Ladislav Novák: Změna podpory OZE je zatím „vrabec v hrsti“

Ředitel Svazu chemického průmyslu ČR Ladislav Novák; zdroj: SCHP ČR

„Energeticky náročné obory budou po sestavení nové Poslanecké sněmovny a vlády usilovat o provedení velké novely zákona o podporovaných zdrojích, která by nastavila přijatelná pravidla pro poskytování podpory,“ říká v rozhovoru ředitel Svazu chemického průmyslu ČR Ladislav Novák. EurActiv s ním hovořil o osudu podporovaných zdrojů energie, ale také o budoucnosti evropského chemického průmyslu.

  • Ještě před svým rozpuštěním schválila bývalá Poslanecká sněmovna novelu zákona o podporovaných zdrojích energie (POZE), která pak prošla i Senátem. Jak se Svaz chemického průmyslu dívá na výsledek projednávání? Výše příplatku za obnovitelné zdroje energie (OZE) byla zastropována, od příštího roku končí podpora pro nové instalace na výrobu energie z těchto zdrojů…

Prozatím je to spíš takový vrabec v hrsti. Jsme spokojeni s tím, že se podařilo uskutečnit první zásadní krok a přijmout alespoň částečnou novelu zákona. Pro nás však celá záležitost nekončí, protože cena je z našeho pohledu stále příliš vysoká. Je to samozřejmě méně než původních 583 Kč/MWh, částka 495 Kč/MWh je ale stále mnohonásobně vyšší, než kolik se platí v okolních zemích. Nejenom chemický průmysl, ale všechny energeticky náročné obory proto budou po sestavení nové Poslanecké sněmovny a vlády usilovat o další změny a především o provedení velké novely zákona o podporovaných zdrojích, která by pravidla pro poskytování podpory nastavila ještě přijatelněji.

  • Máte tedy konkrétní představu o tom, jak vysoký by měl ten příspěvek být?

Usilovali jsme o to, aby se částka zastavila na úrovni 420 Kč/MWh, což by přibližně odpovídalo ceně z roku 2012. To se z mnoha důvodů nepovedlo. Šlo spíše o politické rozhodnutí, protože tak jako tak se nakonec budou obnovitelné zdroje dotovat ze státního rozpočtu. Jak už jsem říkal, díky snížení příspěvku se situace zlepšila, ale ve srovnání s čísly z ostatních zemí je ten stav stále ještě nepřijatelný. Podmínky ve srovnání s okolními zeměmi bychom tedy chtěli vyrovnat, protože jinak tím konkurenceschopnost sektoru hodně trpí. 

  • A máte nějaký konkrétní přehled, kolik se platí v ostatních zemích?

Srovnáváme se především s Německem, protože je to náš největší exportní partner a má podobné složení průmyslu. Konkrétně rozložení našeho chemického průmyslu dost kopíruje situaci v Německu. Tam přitom energeticky náročné podniky platí třicetkrát méně, než u nás. Proto se právě v Německu hodně inspirujeme, spolupracujeme i s kolegy z německého Svazu chemického průmyslu a snažíme se hledat společné nápady.

  • V Německu je situace dost odlišná, protože energeticky náročné podniky jsou tam od příplatku k ceně elektřiny osvobozeny. Nicméně se zdá, že i tam se pravidla brzy změní.  Energeticky náročné obory budou sice pořád pravděpodobně platit méně než domácnosti, ale výjimka pro ně nejspíš přestane platit. Jak se na ten vývoj díváte?

V Německu průmysl platil za elektřinu výrazně méně než domácnosti. Dělo se tak ale se souhlasem veřejnosti. Lidé si byli ochotni za energii připlatit, protože orientace na obnovitelné zdroje je tam populární a lidé jsou přesvědčeni, že dělají něco pro svou budoucnost. Zároveň si také uvědomují, že pokud bude průmysl prosperovat, budou mít práci.  Takový byl stav až do současné doby. Dlouho se čekalo, jak dopadnou německé volby a nyní až se vytvoří nová vláda. Už teď ale Němci tuší, že současný model nebude možné udržet. Proto se chystá určitá modifikace, která by měla tuto podporu přenastavit. Evropská komise ostatně německý model prověřuje kvůli podezření na nepovolenou podporu. Německo má ovšem výhodu v tom, že v příštím roce se očekávají volby do Evropského parlamentu, mandát současné Komise také brzy končí. Proto asi žádné razantní kroky vůči tahounovi evropské ekonomiky nelze očekávat. S německými kolegy jsem nicméně mluvil ještě před volbami a podle svých slov zatím neměli jasnou představu o tom, co je v nejbližší době vlastně čeká. V každém případě se však samozřejmě budou snažit, aby se jich zvyšování cen za elektřinu týkalo co nejméně.

  • Myslíte si, že v České republice je politicky průchodné, aby byl systém nastaven podobně, jako tomu pravděpodobně bude v Německu? Tedy že by podniky platily podle toho, kolik energie spotřebovávají, a ceny by tedy byly diferenciované?

Vzhledem ke zkušenostem s jednáním v bývalé Poslanecké sněmovně se osobně domnívám, že to průchodné není. Uvidíme, jak bude situace vypadat nyní po volbách. Před volbami všichni samozřejmě vždy hrají na strunu populismu a cena elektřiny je jedním z výbušných témat. V době, kdy jsme ještě nevybředli z krize, by proto nebylo příliš populární zvyšovat příplatky pro domácnosti, aby se zlepšila situace průmyslu.   

  • Téma je to opravdu celkem „výbušné“. V médiích se každopádně po schválení novely psalo o tom, že nyní budou domácnosti a podniky platit za elektřinu méně. Ve skutečnosti se však náklady na dotace pro existující instalace OZE přesunou do státního rozpočtu. Zaplatit se to tedy „bude muset“. Potom, předpokládám, lze očekávat nějaké další kroky právě ve zmíněné velké novele zákona, o kterou usilujete. Jak se ale dá podle Vás celá situace řešit?

Je to podle mě velice obtížné. Největší část peněz směřuje do fotovoltaiky, kde se dostává do rukou subjektů, u nichž mnohdy ani nevíme, kdo za nimi stojí. Je otázka, jestli vůbec existuje skutečná vůle je nějakým způsobem rozkrýt. Energetický regulační úřad již snad má nějaké podklady, sám se ale nachází pod tlakem. Zákon je každopádně nastaven tak, že podpora pro ty fotovoltaické elektrárny ještě patnáct let poběží. Je otázka, jestli se s tím dá ještě něco dělat, já pevně věřím, že ano.

  • Myslíte si, že bylo správným řešením, že se od příštího roku zastavuje podpora novým instalacím obnovitelných zdrojů? Asi se shodneme na tom, že velké solární parky na polích nejsou úplně to nejlepší, co tady můžeme mít, ale na druhou stranu – obnovitelné zdroje mají své výhody, takže je otázka, jestli se to mělo „utnout“ všechno.

Já jsem příznivcem tohoto přístupu. Celý energetický trh je naprostá džungle a v současné době je tak přeregulovaný, že už v podstatě nefungují žádná jasná pravidla. To se netýká jen České republiky, ale v podstatě celé Evropské unie. Jedna regulace stíhá druhou, jedna regulace se pokouší napravit nebo zhoršit – sám nevím, co může být záměrem – tu předešlou situaci. A navíc všechny dobré skutky vedou do pekla, což je zrovna příklad té fotovoltaiky. Já jsem příznivcem toho, aby se veškeré podpory zastavily a aby se nechal pracovat trh. Zní to trochu jako klišé, ale podle mě je to jediná cesta.

  • Myslíte si, že v České republice je potenciál pro rozvoj obnovitelných zdrojů? Jak se vlastně díváte na dosud neschválenou Státní energetickou koncepci, o které se ještě donedávna dost hovořilo?

Energetická koncepce byla postavena na tom, že se dostaví Temelín. V tom případě je ale potřeba, aby se cena energie pohybovala na určité výši, na které dnes není. Tím pádem je Temelín v podstatě nepotřebný. To je jedna věc, druhá věc je spíše strategická – energetická bezpečnost České republiky. Pokud se podíváme na současnou situaci, Česká republika má k dispozici jádro nebo uhlí. Uhlí nám vystačí na nějakých osmdesát, možná sto let, pokud se prolomí limity. Jaderná energie je tu na dlouhou dobu. Obnovitelné zdroje, alespoň za současného stavu technologií, budou přitom pořád jenom doplněním energetického mixu. Těžko také můžeme spoléhat na plyn, pokud by to nebyl břidlicový. Ale je otázka, zda se bude vůbec jeho těžba rozvíjet. Domnívám se tedy, že energetický mix je potřeba postavit zejména na jádru a uhlí. Všechno ostatní bude pouze doplňkem, na kterém ovšem strategii nelze stavět.  Můžeme se podívat na situaci v Německu, které zavírá své jaderné elektrárny, na severu buduje větrné parky, na jihu solární elektrárny, ale chybí mu robustní přenosová síť. V okamžiku převisu proto ohrožují stabilitu sítě v Polsku a Česku. Proto bude možná do budoucna také potřeba koordinovat energetické politiky jednotlivých zemí. Prozatím se ale každý stát stará sám o sebe.

  • Právě v případě České republiky a Německa jde, zdá se mi, o složitou otázku. Pokud se Česko rozhodne jít cestou tradiční energetiky a má vedle sebe Německo, na které je silně navázáno a které se rozhodlo svou energetiku obrátit o sto osmdesát stupňů, může to být docela problém, ne?

Souhlasím. Řešení je samozřejmě potřeba. Z rozhovorů s německými kolegy jsem získal dojem, že v Německu se ten nastavený směr bude jen těžko měnit, protože veřejnost donutí politiky k tomu, aby už své rozhodnutí zpátky nebrali. Jsou přesvědčeni, že obnovitelné zdroje jsou správná cesta a jinou variantu nepřipouští. Otázkou je, co se stane, pokud se jejich ekonomika zadrhne.

  • Německo je výrazně průmyslově orientovaná země a asi to nelze hodnotit tak, že by celý svůj průmysl dalo vsázku kvůli přechodu na obnovitelné zdroje. Jak to ale v Německu dopadne, se uvidí. Nicméně když hovoříme o průmyslu, často se hovoří o tom, že průmysl z Evropy odchází…

Tady se právě dostáváme k otázce konkurenceschopnosti. Když se dnes podíváme na ceny zemního plynu, ve Spojených státech jsou čtyřikrát nižší než v Evropě. To má samozřejmě dopad na průmysl. V EU zatím dojíždíme na určité vlně setrvačnosti, ale do deseti let náš průmysl zkrátka přestane být konkurenceschopný. Už dnes zaznívají hlasy, že průmysl je třeba znovu kultivovat a dát mu prostor pro větší podíl na tvorbě DPH.

  • Máte nejspíš na mysli novou iniciativu Evropské komise, která už delší dobu hovoří o tom, že ke klimaticko-energetickým cílům do roku 2020 by se měl připojit také cíl týkající se průmyslu – konkrétně aby se průmysl na tvorbě HDP podílel 20 %. Lze něčeho takového dosáhnout politickou iniciativou?

Je pozitivní, že Evropská komise něco takového vyhlašuje, protože se po mnoha letech mění rétorika a vracíme se ke k tomu, že prosperita Evropy byla vždy založena na průmyslu. Ten se bohužel začal přesouvat do jiných oblastí a evropští lídři dnes zjišťují, že situace není udržitelná. A chemický průmysl patří mezi skutečně ohrožené. Jde přitom i významný sociální problém, protože chemický průmysl zaměstnává v Evropě tři a tři čtvrtě milionů lidí. Prohlášení Komise tedy vítám, ačkoliv se domnívám, že přišlo se zpožděním nejméně o pět, možná deset let, než mělo.  

  • Když průmysl odchází mimo EU, platí také v případě chemického průmyslu, že je to hlavně do Asie?

Evropská rada chemického průmyslu (CEFIC) představila před několika lety studii, která předložila obrázek situace, v jaké se sektor nachází. O té studii se v podstatě nemluvilo, protože byla z pohledu chemického průmyslu velmi pesimistická, což nebyl dobrý signál pro možné investory. Nedávno si však i v reakci na tuto studii nechal německý Svaz chemického průmyslu vypracovat vlastní zprávu s určitým výhledem do roku 2030. Vyplývá z ní, že dnes tvoří podíl evropského chemického průmyslu na globálním „koláči“ nějakých 22 %. Podíl Číny se pohybuje na přibližně stejné výši. V roce 2030 se však podle té studie bude 47 % chemického průmyslu nacházet v Číně. Existují samozřejmě různé scénáře a neznamenal jsem v té studii fenomén těžby břidlicového plynu a vývoje v USA. Ukazuje se, že podniky nemusí odcházet jen do Číny. Mohou do toho promluvit i severoamerické státy nebo Brazílie. Ale Čína určitě bude na prvním místě. Chemický průmysl bude v Evropě s největší pravděpodobností ztrácet.

  • Pokud se podíváme na ty přesuny do Číny – je jasné, že významnou roli v tom hraje například právě i cena energie. Na druhé straně, jsou zkrátka aspekty, ve kterých Evropa Číně nemůže a asi ani nechce „konkurovat“, a to jsou například pracovní podmínky a platy zaměstnanců a podobně. Může tedy EU Čínu vůbec nějak dohnat?

Určitě ano. Cesta je podle mého názoru v „chytré chemii“, ne tedy v komoditách, ale spíše speciálních chemikáliích. To samozřejmě znamená obrovské investice do vědy, výzkumu a inovací. Vzpomínám si na dobu, kdy se schvalovalo evropské nařízení REACH (nařízení pro registraci, evaluaci a autorizaci chemických látek – pozn. red.). V Americe se v té době smáli a říkali „to je přesně to, co potřebujeme“. Evropa si všechno zregulovala a vynaložila na to velké náklady, zatímco Spojené státy použily finance na vědu a výzkum. A to je podle mě jediná cesta. K tomu samozřejmě potřebujete také vzdělané lidi, což je další problém, především v Evropě. Scénáře jsou spíše pesimistické, nicméně na věc se dá podívat také optimisticky. Důležité je přesvědčit veřejnost, že chemie není to, co škodí, tráví a zhoršuje životní prostředí, Naopak je to věda a průmysl, který může řešit budoucí výzvy. Pokud se o tom lidi přesvědčit podaří, máme určitou šanci. Když se podíváte kolem sebe, všechno je chemie. Až nás v roce 2030 bude okolo 9 miliard a nastanou problémy s nedostatkem vody nebo energie, chemie může tyto potíže pomoci vyřešit. 

S Ladislavem Novákem hovořila Adéla Denková.


Ladislav Novák byl jedním z účastníků workshopu věnovaného energeticko-klimatické politice a konkurenceschopnosti průmyslu, který EurActiv pořádal na konci jara. K tématu podporovaných zdrojů energie a omezení jejich podpory si můžete přečíst také rozhovor s dalším z účastníků, kterým byl místopředseda Komory obnovitelných zdrojů energie a České společnosti pro větrnou energii Štěpán Chalupa.