Jan Veleba k reformě SZP: EU se zbavuje možnosti nakrmit planetu

Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR; zdroj: AKČR.

Změny ve společné zemědělské politice Evropské unie tak, jak je před několika týdny navrhla Evropská komise, povedou k omezení evropského zemědělství, říká Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR, v rozhovoru pro EurActiv. Velebovi se nelíbí, že zatímco Spojené státy investují do výzkumu a nových technologií, Evropa se chystá dát 7 % zemědělské půdy do klidu.

Pro mě osobně je návrh SZP na rozpočtové období 2014–2020 zklamáním, protože reforma jednoznačně směřuje k dalšímu omezení zemědělství v EU. Navíc se bohužel jedná o převážně politickou záležitost.

Minulý týden jsem měl možnost zúčastnit se ve Varšavě kongresu nevládních agrárních organizací ze Severní Ameriky a EU, díky čemuž můžu srovnávat. Stejně jako v Evropě se USA potýkají s veřejnými financemi, navíc s tím, že ten problém je tu možná dokonce větší, a stejně jako my mají problém i se snižováním rozpočtu na zemědělství. USA ale na rozdíl od Evropy reagují na tuto situaci z ekonomického pohledu správně: mobilizují produkční zdroje zemědělství tak, aby z navýšené produkce uhradily ztráty, které vznikají omezováním rozpočtu. Zároveň se zaměřují na výzkum a nové technologie. Naproti tomu EU předkládá návrh, podle kterého by mělo být 7 % zemědělské půdy odloženo „do klidu“. Osobně si nedovedu představit, že by se v Polabí nebo na Hané přestalo takové procento zemědělské půdy obdělávat.

Návrh ještě ke všemu přichází v době, kdy už má naše planeta sedm miliard obyvatel a přírůstek jedné miliardy se vejde do časového období 15 let. To znamená, že se blíží moment, kdy se potraviny, společně s vodou a energií, stanou naprosto strategickým zbožím. EU se v této situaci prostřednictvím své agrární politiky zbavuje možnosti podílet se na nakrmení planety. Navíc platí, že v případě mnoha komodit už ani není soběstačná. Jako příklad lze uvést produkci hovězího masa.

  • Které konkrétní body návrhu Evropské komise Vám tedy nejvíce vadí?

V prvním pilíři je navrženo, že 30 % přímých plateb by mělo být podvázáno dalšími opatřeními, která budou směřovat k ochraně životního prostředí. K tomu se přidává oněch sedm procent půdy, která má zůstávat v klidu. Je třeba říci, že evropský farmář pracuje ve velmi přísném režimu environmentálních norem, který je rozhodně přísnější než kdekoliv jinde ve světě. Nyní se ale normy ještě více zpřísní. Prvním důsledkem bude, že se podmínky pro evropského farmáře přitvrdí, a zároveň bude platit, že se do EU budou dovážet potraviny vyprodukované v jiném režimu. To evropské zemědělce samozřejmě znevýhodní a bude to pro ně představovat další náklady. V neposlední řadě vzroste byrokracie.

Dalším bodem reformy, s nímž nemohu souhlasit, je zastropování plateb, které znevýhodní velké podniky, což se týká i České republiky. Tady bych chtěl zdůraznit, že přece není naší chybou, že za sebou máme socialistickou historii, která podporovala zřizování právě takových podniků. Na druhou stranu ale platí, že zejména ony jsou nositeli inovací a přispívají k zaměstnanosti.

Nový návrh také počítá s dalším přechodným obdobím. Berlínská deklarace z roku 1999 tvrdí, že nové členské státy nemohou automaticky požívat stejných práv jako ty staré, a proto musí absolvovat přechodné období, po jehož skončení se stanou plnoprávnými členy. Tato deklarace je ovšem porušována a zrovnoprávnění s novým návrhem nepřichází – má se o něm mluvit až v roce 2021. To je podle mě nepřijatelné.

  • Uvedl jste, že máte výhrady proti ozeleňování SZP. Některé staré členské země ale v tomto případě argumentují tím, že je nutné zdůrazňovat ekologii, proto oněch zmiňovaných 7 %. Vy tento argument nepokládáte za důležitý?

Střídání plodin se praktikuje od nepaměti a není to tedy potřeba zahrnovat do nějaké reformy. Něco jiného ale nastává v momentě, kdy je farmář nucen omezovat produkci třeba na pěstování pouze řepky a obilí. Jsem přesvědčen o tom, že zemědělec je s přírodou spjatý mnohem více než úředníci v Bruselu nebo v Praze, a ví tedy mnohem lépe, co je třeba. V českých půdních poměrech proto nelze provádět to, co se dělá třeba ve státě Iowa v USA, kde jsou metrové černozemě a kde lze po dvě desetiletí na jednom poli pěstovat jednu plodinu, v tomto případě kukuřici.

Co se týče půdy mimo produkci, tato záležitost není jasně formulována. V návrhu se pouze naznačuje, že se do oněch 7 % budou zahrnovat meze a remízky. Ale není to zatím jisté.

  • Co je v dnešní době definováno jako zemědělská půda?

Půdu rozdělujeme na ornou a pastviny a vše další pak spadá do ostatní půdy. Je tedy krásně vidět, že příroda už má vlastně vše vyřešeno. Pokud se provedou zmíněná opatření, která nařizuje Evropská komise, bude platit, že se „vlk nažere a koza zůstane celá“. Jediné, k čemu dojde, bude nárůst byrokracie.

To mi připomíná další věc, která mi na reformě vadí. Návrh je totiž plný politických hesel, ale neobsahuje skutečná odborná opatření. V USA se například chystají zdokonalit družicové monitorovací systémy, aby je mohli využívat pro lepší využití půdy, kdežto v Evropě si pouze hrajeme s frázemi. A to ani nemluvím o biotechnologiích.

Prezident Farm Bureau, největší farmářské organizace v Kentucky, uvedl, že USA chtějí do roku 2030 zvýšit agrární produkci země o 70 %. Děsí mě, že Evropa této příležitosti nevyužívá. Například už i v Číně existují vládní programy, které podporují podnikatele, jež se nebojí a nakupují půdu v Africe, kde pak produkují potraviny pro Čínu. A Evropa se chystá odepsat sedm procent půdy do klidu…

  • Má podle Vás návrh Komise vůbec nějakou šanci na úspěch?

Šance na úspěch není příliš vysoká, protože tu neexistuje jediná nevládní agrární organizace, která by řekla, že ten návrh je dobrý.

  • A tyto organizace mají výhrady ke stejným věcem?

Všechny spojuje nesouhlas se „zelenáním“ a růstem byrokracie. Zastropování plateb je až tolik nezajímá, protože se jich netýká.

  • U reformy SZP ještě chvíli zůstaňme a podívejme se na stropování plateb, které jste také zmínil. Podle odborníků, které EurActiv oslovil, by se ale způsob výpočtu krácení přímých dotací pro velké farmy neměl těch českých příliš dotknout (EurActiv 19.10.2011), protože bude možné zohlednit počet jejich zaměstnanců. Ústav zemědělské ekonomiky tvrdí, že se to bude týkat zhruba 1 % českých farem.

Ano, s tím souhlasím. Jde ale o to, aby komplexní odečítání pracovních nákladů z návrhu nezmizelo. Pokud se toto povede, nemusí to být pro nás ve výsledku až tak dramatické.

Budeme proti tomu ale i v případě, že se to dodrží – z principu musíme být, protože v České republice jsou velké podniky, ale souhlasím, že žádnou tragédii bych v tom neviděl. Důležitější budou jiné věci

  • Zmiňoval jste také prodlužování přechodného období a pokračování v nerovnostech mezi členskými státy. Na druhou stranu je potřeba říct, že určité sbližování dotací v návrhu obsaženo je. Česko se však v současné době nachází někde uprostřed, kolem hranice 90 %, která je referenční, a sbližováním sazeb by se pro nás tedy příliš měnit nemělo…

Ano, vezmeme-li první pilíř, tj. přímé platby, Česká republika se nachází mírně pod průměrem EU, a lze tedy říct, že o nás tolik nejde. Nerovnosti se ale nevyskytují pouze v přímých platbách, jedná se i o platby v programu rozvoje venkova a o metodiku výpočtu přímých plateb. Státy západní Evropy mají tyto metodiky nastaveny mnohem výhodněji než my a na jednotku toho tedy obdrží více. Největší disproporce jsou v tzv. národních dotacích, které jdou výhradně ze státních rozpočtů jednotlivých zemí. Ve srovnání například s Německem pobíráme na hektar půdy z tohoto zdroje pouze 25%. Vedle toho mají ve starých zemích podpory, které se vůbec nikde neuvádí a nejdou tudíž ani vyčíslit.

Chtěl bych ale říct, že přechodná období by mělo skončit rokem 2013, a proto se ptám: jaképak další? Všichni by na tom měli být stejně.

  • Jak si tuto rovnost představujete?

Myslím si, že metodika by měla být naprosto stejná, ať už jde o Německo, Lotyšsko nebo Itálii. Ty podmínky by měly být rovné.

  • V průběhu rozhovoru jste několikrát odkazoval k USA, které chtějí více investovat do výzkumu. V Evropě se s takovou podporou počítá ve druhém pilíři společné zemědělské politiky – v rozvoji venkova. Z České republiky tak sice zaznívá kritika, ale na druhou stranu o dotace na inovace tu myslím příliš velký zájem nebyl…

Co se týče druhého pilíře, tedy programu rozvoje venkova, Česká republika jej využívá naplno. Nezaznamenal jsem, že by se v zemědělství nějaké prostředky někdy nevyčerpaly. V současné chvíli tam ale spatřuji dva problémy. Zaprvé se jedná o rozdělení mezi jednotlivé osy tohoto programu. Pro produkci je klíčová osa 1 s hlavním programem modernizace zemědělských podniků, kde se soutěží a ti nejlepší obdrží podporu až ve výši 40 % na konkrétní předložený program či projekt. V této oblasti má Česká republika nejmenší podíl prostředků – pouze 22 % (například Polsko dosahuje 50 %).

Pokud bych se měl vrátit k reformě SZP, ve druhém pilíři to příliš specifikováno není, najdeme tam jen mlhavé obrysy. Postrádám tu i informace o finančním rámci. Jediné, co se ví, je to, že to bude v budoucnosti volnější. Tím, že nebude existovat žádné jedno striktní pravidlo, tak si to každá země bude moct lépe uzpůsobit.

  • Měly by se investice do vědy a výzkumu v zemědělství odehrávat na úrovni České republiky nebo podle Vás vede cesta spíše přes společné evropské výzkumné programy?

Mezinárodní výzkumné programy jsou v současné době, kterou charakterizují krátké inovační cykly, významné. Malá země, jako je Česká republika, to sama nezvládne. Obecně si tedy myslím, že nějaké mezinárodní dělby práce ve výzkumu jsou nutné. To je třeba přednost zmiňovaných Spojených států. Je to velká země a na výzkum se v ní vynakládají velké prostředky. Na rozdíl od nás tvoří v USA základ financování výzkumu soukromé prostředky a funguje to.

Mezinárodní programy, kterých je tedy zapotřebí, ale budou k ničemu, pokud bude v České republice rozpočtová politika směrem k výzkumu taková, jaká je. Chápu potřebu reformy veřejných financí, ale v České republice to probíhá příliš striktním a necitelným způsobem.

Jak už jsem říkal, zatímco Američané v současné době mobilizují agrární výzkum, u nás se do něj příliš neinvestuje. Obávám se proto negativních dopadů. Při celkovém snižování peněz do zemědělství to lze nahradit jedině technologiemi. Ty ale musí někdo vylepšit.

  • Říkáte, že soukromý sektor do zemědělského výzkumu investuje v Česku málo. Jaký to má podle Vás důvod? Proč se do výzkumu neinvestuje tolik jako ve Spojených státech?

Protože tady není jasná návratnost a zemědělství je velmi kolísavé. Ve Spojených státech je to logické. Pokud se nemýlím, z pohledu výnosů jsou agrární akcie v USA v první pětce, podobně jako akcie farmaceutického průmyslu. Je to zvláštní, ale USA jsou nejliberálnější země na světě a v tak liberální zemi by primární sektor, tedy zemědělství, neměl hrát tak klíčovou roli.

Je tam také vyvinutý dynamický agrární systém, který má velkou prestiž a který je podporován politiky a celou společností. Farmář, to je někdo. Je tam vyvinuté agrární školství, agrární ústavy a existuje tam například zákon, který nařizuje, aby každý stát měl vlastní zemědělskou univerzitu.

Americký agrární sektor má velkou dynamiku a platí přece, že kapitál se stěhuje tam, kde má nějakou jistotu.

O tom by šlo diskutovat velmi dlouho. Myslím ale, že v současné době je už většinové veřejné mínění na naší straně. Ještě před pěti nebo deseti lety jsme přitom všichni byli „kolchozníci“, všichni jsme byli rudí a levicoví a trvalo velmi dlouho, než jsme to překonali. Důvod, proč tomu tak bylo, spočívá v tom, že zemědělství bylo výkladní skříní a pilířem propagandy komunismu a společnost si to s námi svým způsobem „vyřídila“. Trvalo nám velmi dlouho, než jsme to překonali.

Druhá věc je také obrovská politická nestabilita. Já sám jsem v čele Agrární komory 6,5 roku a ministr Petr Bendl je osmý ministr. A nejde jen o šéfa rezortu – s výměnou ministra se mění i náměstci, vrchní ředitelé a sekretariáty. Není pak možné na nic navázat a prakticky nelze vytvořit dlouhodobý konsenzus.

Také se domnívám, že politici nemají potřebu využívat přírodní zdroje České republiky. Například saldo agrárního obchodu bylo vloni při zaokrouhlení -33 miliard Kč a letos bude ještě vyšší.

  • Teď mluvíte o České republice. Jak je to ale s konkurenceschopností celé Evropy?

Podstata rozdílu mezi zemědělstvím v západní Evropě a Spojenými státy spočívá ve velikosti farem. To znamená, že Američané využívají zákonů ekonomie a podporují to. Evropští politici se upnuli v podstatě na idealizaci (která do jisté míry představuje anachronismus) malé rodinné farmy. Doba je ale jinde. Nyní zde vzniká vakuum a otázka je, co s tím.

Možná, že to je také jedna z příčin, proč je současná reforma SZP navržená tak, jak je. Pokud dá malý farmář z 30 ha farmy 7 % půdy do klidu, tak se ho to moc nedotkne. Za druhé, pokud jde o biotechnologie a GMO potraviny, Evropa žije v „době temna“. Zatímco Spojené státy, Mexiko, Kanada, Čína nebo Jižní Amerika tyto technologie využívají, v Evropě o tom nelze ani diskutovat. Když se někdo na Copě (Copa-Cogeca – sdružení evropských zemědělských svazů; pozn. red.) odváží nastolit problém GMO potravin, přál bych vám vidět vystoupení Španělů, Italů, Řeků nebo Rakušanů. Ti všichni jsou schopni se rozčílit tak, že to vypadá, že každou chvíli dostanou infarkt.

Evropa si lže do vlastní kapsy. V současné době už nekoupíte GMO-free sóju. V potravinách, které se sem dováží ze Severní Ameriky, to všechno je. Připadá mi, že je to analogické k situaci, kdy Rakušané blokovali Dolní Dvořiště kvůli Temelínu a na druhé straně nakupují elektřinu z Dukovan.