Zachycování a ukládání uhlíku se v EU nevyplatí. Může najít využití?

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: Sura Nualpradid

Separovat oxid uhličitý při výrobě elektřiny nebo průmyslové produkci a ukládat ho pod zem může podle některých názorů přispět ke splnění dekarbonizačních cílů potřebných pro zmírnění globálního oteplování. Zatím však technologie CCS nenachází masivnější uplatnění a v EU nefunguje ani jeden velký projekt. Podle nevládních organizací už není na rozvoj čas. Omezené uplatnění by ale CCS mohlo najít v průmyslu.

Zachycování a ukládání uhlíku není technologie, která by v české energetice našla uplatnění, pomoci však může průmyslu, domnívají se odborníci.

„Využití uhlí bude v České republice do budoucna klesat,“ vysvětluje koordinátor pro výzkum a vývoj ve společnosti ČEZ Aleš Laciok, který včera vystoupil na odborném semináři v Poslanecké sněmovně.

Nevládním organizacím se nelíbí, že CCS prodlužuje využívání fosilních paliv.

Ve třicátých letech tohoto století v Česku poběží přibližně čtyři nebo pět velkých zdrojů, ve čtyřicátých letech už pravděpodobně v provozu zůstane jen nový zdroj v Ledvicích, myslí si.   

Proto je otázka, jestli bude mít vyvíjená technologie CCS (z angl. Carbon Capture and Storage) uplatnění.

Sloužit má totiž ke snižování emisí skleníkových plynů z fosilních paliv v atmosféře. Vypuštěné emise se u zdroje znečištění separují a přepravují se do vhodné lokality, kde jsou ukládány pod zem – do porézních hornin, jako je pískovec.

Příspěvek k dekarbonizaci?

Podle některých názorů může technologie CCS na globální úrovni výrazně přispět k dekarbonizaci.

„Jeden z nejčastěji citovaných scénářů Mezinárodní energetické agentury, který klade důraz na ekonomickou výhodnost, řadí v tomto směru CCS na třetí nejvýznamnější místo po energetické efektivitě a využití obnovitelných zdrojů,“ uvedl na semináři Vít Hladík z České geologické služby, který se na problematiku CCS dlouhodobě zaměřuje.

Kritická je k CCS řada nevládních ekologických organizací, které poukazují na to, že prodlužuje využívání fosilních zdrojů.

„CCS neřeší například dopady těžby uhlí a dalších fosilních paliv. Jedná se o opatření, které řeší určitý problém na konci procesu, a nikoliv změnu celého systému energetiky,“ podotknul Hugo Charvát z nevládní organizace Centrum pro dopravu a energetiku.

Na využití CCS prý také nezbývá čas. Minulý týden začal v New Yorku ratifikační proces  Pařížské klimatické dohody, jejímž cílem je udržet globální oteplování pod dvěma stupni Celsia. Toho se má dosáhnout právě snížením emisí skleníkových plynů.

„Tyto ambice jsou výrazně časově omezeny,“ zdůraznil Charvát. „Bez fosilních paliv se budeme muset obejít v relativně krátkém čase. Po roce 2050 s nimi můžeme těžko počítat,“ dodal.  

„Pokud více než deset let existuje systém, který měl umožnit vybudovat pilotní projekty a technologii CCS vyzkoušet, a nepovedlo se to, nemá pravděpodobně smysl snažit se tuto technologii rozjíždět ve velkém,“ řekl také. Poukázal tak na to, že technologie ještě není dostatečně vyzkoušená.

V EU to nefunguje

„V provozu je na světě zatím patnáct velkých projektů, dalších sedm je ve fázi výstavby a jedenáct v různých fázích plánování. Nelze tedy říci, že je technologie CCS úplně nevyzkoušená,“ řekl Hladík.

V Evropě se však zatím nachází pouze dva velké projekty, a to v Norsku, kde má technologie podporu i díky možnému využití při těžbě ropy (vtláčení CO2 zvyšuje výtěžnost – pozn. red.). Na půdě Evropské unie se zatím žádný rozběhnout nepodařilo.

CCS neprospívá dlouhotrvající krize systému emisního obchodování.

Jedním z hlavních důvodů jsou vysoké náklady a nefunkčnost evropského systému emisního obchodování (EU ETS), vysvětlil Filip Černoch z Masarykovy univerzity, která v současné době realizuje projekt zaměřený na představení technologie CCS veřejnosti.

Údaje z odborných studií za minulý rok podle Černocha ukazují, že investiční náklady u uhelných elektráren při zapojení technologie CCS stoupají průměrně o 70 % a u plynových elektráren o 110 % (jedná se o tzv. overnight costs, ve kterých se neuvažuje hledisko časové hodnoty peněz – pozn. red.).

„Nástroje, které měly firmám umožnit technologii CCS zapojit a zachovat konkurenceschopnou cenu elektřiny, se přitom neukázaly jako příliš efektivní,“ dodává Černoch.

To je právě případ EU ETS, ve kterém je cena emisní povolenky dlouhodobě příliš nízká na to, aby podniky motivovala k investicím do nízkouhlíkových technologií. V současné chvíli se pohybuje okolo 6 eur za tunu CO2.

„Hodnota, na které se láme rentabilita CCS projektů, se u uhlí pohybuje okolo 65 eur za tunu a u plynu okolo 115 eur za tunu,“ říká přitom Černoch.  

Ke splnění cíle

Z technického hlediska spočívá podle Lacioka problém zejména neefektivita ve fázi separace, způsobená i tím, že koncentrace oxidu uhličitého ve spalinách je velmi nízká – u uhelných elektráren se pohybuje okolo 12 %.  

Významnou roli hraje i názor veřejnosti. Z míst pro výrobu energie by bylo totiž potřeba zachycený uhlík přepravovat do lokalit vhodných pro ukládání a odborníci očekávají, že veřejnost by se proti vybudování potřebné infrastruktury postavila.

Podle Hladíka nicméně Česká republika může v budoucnu CCS potřebovat. „Graf vycházející z aktualizace Státní energetické koncepce ukazuje, jak by se měly vyvíjet emise CO2. Je v něm vyznačen evropský cíl pro roky 2020 a 2030. Celkově je koncepce dotažena do roku 2040. Pokusil jsem se protáhnout křivku ještě do roku 2050, kdy se v EU počítá s 80% cílem dekarbonizace. Snížení emisí by mělo být ještě poměrně ambiciózní a domnívám se, že v této době přijde čas, kdy bude využití technologie CCS nutné,“ řekl na semináři.  

S využitím však lze počítat spíše v průmyslu. I mezi zmíněnými fungujícími projekty se ostatně nachází jen jedna elektrárna, která byla vybudována v Kanadě. 

„Pro některé průmyslové výroby je CCS v podstatě jedinou alternativou, protože oxid uhličitý tam nevzniká spalováním, ale z podstaty výrobního procesu. Razantního snížení emisí do roku 2050 jinak pravděpodobně nebude možné dosáhnout,“ myslí si Hladík.

Vývoj emisí CO2 ze spalovacích procesů v ČR.

Graf byl převzat ze Státní energetické koncepce ČR, schválené vládou 18.5.2015. Odhad emisí ze spalování uhlí a zemního plynu v r. 2040 a doplnění cílů pro rok 2050 provedeny V. Hladíkem na základě údajů v kap. 7.2 SEK a Sdělení EK „Plán přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050”.

Adéla Denková