Přechod na obnovitelné energie se musí řídit podle občanů, ne energetických firem, říkají autorky Atlasu energie

© Shutterstock

Energetický systém založený na OZE může existovat už v polovině století a náklady by měly být o něco málo dražší než současné technologie, tvrdí Radostina Primova a Rebecca Bertram.

Radostina Primova je ředitelkou klimaticko-energetického programu v evropské kanceláři nadace Heinrich-Böll-Stiftung. Rebecca Bertram působí jako seniorní poradkyně pro evropskou energetickou transformaci v nadaci Heinrich-Böll-Stiftung v Berlíně. 

Nedávno jste společně s dalšími kolegy zveřejnily publikaci nazvanou Evropský atlas energie (česká verze bude zveřejněna na podzim – pozn. red.). Co stálo za zrodem tohoto projektu?

Radostina Primova (RP): Chtěli jsme informovat společnost o tom, jak lze v Evropě docílit plného využití čisté energie. Velká část debaty na toto téma probíhá na národní úrovni. Proto jsme chtěli představit také evropštější perspektivu. Popisujeme například, jak jsou na tom různé členské státy, rozebíráme, co země motivuje k přechodu na obnovitelné zdroje, a ukazujeme výzvy, které musí společnost překonat. Zaměřujeme se například na to, jak lze propojit různé sektory jako elektřinu, dopravu, nebo vytápění a chlazení.

Evropský atlas energie chce především ukázat, že je možné vytvořit systém stoprocentně založený na obnovitelných zdrojích, a to s využitím technologií pro ukládání energie nebo reakci na straně poptávky, které jsou dostupné už dnes. V Bruselu i mnohých členských státech působí aktivní lobby, která se snaží přesvědčit veřejnost o tom, že přechod na obnovitelné technologie je nemožný či nevýhodný. My ale nabízíme opačnou optiku: chceme ukázat, že přechod na obnovitelné zdroje by prospěl všem občanům EU a Evropě jako takové.

Rebecca Bertram (RB):  Hlavním důvodem proč jsme vydali Evropský atlas energie teď, je fakt, že v Bruselu se v současné době finalizují nová pravidla pro klima a energetiku. Ta nastaví rámec, podle kterého má Evropa dosáhnout svých klimatických a energetických cílů do roku 2030. Cíle, o kterých se ale v současné chvíli mluví, jsou příliš nízké a nestačí na splnění závazků Pařížské dohody, kterou EU podepsala, a tím se zapojila do boje proti nebezpečným dopadům klimatické změny. Proto jsme chtěli ukázat, že přechodu na obnovitelné zdroje lze dosáhnout již v polovině století a že náklady by měly být o něco málo dražší než současné technologie.

Jednání o směrnici o energetické účinnosti ještě pokračují, ale členské země a Parlament už se dohodly na cíli pro obnovitelné zdroje energie. Vypadá to, že výsledek bude ambicióznější než to, co původně navrhla Komise.

RB: Ano, podařilo se dosáhnout kompromisu v podobě závazného celoevropského cíle ve výši 32 %, který by měl v roce 2023 projít přezkumem. To je o něco více, než kolik původně navrhla Komise (27 %), ale stále je to méně ambiciózní než 35% cíl, který chtěl Parlament. Podle řady expertů na obnovitelné zdroje potřebujeme v EU minimálně 45% cíl pro obnovitelné zdroje a 40% cíl pro energetickou účinnost. Toho v současném politickém nastavení není možné dosáhnout. Dobré ale je, že byla ustanovena nová práva pro komunity, družstva a jednotlivé spotřebitele, kteří chtějí sami vyrábět, spotřebovávat, ukládat a prodávat obnovitelnou energii, aniž by museli čelit přehnaným poplatkům nebo administrativním bariérám. To je velké vítězství pro energetickou demokracii.

Dobrou zprávou jsou nová práva pro komunity, družstva a jednotlivé spotřebitele, kteří chtějí sami vyrábět, spotřebovávat, ukládat a prodávat obnovitelnou energii, aniž by museli čelit přehnaným poplatkům nebo administrativním bariérám.

Důležité je také to, že skutečně nemluvíme jen o obnovitelných zdrojích. Obrovský potenciál totiž stále mají energetické úspory. V Atlasu ukazujeme, že vyšší cíl pro energetickou účinnost nám usnadní plnění cíle pro obnovitelné zdroje. Kdyby se Evropě podařilo využít svůj celkový potenciál pro energetické úspory, mohla do roku 2050 snížit svou poptávku po energii o polovinu. To znamená, že když bude cíl pro účinnost vyšší, členské země budou muset vynaložit méně úsilí k tomu, aby zvyšovaly podíl obnovitelné energie. Proto bychom potřebovali cíl pro energetickou účinnost ve výši 40 %.

Posílení malých spotřebitelů

Cena technologií pro obnovitelné zdroje se snižuje, což znamená, že čím dál víc lidí vnímá obnovitelné zdroje jako dobrou volbu. Nabízí se otázka, jestli by přechod k čisté energii nemohl proběhnout i bez legislativy a cílů.  

RB: Ne, bez podpůrné legislativy by to bylo velmi složité. To se právě snažíme v Atlasu říci. V současné době táhnou evropskou energetickou politiku velké energetické firmy a jsou tu silné hlasy, které mají zájem na tom, aby pokračovala uhelná a jaderná energetika. My nabízíme opačnou vizi: přístup, ve kterém hrají větší roli spotřebitelé, a kdy vytváříme společnou identitu a strategii pro evropskou klimatickou a energetickou politiku. Tato vize závisí z velké části na správné legislativě. Pokud členský stát hodlá dál investovat do jádra či uhlí, nejde to s celkovou vizí dohromady. My tvrdíme, že obnovitelné zdroje jsou nejlevnější formou energie, která je k dispozici, ale chybí politické síly, které by tento technologický pokrok posunuly dál. Příliš mnoho politiků, firem i jednotlivců se drží starého systému, co to jen jde. To my se přesně snažíme změnit, protože Evropa se uchýlí k obnovitelným zdrojům, pouze pokud bude politicky a sociálně ukotvena principy udržitelného růstu.

RP: Potřebujeme legislativní rámec, který zajistí a povede celý proces energetické přeměny. Současná směrnice o obnovitelných zdrojích má závazné národní cíle, což pomohlo předvídatelnosti celého sektoru. Takhle fungují investice. Investoři potřebují stabilitu. Nejedná se o něco, co by vyřešily trhy samotné. Proto je zapotřebí legislativy, která bude trhy řídit.

Nemůžeme mít stejná tržní pravidla pro občany a menší výrobce na jedné straně a velké firmy na straně druhé.

Jedno z hlavních sdělení Atlasu je, že evropští občané jsou součástí energetické revoluce a tito malí hráči musí být legislativně chráněni. Nemůžeme mít stejná tržní pravidla pro občany a menší výrobce na jedné straně a velké firmy na straně druhé. Na různě velké hráče se musí vztahovat různě velká pravidla. Například takzvaná energetická družstva se v tuto chvíli v některých členských zemích potýkají se značnými překážkami, jako jsou poplatky a tarify nebo administrativní a právní bariéry, které zamezují vzniku podobných projektů. Je to jedním z důvodů, proč potřebujeme evropskou legislativu, která určí pravidla pro tento systém samovýroby a spotřeby. Je také potřeba pravidla harmonizovat, protože situace je v členských státech různá.

Můžete uvést příklady zemí, kde jsou podmínky pro energetické komunity a samospotřebitele více nakloněné občanům, a kde je naopak situace komplikovanější?

RP: Dánská vláda například podporuje rozvoj komunitních energetických projektů, a to především větrných elektráren. Jedním z podpůrných opatření je takové nastavené pravidel pro připojování k elektrickým rozvodným sítím, ve kterém náklady na rozšíření sítě hradí energetické firmy, a ne majitelé větrných turbín, tedy komunity. Od roku 2009 také v Dánsku zákon o obnovitelných zdrojích vyžaduje, aby alespoň 20 % větrných projektů vlastnili a provozovali místní lidé. Proto existuje tolik partnerství mezi velkými firmami a komunálními výrobci energie, spíše než aby fungovaly čistě soukromé projekty OZE.

Energetická družstva se setkávají s daleko náročnějšími regulačními nesnázemi v zemích střední a východní Evropy, kde trh s energiemi byl vždy monopolizovaný státními společnostmi.

Řecko je dalším pozitivním příkladem. Minulý rok řecký parlament odhlasoval zákon o komunální energetice, který blíže specifikoval roli občanů v energetickém sektoru a vyzdvihnul princip solidární ekonomiky a boje s energetickou chudobou. Má široké zaměření na komunální energetiku a zahrnuje jak výrobu, distribuci a dodávky energie, tak i několik klauzulí, které podporují energetickou soběstačnost a zabezpečení ostrovních systémů.

Energetické komunální projekty se setkávají s daleko náročnějšími regulačními nesnázemi v zemích střední a východní Evropy, kde trh s energiemi byl vždy monopolizovaný státními společnostmi. Celkově se musí právní předpisy těchto zemí výrazně změnit, než se budou moci občané více zapojit do energetického sektoru.

V některých členských státech včetně ČR byla zavedena provozní podpora pro obnovitelné zdroje, která se nakonec ukázala jako špatně nastavená. Vedlo to k vyšším cenám pro rozvoj OZE, které musel pokrýt daňový poplatník. Musela se zavést i retroaktivní opatření. Co by se mělo udělat, aby se podobné věci do budoucna neopakovaly?

RP: Řada těchto podpůrných programů byla zavedena bez adekvátně propracovaných modelů trhu s elektřinou. To vyústilo v špatně zkoordinovaná opatření a mnohé retroaktivní změny. Komise představila v zimním energetickém balíčku antiretroaktivní opatření, která by měla podobným situacím do budoucna zabránit. Další problém je, že během kompletního přechodu na obnovitelné zdroje se snažíme zavést nová zařízení na výroby energie a při tom odstranit ta stará. Jaderná energie a uhlí měly v minulosti silnou podporu a v některých zemích dokonce stále mají, což ovšem komplikuje tržní podmínky pro menší energetické objekty.

Jak udržet stabilitu

Jak můžeme zaručit energetickou stabilitu v systému, který závisí na intermitentních zdrojích energie, jako je slunce a vítr?

RP: Hlavním klíčem je decentralizace, která musí být podpořena digitalizací. Evropská legislativa se v minulosti zaměřovala na přenosové systémy, ale 80 % zařízení pro výrobu z obnovitelných zdrojů je napojeno na distribuční systémy. Dnes dochází k propojování sektorů. Pokud propojíme sektor vytápění a chlazení s výrobou elektřiny a dopravou, lze naplno využít potenciálu pro ukládání energie. Pokud se všechny překážky mezi sektory odstraní, půjdou velice jednoduše elektrizovat. Pokud zavedeme přísnější opatření pro energetickou efektivitu a podaří se zlepšit možnosti pro reakci na straně spotřeby, můžeme dosáhnout plně obnovitelného systému, aniž by bylo zapotřebí jaderných či uhelných záložních systémů.

RB: To je velice přesné. Prvotní zkušenosti s pokusy o přechod na obnovitelné zdroje ukázaly, že se nemusíme fixovat na princip pokrytí základního výkonu, aby se zaručila bezpečnost systému. S větším podílem obnovitelných zdrojů v systému je zapotřebí flexibilnějšího záložního systému, než je pokrytí základního výkonu. A záložní systémy, které by byly schopny držet krok s intermitentními obnovitelnými zařízeními, neběží na jádro či uhlí.

Pokud propojíme sektor vytápění a chlazení s výrobou elektřiny a dopravou, lze naplno využít potenciálu pro ukládání energie. Pokud se všechny překážky mezi sektory odstraní, půjdou velice jednoduše elektrizovat.

Kdo bude moci zajišťovat stabilitu rozvodné sítě, když do ní bude zapojeno tolik menších hráčů?  

RP: Decentralizace musí být podpořena digitalizací. Hodně toho budou řídit IT platformy, které budou schopny koordinovat menší hráče, ale přeci jenom bude třeba státního dohledu a regulace celého sektoru. S větší decentralizací výroby ale nebudeme vystaveni tolika bezpečnostním rizikům, protože vše bude záviset na lokálním přenosu a distribuci, které se dají daleko jednodušeji ovládat. Další zajímavá otázka je, komu budou technologie umožňující přechod na obnovitelné zdroje patřit. Mnoho evropských měst pokládá energii za veřejný statek a trvají na tom, že by z ní měla mít užitek celá společnost, a ne jenom hrstka jednotlivců. Proto některé radnice investují přímo do energetických družstev nebo jim poskytují právní a technické poradenství či přístup k veřejným financím.

Přechodem na obnovitelné zdroje Evropa posiluje svoji bezpečnost, spíše než že by ji oslabovala.

Zmínily jste elektrifikaci různých sektorů. Je vůbec bezpečné se tolik spoléhat na jediný zdroj energie – v tomto případě elektřinu? 

RP: To opravdu bude záležet na vývoji infrastruktury. Pokud například bereme v potaz dopravu, vidíme díky chytrému nabíjení obrovský skladovací potenciál, ale k tomu je zapotřebí správná infrastruktura. V některých členských státech jezdí více elektrických aut, protože na to zkrátka mají infrastrukturu.  V našem Atlasu píšeme, že velmi důležité je celoevropské propojení. Když budeme mít evropský jednotný trh se společnými pravidly a opatřeními, můžeme společně posílit naši vnitřní energetickou bezpečnost.

Vyšším zapojením obnovitelných zdrojů zároveň snižujeme závislost na importované energii a není třeba dovážet plyn či jiné předražené zdroje z nestabilních nebo ze zkorumpovaných zemí. V roce 2016 EU dovezla 54 % své spotřebované energie za cenu 208 miliard eur. Dříve byla tato částka daleko vyšší, a to 457 miliard eur. To znamená, že přechodem na obnovitelné zdroje Evropa posiluje svoji bezpečnost, spíše než že by ji oslabovala.

Co se zaměstnanci uhelného průmyslu

Říkáte, že hlavní tažnou silou energetické transformace musí být občané. Ale jak je chcete oslovit? Je stále mnoho lidí, kteří ani nečtou své faktury za energii. Proč by měli mít jakýkoliv zájem se procesu účastnit?

RP: Jedná se o postupný proces a nic nelze uspěchat. Zájem občanů se zvyšuje, jakmile mají možnost energetické projekty spoluvlastnit, posilovat svou nezávislost na velkých energetických firmách a bojovat s energetickou chudobou. V některých zemích, jako je Bulharsko a Slovinsko, mají lidé potíže s placením stále dražších faktur za energii. Atlas tento fenomén dobře vystihuje: komunální projekty, kde občané vlastní a podílí se na výrobě a využití obnovitelných energií, potírají dvě hlavní příčiny energetické chudoby: nízké příjmy a vysoké ceny energií.

Atlas se mimo jiné zaměřuje právě na běžné občany, kteří nejsou o těchto záležitostech dostatečně informováni. Ukazujeme, že Evropa dlouho dotovala a stále dotuje výrobu fosilních a jaderných energií. Lidé si například neuvědomují, že pokud dojde k jaderné nehodě, budou za astronomické škody platit oni, a ne odpovědné firmy. Proto doufáme, že pokud budou občané s touto skutečností seznámeni a porovnají stávající systém s výhodami obnovitelných zdrojů, budou mít daleko větší zájem se na jejich zavádění aktivně podílet. Pomoci může také aktivita veřejného sektoru. Budovy s nulovou spotřebou, renovace sociálního bydlení a podobné projekty mohou také spojit energetickou efektivitu s obnovitelnými zdroji energie a prostředky proti energetické chudobě.

Jeden z německých uhelných dolů byl přestavěn na obrovské úložiště energie.

Kvůli přechodu na obnovitelné energie ale také může přijít spousta lidí o práci, například v uhelném sektoru. Existují v Evropě dobré příklady, kde se podařilo budoucnost těchto lidí a jejich rodin dobře zajistit?   

RP: Máte pravdu, že přechod na čistou energetiku by měl být sociálně spravedlivý. Je to další téma, kterému se europoslanci a členské státy věnují. Klíčový bude nový víceletý finanční rámec. Je důležité, aby byly evropské prostředky mimo jiné využity právě na transformaci uhelných regionů. Několik dobrých příkladů existuje. Například tradiční polský havířský region Slezsko by se měl přeorientovat na obnovitelné zdroje s tím, že bývalí zaměstnanci uhelného průmyslu budou automaticky zaměstnáni v nových sektorech, a tím pádem nepřijdou o práci. Také v horní Nitře na Slovensku byl spuštěn pilotní projekt, podobně jako v Severním Porýní-Vestfálsku, srdci německého uhelného průmyslu. Například jeden z tamních uhelných dolů, Prosper-Haniel, se přetransformoval na obrovské úložiště energie, a díky tomu lidé opět nemuseli přijít o práci.