Já jako kluk z vesnice, který potřebuje mít něco „hmatatelného“ v ruce, tak jsem dalek toho, abych šel například do výboru pro zahraniční věci. To jsou sice „sexy“ výbory, ale jejich praktický rozměr, například v posilování konkurenceschopnosti EU, států a byznysů, je omezený. Z tohohle úhlu pohledu mě z toho výběru vypadly čtyři – výbor pro životní prostředí ENVI, výbor pro průmysl ITRE, výbor pro vnitřní trh IMCO a výbor pro dopravu TRAN. O těch přemýšlím, a minimálně v jednom bych chtěl být plným členem, ve druhém náhradníkem. Tudy se ubírají moje úvahy, a uvidíme, jak to dopadne, i v závislosti na tom, jak silná bude ECR, kolik dostane křesel v jednotlivých výborech a kolik i ze samotné ECR bude zájemců.
A ta vyjednávání už vedete? Například hnutí ANO údajně začalo vyjednávat o těchto postech hned den po volbách.
My jsme samozřejmě byli vyzváni vedením frakce, abychom za národní delegace indikovali, ve kterých výborech bychom chtěli zasednout, což jsme udělali. Ta intenzivnější jednání ale zatím probíhala o tom, kdo se stane členem ECR a kdo nikoliv. A potom se budeme bavit o výborech.
Mluvíte o konkurenceschopnosti a o výborech, které budou mít na stole něco „hmatatelného“. O co konkrétně půjde, na čem byste chtěl pracovat?
Před volbami se objevila hromada „opravářů“ Green Dealu. Já z pozice šéfa kanceláře Alexandra Vondry jsem toto říkal dlouhodobě, že je potřeba některé věci změnit, Alexandr Vondra o tom mluvil rovněž. My jsme ti, kteří autenticky říkají, že změny jsou potřeba, neobjevili jsme Ameriku těsně před volbami. Teď se tedy nebavím o Green Dealu jako celku, byť bych samozřejmě našel některé věci, které mně vadí například v otázce oběhového hospodářství, ochrany biodiverzity a koneckonců i v oblasti snižování ekologické zátěže zemědělství, ale největší „paseku“ jsme jako předcházející Parlament napáchali v oblasti dekarbonizace. A to v tom smyslu, že jsme s některými věcmi příliš „tlačili na pilu“, nehledali jsme technologicky neutrální řešení, a výsledkem bylo, že jsme omezili konkurenci. Můžeme to vztáhnout na spalováky, ale není to jen o nich. Zároveň jsme výrazným způsobem zdražili elektřinu a energie obecně, samozřejmě můžeme hledat důvody třeba ve válce na Ukrajině, ale to není jediný důvod.
Jaké jsou ty další důvody?
Třeba systém obchodování s emisními povolenkami.
Ten je tady dlouhodobě.
Ten je tady dlouhodobě, ale ačkoliv se některé věci změnily, například že povolenky nejenže jdou odebírat z trhu, ale jdou tam i vracet, tak pořád to není klasický „obousměrný provoz“, ale je to spíše „jednosměrka“ ve prospěch snižování počtu povolenek. Plus platí, že s povolenkami nutně nemusejí obchodovat jen ti, kterých se ten systém týká, ale je to komodita, se kterou se obchoduje na trzích, a často se na ní i spekuluje. Ten systém je tak hodně nepředvídatelný, a tím pádem to pro ty, kteří jsou tím dotčeni, komplikuje jakoukoliv racionální úvahu, krátkodobou či dlouhodobou, co se týče třeba investic.
Tohle jsou typy věcí, které, dle mého soudu, je potřeba změnit, ale pozor – nad tím vším je jedna důležitá věc, a totiž stanovení nového klimatického cíle pro rok 2040. Pakliže bychom opravovali jen Fit for 55, tedy tu dekarbonizační část Green Dealu pro rok 2030, a nedívali bychom se na potenciální cíl pro rok 2040, tak by nám to samozřejmě k ničemu nebylo. Pokud úvahy, které se vedou, že by ten klimatický cíl pro rok 2040 měl být stanovený na minus 90 procent emisí skleníkových plynů v porovnání s rokem 1990, a to aniž bychom věděli, jak funguje nebo nefunguje Fit for 55, tak si myslím, že bychom si jako Evropa pod sebou podřezávali větev.
Za mě je prioritizace následující. Bavit se o cíli 2040 a případně o jeho oslabení a zohlednit situaci v jednotlivých členských státech, protože struktury ekonomik jsou různé, a Česká republika holt historicky má to břemeno, že má hodně průmyslu a hodně energeticky náročného průmyslu. Takže to je ten hlavní problém, který je teď podle mě potřeba řešit.
Potom Fit for 55 a využití všech možných revizních klauzulí, které v jednotlivých legislativách jsou k tomu, aby Evropská komise udělala nová hodnocení dopadů, a ta aby v ideálním případě reflektovala i situaci v jednotlivých členských státech.
Kdybychom pak šli ještě po jiných legislativách, tak jednou z těch největších, pokud Komise splní to, co přislíbila, tak by měla být revize chemické legislativy REACH. Pokud vím, tak je součástí pracovního programu Komise na letošní rok, a bude to velké téma. Chemie je všude a ta norma je opravdu všezahrnující. Jakékoliv „píchnutí“ kamkoliv tak může znamenat problém pro Evropskou unii a její konkurenceschopnost v oblasti chemického průmyslu.
Dá se některý z těchto plánů stihnout například už v těch prvních dvou letech mandátu? Pokud se nepletu, tak ty revizní doložky, o kterých jste mluvil, tak přijdou na řadu třeba až v roce 2026.
To, co lze udělat těď, je pracovat s tím cílem 2040. Pracovat s ním za mě ideálně tak, aby nebyl závazný, ale pouze indikativní. To si myslím, že lze udělat už teď, notabene když Komise přišla se svým nelegislativním sdělením (k tomuto cíli) už v únoru letošního roku. Navíc, při schvalování nové Evropské komise je potřeba konfrontovat jednotlivé potenciální komisaře s tím, jak se k tomu cíli budou stavět, a co v této věci budou dělat nebo nedělat. Takže to si myslím, že je to nejdůležitější, co se má a může dělat už v tuto chvíli.
Ono se to zdá, že je to „až“ v roce 2026, ale jsme teď v půlce roku 2024, pak máte rok 2025, kdy můžete dělat „palebnou přípravu“, ale ono toho času zas tak moc nebude. Když ty věci chcete dělat pořádně, poctivě a zároveň dát Evropské komisi dostatečně najevo, že se má na něco chystat v důsledku tlaku Evropského parlamentu, no tak to nepřijde ze dne na den. Toho času tedy zas tak moc není.
Pozitivní agenda? Konkurenceschopnost
Když se podíváme na celkové směřování Evropské unie, tak i podle kampaní bude těch následujících pět let v Evropském parlamentu hlavně o „brzdění“ toho, co dělal ten předchozí, hlavně u Green Dealu a migračního paktu. Myslíte si, že Parlament přijde i s nějakou novou agendou, s něčím pozitivním, s nějakým vlastním impulsem, co chce dělat, nejen co dělat nechce?
Já si myslím, že tou pozitivní agendou je právě navyšování konkurenceschopnosti, nebo umožňování toho, aby Evropa byla znovu konkurenceschopná. To si myslím, že je i důvod, proč jsme jako Česká republika do Evropské unie vstupovali, abychom využívali možností, které nám ten větší celek nabízí. Bohužel jsme do EU vstoupili v době, kdy ona sama procházela velkými vnitřními změnami, a pak došlo k velkému vystřízlivění, jehož důsledky si neseme až dodnes.
Já mám velkou radost nejen z toho, že v těch volbách byla vyšší účast, tedy že si lidi uvědomují význam EU, ať už pozitivní nebo negativní, ale i z toho, že české firmy pochopily, že pokud chtějí něco změnit, tak musejí přijet do Bruselu a musejí tam říkat, co je potřeba a co naopak není potřeba. To před pár lety ještě vůbec neplatilo, reprezentace českého byznysu tam sice byla, ale byla bezzubá. Za těch pět let si myslím, že se to opravdu hodně změnilo.
Takže to jsou ty pozitivní věci, na kterých lze stavět i tu pozitivní agendu, tedy posilování konkurenceschopnosti Evropské unie jako celku, ale i jednotlivých členských států a byznysů, které v těch členských státech působí.
Ještě jsem chtěl podotknout jednu věc, tyhle impulsy přichází jak z veřejného sektoru, tak i ze soukromého sektoru. Můžeme se podívat na Lettovu nebo Draghiho zprávu (o vnitřním trhu, resp. o konkurenceschopnosti, pozn. red.) na jedné straně, a na straně druhé na dopis šéfa Renaultu Lucy De Mea nebo na tzv. Antverpskou deklaraci. To jsou věci, které do sebe podle mě zapadají, a vytvářejí docela pestrou krajinu pro to, co můžeme pozitivně dělat. Když se podíváte hlavně na ty podněty se soukromého sektoru, tak tam žádný velký „hejt“ nenajdete. Najdete tam spíš snahu o hledání cest pro to, aby se z Evropy nestal skanzen. Za mě je to příslib do budoucna, na kterém stojí za to stavět.
