Milan Chromík: Využití odpadu? Energetici budou rádi „paběrkovat“ za recyklací

zdroj: Veolia Česká republika

„Zrecyklováno by mělo být co největší množství odpadu a teprve materiál, pro který se nenajde další využití nebo nebude technicky zpracovatelný, by měl být využit jako zdroj energie,“ říká v rozhovoru Milan Chromík ze společnosti Veolia Vedlejší produkty ČR, který jako nový člen představenstva Svazu průmyslu zodpovídá za téma oběhového hospodářství.

Nedávno jste se stal členem představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR (SP ČR). Na starost máte problematiku oběhového hospodářství. V Česku se aktuálně vypořádávají připomínky k připravované novele odpadového zákona. Jak se na návrh díváte?
Návrh odpadového zákona rozhodně vítáme, ať už jako SP ČR nebo jako skupina Veolia ČR. Pozitivně vnímáme především navržené zvýšení poplatku za skládkování, který motivuje k recyklaci. Pokud totiž nebude poplatek dostatečně navýšen tak, aby se skládkování nevyplatilo, využitelné materiály se k recyklaci nikdy nedostanou a jen velmi těžko budeme naplňovat jeden ze základních cílů oběhového hospodářství.

„Bez ekonomické motivace – poplatků – budou odpady dál končit na skládkách.“

Návrh samozřejmě obsahuje i body, které z našeho pohledu potřebují doladit. Jedná se například o navrženou dobu platnosti povolení k provozu zařízení pro skladování, sběr, úpravu, využití nebo odstranění odpadu. Ta by měla být podle návrhu stanovena vždy na pět let a poté by mělo být povolení opětovně udělováno. Podobné opatření je pro každého investora problematické. Představovali bychom si spíše, že by bylo povolení vydáno na dobu neurčitou nebo na dobu životnosti zařízení a v případě, že by dané zařízení neplnilo podmínky, mohlo by být povolení odejmuto. 

Návrh zákona počítá k roku 2024 se zákazem skládkování neupraveného směsného komunálního odpadu. Podle kritiků to povede k rozvoji spaloven, respektive energetického využívání odpadu. Tvrdí, že by se měl zákon zaměřovat spíše na recyklaci, která stojí v hierarchii odpadů výš. Měl by být v Česku stanoven ambiciózní cíl pro recyklaci?
Zkušenosti z různých zemí po celém světě ukazují, že recyklační cíl musí být doplněn dalším nástrojem, který bude k recyklaci motivovat. Takovým nástrojem je právě poplatek za skládkování. Recyklační cíl je nástroj legislativní, který má zajistit, že se jednotlivé suroviny obsažené v odpadech budou materiálově využívat. Bez ekonomické motivace však budou tyto odpady dále končit na skládkách, protože to bude nejlevnější způsob nakládání s odpadem. Vhodným řešením je proto kombinace obou nástrojů.

V praxi lze narazit na přístup skládkařských firem, které mohou zákaz skládkování obcházet prostřednictvím takzvané mechanicko-biologické úpravy odpadů (MBÚ). Díky jejímu využití mohou odpad označit za „upravený“, který již je na skládku možné umístit. Když se však podíváte na efektivitu těchto zařízení, zjistíte, že recyklovatelné materiály na výstupu z tohoto procesu tvoří kolem 10 %. Zbytek odpadu pak musí být odvezen k energetickému využití, v horším případě pak odstraněn na skládce. Skládkaři mají přirozeně zájem si odpadové toky zabezpečit pro sebe, proto budou raději využívat technologii s velmi omezenou účinností, než aby odpad ponechali k využití ve vyšších patrech odpadové hierarchie. Tímto způsobem si zabezpečí odpad pro skládky i do budoucna.

Energii zakopáváme pod zem

Jak vhodně nastavit poměr mezi recyklací a energetickým využitím odpadu? Jaký je vůbec v Česku pro energetické využití potenciál?
Velikost potenciálu pro energetické využití bude takový, jak velký se pro něj vytvoří trh. Pokud dnes odpad mizí na skládkách, těžko se bude recyklovat, a nebude se tím pádem ani energeticky využívat. Ideální je zajistit maximální míru primární separace – ta v České republice funguje poměrně dobře –, ze které se odpad následně přesune k recyklaci. Zrecyklováno by mělo být co největší množství z takto separovaného odpadu a teprve materiál, pro který se nenajde další využití nebo nebude technicky zpracovatelný, by měl být využit jako zdroj energie. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby tímto způsobem k recyklaci směřovalo 100 % odpadů. V praxi je ovšem jasné, že splnění recyklačního cíle na úrovni 65 % (navržený cíl EU do roku 2030 – pozn. red.) je na hranici současných technických možností pro celkový podíl z jednotlivých materiálových toků.

Říkal jste, že skládkařské firmy se snaží namísto recyklace dostat co nejvíc odpadu na skládky. Jaká je záruka, že energetické firmy na druhé straně nebudou mít snahu co nejvíc omezit recyklaci na určité minimum proto, aby mohly spalovat co nejvíce odpadu?
To je dobrá otázka, ovšem ne zcela správně položená. K energetickému využití by se měl dostat až odpad, který zbude po recyklaci – ne po recyklaci prostřednictvím MBÚ, ale po skutečné recyklaci. To znamená, že se materiály po primární separaci odvezou do recyklačních linek a energetici dostanou už jen to, co nenašlo materiálové využití či nemohlo být zrecyklováno. Rozdíl oproti skládkařským firmám spočívá v tom, že ony odpad k recyklaci vůbec pustit nechtějí. Energetici budou rádi „paběrkovat“ za recyklací.

V závěrečném výstupu z letošních Dnů teplárenství a energetiky, které se zabývaly i oběhovým hospodářstvím, se uvádí: „Efektivní využití zejména komunálního odpadu může významně přispět ke snižování požadavku na primární energetické zdroje, jako je uhlí.“ Může odpad výrazně nahradit uhlí ve výrobě energie?
V žádném případě si nemyslím, že by měl odpad nahradit uhlí ze sta procent. Pokud budeme chtít nahradit uhlí, lze toho dosáhnout kombinací různých zdrojů, mezi které patří zemní plyn, biomasa, ale právě i odpad. Samotný odpad však určitě Českou republiku nezachrání od nutnosti těžit nebo dovážet uhlí. Z našeho pohledu ovšem odpad představuje zajímavý zdroj udržitelné energie, který je škoda zakopávat pod zem bez využití, když o pár desítek kilometrů vedle dobýváte uhlí z dolu.

Vůči výstavbě zařízení pro energetické využití odpadu se ozývá kritika veřejnosti. Jak si to vysvětlujete?
Přestože je kombinovaná výroba elektřiny a tepla nejefektivnější způsob výroby energie, energetici tento fakt mnohdy veřejnosti dostatečně nevysvětlují. Samozřejmě že když postavíte nový energetický zdroj, je to viditelný objekt, na který lze velmi snadno ukázat prstem jako na nového původce emisí. Už se ale málo ví, že na skládkách možná vzniká více oxidu uhličitého než v těchto zařízeních a že jsou skládky ekologickým rizikem i proto, že na nich často dochází k zahoření nebo z nich vytéká skládková voda. Z mého pohledu je tedy na vině nedostatečná osvěta. Pokud by energetici veřejnosti více vysvětlovali, že jde o účinnou technologii výroby energie a čištění spalin je ze zákona na vyšší technologické úrovni než u klasických tepláren, lidé by možná k těmto zařízením přistupovali jinak.

Zde musím ještě jednou zmínit argument, že zatímco dnes zakopáváme energii pod zem, na druhé straně ji kupujeme od Ruska nebo z arabských zemí. Energetické využití má zkrátka v oběhovém hospodářství své místo a nevyužívat tato zařízení by představovalo obrovskou chybu.

Odpadový zákon: není na co čekat

V souvislosti s oběhovým hospodářstvím se často naráží na problém rozdílných statistik v jednotlivých členských zemích EU. Jaké problémy to přináší a jak tuto otázku vyřešit?
V rámci jednotlivých evropských zemí je velmi těžké kvalifikovaně srovnávat data týkající se různých způsobů nakládání s odpady. Pokud například v některých státech vytřídíte z odpadu dřevo a využijete jej jako palivo, považuje se to za recyklaci. V jiných zemích je to naopak chápáno jako energetické využití odpadu. Na základě takto zkreslených statistik jsou pak některé země v recyklaci lepší a některé horší, i když v reálu mohou recyklovat v podstatě stejné množství odpadů.

„Na energetický zdroj lze ukázat prstem jako na původce emisí. Skládky ale mohou být větším rizikem.“

Pokud tedy máme data relevantně srovnávat na evropské úrovni, EU bude muset jasně stanovit, jakým způsobem budou do statistik vstupovat jednotlivé způsoby nakládání s odpadem. V České republice se pak ovšem potýkáme také s národním problémem, kterým je rozpor v datech Českého statistického úřadu (ČSÚ) a ministerstva životního prostředí (MŽP). Ministerstvo aktuálně navázalo s ČSÚ komunikaci a podařilo se snad nalézt dohodu o otevření dat pro potřeby ČSÚ. Rozdílnost vykazovaných dat by se tedy měla do budoucna vyrovnat. Je to první krok k tomu, abychom se byli schopni srovnávat i na evropské úrovni.

Podle některých názorů nemá příprava nového odpadového zákona v Česku moc velký smysl právě kvůli tomu, že se jedná o celoevropském balíčku pro oběhové hospodářství. Zákon se prý totiž bude muset brzy upravovat kvůli tomu, co se v Evropě dohodne. Souhlasíte s tímto pohledem?
S tím jednoznačně nelze souhlasit! Aby mohl soukromý investor investovat do jakékoliv recyklační nebo jiné technologie, potřebuje dlouhodobý stabilní výhled v oblasti legislativy. Myslím, že se MŽP poměrně dobře trefilo do rámce, který navrhla Evropská komise a že skutečně není na co čekat. Víme, jak budou vypadat cíle, že bude docházet k omezování skládkování a bude se navyšovat podíl recyklace. Tyto trendy dnes připravovaná česká legislativa poměrně dobře odráží. Další navrhované odkládání nahrává pouze zachování stávající praxe, tedy masivnímu skládkování využitelných odpadů.

V černých popelnicích mnoho zdrojů neleží

Kromě odpadového zákona vzniká také zcela nový zákon o výrobcích s ukončenou životností, který má upravovat podmínky pro zacházení s vysloužilým elektrozařízením, bateriemi a akumulátory, pneumatikami nebo automobily. Na ten se díváte jak?

Zákon o vybraných výrobcích s ukončenou životností má velký význam právě pro oběhové hospodářství a s odpadovým zákonem se doplňuje. Svaz průmyslu návrh jednoznačně vítá, protože se zabývá otázkami spojenými s efektivním využíváním surovin, jejich recyklací nebo opětovným využitím.

Pravidla pro výrobky s ukončenou životností dříve určoval odpadový zákon. Jaký smysl má jejich rozdělení?

Je zajímavé, že se oběhovým hospodářstvím zabývá odpadová legislativa. Toto řešení však vychází z evropské směrnice, a tak to přejala i Česká republika. Odpad by ale měl v oběhovém hospodářství tvořit jen malou část celé problematiky.

Tady se vracím na začátek, kdy jsem zmiňoval mechanicko-biologickou úpravu odpadů. Řada zemí západní Evropy už se přesvědčila o tom, že tato technologie není efektivní a čím dál více směřuje k primární separaci materiálů a jejich následnou recyklaci. Zde se pracuje s odpady vytřízenými v čisté formě, s průmyslovými odpady, které jsou jednodruhové a stabilní a s výrobky s ukončenou životností. Recyklace směsného komunálního odpadu znamená spíše plýtvání úsilím a energií. Tento odpad je totiž ze své podstaty velmi složitě recyklovatelný, protože materiály mohou být kontaminované – najdete v něm například papír politý kávou čí olejem a podobně. Ten dále recyklovat v podstatě nelze.

Výrobky s ukončenou životností naproti tomu mají pro oběhové hospodářství význam obrovský. Když se podíváte na evropský balíček, najdete v něm mimo jiné například směrnici o obalech nebo autovracích, a to jsou právě oblasti, kde najdeme obrovskou rezervu dále využitelných materiálů. Směsný komunální odpad, který leží v černých popelnicích, je téměř nerecyklovatelný a mnoho zdrojů v něm k využití skutečně není. A to přesto, že před „smícháním“ těchto jednotlivých druhů odpadů, je téměř každý z nich materiálově využitelný, tedy recyklovatelný.

Proto je důležité dostatečně vysvětlovat, že se odpady mají separovat, aby se mohly dále materiálově využívat a recyklovat. Podobnou logikou se řídí i rozdělení zákonů – jeden z nich je více zaměřený na druhotné využití surovin a recyklaci, zatímco druhý je více zaměřený na odpady, pokud už vzniknou. V jednom jde o využívání materiálů, v tom druhém pak spíše o odstraňování odpadů.

Rozhovor vznikl u příležitosti konference Dny teplárenství a energetiky 2016, kterou v Hradci Králové pořádalo Teplárenské sdružení ČR.

Adéla Denková