Komunitní energetika může snížit naši závislost na Rusku. Potřebuje provozní podporu, říká Jagoš

© Archiv EURACTIV.cz

Komunitní energetika se může Česku vyplatit, stačí prolomit stávající nevůli změnit zavedený systém. Vláda by její rozvoj měla podpořit zavedením provozní podpory, říká Tomáš Jagoš v rozhovoru pro EURACTIV.cz.

Tomáš Jagoš působí v Hnutí DUHA jako expert na obnovitelné zdroje energie. Dlouhodobě se zabývá komunitní energetikou, která počítá se zapojením občanů, obcí a dalších subjektů nejen do spotřeby energie, ale také do její výroby. Rozhovor se uskutečnil při příležitosti představení nové studie EGÚ Brno, kterou si nechalo zpracovat Hnutí DUHA, Centrum pro dopravu a energetiku a Frank Bold Society. 

Podle nové studie může komunitní energetika pomoci s dekarbonizací a také s omezením české závislosti na ruských zdrojích energie. Jak velký má potenciál?

Studie se soustřeďuje na dva hlavní typy obnovitelných zdrojů, které mají v ČR největší potenciál, a to jsou větrné a solární elektrárny. Potenciál instalovaného výkonu u fotovoltaiky vyšel na zhruba 4 tisíce megawattů, u větru na 3,3 tisíce megawattů.

Česká republika dnes velké množství fosilních zdrojů dováží, a to zejména z Ruska. Logika, kdy vynakládáme desítky miliard ročně na tato paliva, by se měla otočit. Peníze bychom místo toho mohli směřovat do komunitní energetiky, tedy do domácích, lokálních, bezemisních a nevyčerpatelných zdrojů. Podpora a dlouhodobý rozvoj obnovitelných zdrojů dává perfektní smysl jak z regionálního, tak i geopolitického hlediska. V tom tkví ta hlavní výhoda.

Obnovitelné zdroje ale nejsou stabilní a jsou závislé na počasí. Má na tento problém komunitní energetika nějakou odpověď?

Komunitní energetika jako taková má odpověď pouze nepřímou. My se nyní na tu proměnlivou výrobu díváme jako na nevýhodu, a to z pohledu současného energetického systému, kdy jsme zvyklí na velké centralizované zdroje vyrábějící energii 24/7, od kterých vedou dráty do míst spotřeby. Bez tohoto „baseloadu“ se úplně neobejdeme.

Moderní energetika, v jejímž centru stojí obnovitelné zdroje, přináší flexibilní systém. To neznamená, že nám v určitou dobu zhasne elektřina, ale je to o aplikaci chytrých řešeních a jiné architektuře energetické sítě, kdy se z flexibility stává vlastnost, která vás neobtěžuje. Když nesvítí, máme třeba bateriové uložiště. Když je přebytek, elektrolyzéry vyrábějí syntetický vodík. Je férové říct, že řada těch technologií ještě není nasazená masově, typicky třeba vodíková akumulace, což je hudba budoucnosti. Technická řešení ale jsou a často je jejich problém spíše implementace na národní či lokální úrovni, kdy jim není politicky přáno. Může to být i proto, že jdou proti současným zavedeným pořádkům. Je jasné, že řada lidí má na dnešním systému vybudovaný byznys a není v jejich zájmu, aby se pravidla hry měnila.

Řada politických stran komunitní energetiku zahrnovala do svých předvolebních programů. Naplňují politici své sliby?

Na hodnocení nové vlády je ještě brzy, sliby navíc měly podobu spíše nějakých obecných frází. Naše zkušenost s jednotlivými politickými stranami z pětikoalice je ale pozitivní. Vidíme zájem od některých ministrů i poslanců z relevantních výborů. Propisuje se to i do přístupu politiků na lokální úrovni, příkladem je Brno s projektem solárních střech. Politickými stranami to zkrátka prostupuje a doufám, že nakonec nebudeme zklamaní.

Zůstaňme na té lokální úrovni. Pokud je v ČR obec, která chce komunitní energetiku rozvíjet, co pro to musí udělat?

Manuál vám neřeknu, záleží na konkrétním projektu, zda jde o výrobu elektřiny, tepla, malý projekt, velký projekt. Cesta ke zvyšování energetické soběstačnosti ale musí začít od aktivního starosty nebo aktivních lidí v zastupitelstvu či obci. Na projekty je bohužel třeba obrnit se trpělivostí a kuráží a věnovat tomu hromadu času. Zdůrazňuji to bohužel, protože takhle by to fungovat nemělo. Mělo by to být tak, že každý zájemce dostane jednotný manuál, aby věděl, co má dělat.

U energetických projektů je to ale složité, existuje celá řada administrativních či regulačních bariér. O projektech například musí hlasovat obecní zastupitelstvo. Řada obcí také dojíždí na to, že nemají finance na energetického manažera. Starosta nemá čas na to, aby se školil, byť i takoví existují a za to klobouk dolů. Mohly by pomoci speciální programy, které by v tomto obcím ulevily.

Na druhé straně je houšť administrativních kliček. Víme o problémech s distributory, sdílením energie, připojováním a využívám lokální distribuční sítě. To zkrátka může řadu obcí odradit.

Vyrábět elektřinu může každý, stačí se zbavit byrokracie

Česká republika musí umožnit rozvoj tzv. komunitní energetiky. Vyplývá to z evropské legislativy, kterou v současné době převádí do českých zákonů. Jak si s tím ČR poradí? Podle expertů je klíčové odbourat stávající byrokratické překážky.

Na obcích se mění věci pomalu

Zajištění energií je hlavním tématem posledních dní. Pozorujete třeba zvýšenou poptávku od obcí po vlastních zdrojích energie?

Má to jistou setrvačnost. Spousta lidí ani o této možnosti neví a energetiku nesledují. Na obcích se zkrátka některé změny dějí pomalu. Impulsem pro úvahy o energetickém zajištění obcí se objevily spíše při podzimním zvyšování cen energií.

Pro řadu obcí jsou změny problém, nemají na to škatulky v rozpočtu. Obnovitelné zdroje to perfektně řeší, není tam žádné palivo. Zainvestujete do technologie a cena energie se pak odvíjí od životnosti. Uvedu příklad. Fotovoltaický panel na školu stojí půl milionu a životnost může být i více než 25 let. Investovanou částku vydělíte počtem roků podle toho, kdy ji chcete splatit. To vám dává jednotkovou cenu energie a jste úplně nezávislí na tom, co se děje v Rusku, v Kuvajtu nebo v Německu. Neplatíte žádné vstupy, jako je tomu u velkých elektráren a tepláren, kde jsou vstupní náklady obrovské, například kvůli emisním povolenkám.

Jaký obnovitelný zdroj je podle Vás nejlepší pro obce, které chtějí s komunitní energetikou začít?

Fotovoltaika je nejdostupnější. V ČR máme poměrně konstantní světelné podmínky. Děčín a Hodonín sice budou mít jinou intenzitu slunečního záření, ale liší se to v jednotkách procent. Extrémem můžou být horské oblasti, kde je více zatažených dní. Není tu ale obec, která by nemohla mít fotovoltaiku, což třeba nelze říct o větrné či vodní energii nebo o biomase, kde potřebujete nějaké konkrétní podmínky. Další výhoda slunce je, že solární panely můžete mít na střeše, kde nejsou vidět. U větrných elektráren musíte vybudovat vysoký stožár. Ceny solárních technologií navíc v posledních letech klesly, což se ale týká velkých instalací. Menší střešní fotovoltaiky jsou teď sice dražší, ale stále je to nejlevnější způsob, jak si vyrobit elektřinu.

V Česku zatím nejsou podmínky pro rozvoj komunitní energetiky, Praha chce být průkopníkem

Výroba energie je sice tradiční parketou velkých společností, v Evropě ale přibývají projekty tzv. komunitní energetiky. Česko v jejich rozvoji zatím zaostává, za což mohou nejen nevhodné legislativní podmínky, ale také rezervovaný český přístup k obnovitelným zdrojům a družstevnictví.

Solární panely dovážíme z Číny a někteří si stěžují na jejich nedostatek, stejně jako u tepelných čerpadel. Může nízká dostupnost ohrozit rozvoj komunitní energetiky?

Ano, ty zprávy jsem četl. Podle mě je to otázka času. Řada dodavatelských řetězců je po covidové pandemii přerušená, netýká se to jen solárů, problémy hlásí prakticky všichni. Do toho je zde rostoucí poptávka, spousta lidí si začala uvědomovat, že se obnovitelné zdroje vyplácí.

Větší problém je podle mě zahlcení montážních firem. Je to dědictví českého přístupu k obnovitelným zdrojům, jsme v tom nekonzistentní, s každou vládou přichází nová strategie a ministerstvo průmyslu a obchodu je stát ve státě s vlastním názorem. Řada firem ve větrném byznysu kvůli tomu například zmizela. Fotovoltaika vždy nějak fungovala, a to i v době, kdy v roce 2013 skončila státní dotace výkupní ceny. Nová zelená úsporám to nadále dotovala, takže firmy instalující fotovoltaiky na trhu zůstaly. Vůbec to ale neodpovídá státům západní Evropy, kde je rozvoj bez větších disturbancí a firmy jsou schopné trh saturovat. V ČR dlouho nebyla poptávka, teď se to změnilo a přes noc lidi na instalace neseženete.

Má ČR dost peněz na to, aby komunitní energetiku zafinancovala?

Rozdělil bych to na dvě části. První věcí je to absolutní číslo, druhou pak porcování medvěda, tedy rozdělení peněz.

Pokud se podíváme na to absolutní číslo, je tu skutečně velký balík evropských peněz – Modernizační fond, Národní plán obnovy, Fond spravedlivé transformace a tak dále. Problém tedy není v celkovém objemu, ale jako spíše ve formě a rozdělení podpory.

Dotační programy umožňují investiční podporu, kdy žadatel získá třeba 50 % na instalaci. To, co nám chybí, je provozní typ podpory, tedy malý příspěvek za každou vyrobenou kilowattu, čímž lze prvotní náklady spojené s instalací vyrovnat. Takovou podporu tady od roku 2013 nemáme, po tzv. solárním boomu jsme vylili dítě i s vaničkou a zrušili je.

Loni byla schválena nová legislativa, kde provozní podpora je, ale nejperspektivnější zdroj – fotovoltaika – tam zahrnuta není. Ministerstvo průmyslu a obchodu se hájí tím, že chce nejdříve využít evropské dotace na investice. Pro komunitní energetiku je ale nejlepší provozní podpora. Proč? Je to administrativně jednodušší, je to také jednodušší z pohledu úvěrů, banky jsou mnohem ochotnější na takový projekt peníze půjčit. Lidé jsou motivováni, aby se o své projekty starali, protože čím víc vyrobí, tím víc dostanou. Je to právě tento typ podpory, který stojí za rozvojem obnovitelných zdrojů a komunitní energetiky v západní Evropě. Vedou se diskuse o tom, že by ještě došlo ke změně a fotovoltaika podporu dostala, ale stále tam zůstává určitá pachuť. Vracíme se tak k té zmiňované nestabilitě a nejistotě, která řadu investorů od rozvoje obnovitelných zdrojů odrazuje.