Je potřeba, aby stát přestal rozvoj obnovitelných zdrojů jen snášet, ale vytvořil si potřebnou kapacitu svého aparátu, která podmínky pro energetickou transformaci bude aktivně vytvářet, zlepšovat a propagovat. A to minimálně tak usilovně, jako v případě plánu na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech, píše v komentáři Štěpán Chalupa.
Autorem komentáře je Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů energie. Komentář byl původně napsán pro Lidové noviny.
Evropská komise ve středu zveřejnila návrh nového klimaticko-energetického balíčku „Fit for 55”. Jde o soubor třinácti opatření, která by měla v roce 2050 dovést EU ke klimatické neutralitě. Ústředním bodem balíčku je návrh na zvýšení ambice (cíle) pro snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 na nejméně 55 %, ze současných 40 %. „Nic nebude snadné, bude to velmi těžké,” uvedl v úvodu Frans Timmermans a měl tím na mysli úsilí, které bude potřeba do dekarbonizace v praxi napnout. Bude to však platit i o procesu přípravy jednotlivých opatření. Skoro jistě lze totiž očekávat, že část průmyslu a některé členské státy se budou proti návrhům stavět na zadní. Změna má vždy odpůrce, zpravidla ty, kterým vyhovuje status quo. Součástí návrhu jsou proto i kompenzace.
V balíčku se objevují aktualizace platných unijních legislativ, ale i návrhy úplně nových. Takovým je například zavedení přeshraničního uhlíkového „cla” na zboží dovážené ze zemí, kde klimatickou krizi berou méně vážně. Opatření má srovnat podmínky zpoplatnění uhlíku a chránit tak šest uhlíkově nejnáročnějších průmyslových odvětví v EU před levnějšími neekologickými dovozy. Anebo návrh na přesměrování části výnosů z emisního obchodování do nového fondu, který poskytne členským státům prostředky na kompenzace domácností ohrožených dopady zvýšené ceny uhlíku.
Hlavní výzvou je přístup státu
Jednou z klíčových součástí balíčku je i návrh na zvýšení spotřeby energie pocházející z obnovitelných zdrojů energie ze současných 32 na 40 %. Osm procentních bodů není žádná drobná korekce. Pro EU i Česko to v praxi znamená téměř zdvojnásobit současný podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě energie během deseti let. Technicky proveditelné to je a potenciál na to rovněž máme, potvrzují opakované analýzy i zkušenosti ze států, které v obnovitelné energetice hrají první ligu. Hlavní výzvou pro Česko proto i nadále zůstává přístup státu, který zatím obnovitelné zdroje považoval, sice již za milý, ale stále jen doplněk k velké, tradiční energetice.
To je však zásadní nepochopení situace a z této mentální pozice bude potřeba se dostat ven. Bude potřeba začít velmi rychle vyhledávat slabá místa v procesech a aktivně vytvářet podmínky pro domácnosti, podniky i obce. Vyrábět si čistou, levnou energii sám musí být co nejsnazší. Nejde už přitom zdaleka o státní finanční podporu nebo rozdělování zelených evropských fondů, ale především o zjednodušení administrativy a nejrůznějších bariér, v jejichž spárech decentralizovaná obnovitelná energetika uvízla. Jejich odstraňování jde příliš pomalu, protože to pro stát dosud byla příliš malá priorita. Vyřízení povolení pro větrnou elektrárnu nemůže trvat v lepším případě deset let. Samovýrobci solární elektřiny nemohou být tlačeni k pořízení zastaralého střídače jen proto, že distribuční společnosti používají zastaralé fázové zúčtování. A ve výčtu by šlo pokračovat. Je potřeba, aby stát přestal rozvoj obnovitelných zdrojů jen snášet, ale vytvořil si potřebnou kapacitu svého aparátu, která podmínky pro energetickou transformaci bude aktivně vytvářet, zlepšovat a propagovat. A to minimálně tak usilovně, jako v případě plánu na stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech.
Zdvojnásobení čisté energie bude i v Česku taženo rapidně rostoucím zájmem
Nebude to snadné, bude to velmi obtížné. Není důvod pochybovat, že zdvojnásobení spotřeby čisté energie bude i v Česku taženo rapidně rostoucím zájmem podnikatelů i domácností kupovat nebo si vyrábět vlastní, navíc stále levnější a levnější obnovitelnou energii. Narůstající projevy klimatických změn se sice se zpožděním, ale jednoznačně zrcadlí v rostoucí podpoře pro klimatická opatření i mezi českou veřejností, která má zájem se do aktivního řešení klimatické krize zapojit. Transformace energetiky totiž vedle decentralizace výrobní základny přináší decentralizaci vlastnickou. Namísto několika málo energetických firem vlastnících několik desítek velkých elektráren zde během dekády vzniknou statisíce zdrojů vlastněných lidmi, podnikateli, obcemi, malými i většími firmami. Ve velké míře budou zároveň samovýrobci, mnohdy zapojenými částečně či zcela do energetických komunit. Role státu by měla být tomuto pokroku proaktivně vytvářet podmínky, pomáhat demokratizaci energetiky.
