A. Molis, J. Banks: EU a USA čelí v energetice rozdílným výzvám

Arunas Molis (vlevo) a John P. Banks; zdroj: Letní škola "Atlantic and Continental Approaches to Energy Security"; autor: Martin Jirušek

Jaké výzvy před sebou mají Spojené státy a Evropská unie v otázkách energetiky? Pojí je společné zájmy a zkušenosti? Kdo z nich je v energetických strategiích efektivnější? O současných energetických politikách USA a EU a jejich možných směrech hovořil EurActiv.cz s Arunasem Molisem z Centra excelence energetické bezpečnosti NATO a Johnem Banksem z washingtonského think tanku Brookings Institution.

Arunas Molis působí jako vedoucí oddělení strategických analýz a výzkumu v Centru excelence energetické bezpečnosti v litevském Vilniusu. John Banks je odborníkem na energetickou bezpečnost, který působí ve washingtonském think tanku Brookings Institution. Oba vystoupili jako přednášející v rámci letní školy Atlantic and Continental Approaches to Energy Security, kterou v srpnu v Telči pořádala Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

  • Čelí Evropská unie a Spojené státy americké na poli energetiky stejným nebo alespoň podobným výzvám? Nebo se každý z nich nachází ve zcela odlišné situaci?

Arunas Molis: Každá z těchto dvou unií funguje na jiném základě. Pokud hovoříme o nějaké společné energetické politice pro každou z nich, je třeba na tyto rozdílné základy pamatovat. Spojené státy mají federální vládu, která může stanovovat určité základní podmínky, implementovat plány a sledovat plnění různých priorit, strategických cílů a podobně. Evropa je ovšem v odlišné situaci. Ano, čelí samozřejmě jiným výzvám, než jsou ty, se kterými se musí vypořádat Spojené státy. Ale z obecného pohledu lze říci, že tím zásadním rozdílem jsou právě různé přístupy ke koordinaci společné energetické politiky, ať už jde o její vnitřní nebo vnější dimenzi, nebo koordinaci společného energetického trhu. Evropská unie čelí zcela jiným problémům, které v USA ani neexistují. To, co by v USA nebylo srozumitelné, jsou národní specifika, která často brzdí důležité dohody a řešení určitých problémů. Například každý ze členských států EU má své „národní šampiony“. Samozřejmě, můžeme tu hovořit o otázkách energetické závislosti nebo potřebě diverzifikace, což jsou témata důležitá na obou stranách. Ve Spojených státech je však podle mě řešení těchto problémů mnohem efektivnější. A to je právě ta otázka, které Evropa v současné době čelí – je to otázka koordinace.

John Banks: Záleží také na tom, jestli porovnáváme Spojené státy s Evropskou unií jako celkem nebo s jednotlivými členskými státy. Mezi USA a jednotlivými členskými zeměmi existuje jeden rozdíl – Spojené státy nemají v energetice jednu dominantní a zastřešující národní strategii. Jde o kousky strategie, jsou to strategie jednotlivých amerických států. Evropské země, jako je například Německo, mají často silné strategie. Jeden z faktorů, které to ovlivňují, je jednoduše velikost země. Pro menší země je přijetí takové strategie samozřejmě jednodušší než pro velké Spojené státy.

Domnívám se, že současná situace energetiky je v USA jiná než v Evropě. Máme státy s velmi výraznou energetickou politikou, která je dokonce odvážnější než politika federální vlády. Jde o pojetí politiky, kdy máte 50 států, jež vedle federální politiky rozvíjejí své vlastní přístupy. A nesmíme zapomínat na to, že některé státy jsou v té politice skutečně daleko, jako například Kalifornie, která se velmi silně zaměřuje na rozvoj obnovitelných zdrojů energie.

Je také třeba říci, že USA nyní vstupují do jedinečného období. Máme velké zásoby zemního plynu a stojí před námi rozhodnutí, jak s ním naložit nějakým ekonomicky rozumným způsobem. To je další výzva pro dlouhodobou politiku. Dostali jsme se ze situace, kdy měly USA potíže s nedostatkem zdrojů a klesající produkcí ropy i plynu, do situace, kdy máme zdrojů nadbytek. To je rozdíl oproti Evropě, protože žádná evropská země v takové situaci není.

  • Měly by mít Spojené státy tu jednotnou zastřešující energetickou politiku, kterou jste zmiňoval?

J. B.: Stručně řečeno – ano. Provedli jsme během posledních dvou let výzkum, v rámci kterého jsme oslovili široké spektrum stakeholderů – dodavatele energie, investory, federální vládu, vlády jednotlivých států nebo finanční sektor. Jedno z hlavních zjištění ukázalo, že všichni tito hráči podporují vytvoření komplexní federální strategie, která by trhu dodala jistotu. Taková odpověď přišla od výrobců energie, od regulátorů, vlád států i federální vlády. Takže nějaký způsob politického nasměrování bude opravdu nutný. Jenže je velmi obtížné něco takového vytvořit. Klasickým příkladem je systém „cap and trade“, o jehož zavedení se Spojené státy pokoušely před několika lety. V současné době se zase často hovoří o zavedení uhlíkové daně. Řada lidí je ovšem přesvědčena o tom, že to nemůže fungovat. Jde o citlivé téma. Jakmile lidé slyší o nové dani, odradí je to, takže žádný politik nic takového nechce zavádět.

Pokud bychom se vrátili zpět do Evropy – lze souhlasit s tím, že hlavní dělící linie leží v EU mezi starými a novými členskými státy?

  • A. M.: V některých případech je takový závěr pravděpodobně správný. Na druhou stranu, mnoho rozdílů lze nalézt také mezi jednotlivými starými členskými státy nebo jednotlivými novými státy. A mezi členy EU15 a novějšími členy lze najít také některé podobnosti. Podívejme se například na nejdůležitější téma evropské energetické politiky. Tím je už léta vytvoření jednotného trhu s energiemi a vybudování infrastruktury, která by propojila jednotlivé členské země. Otevřený trh je v zájmu nových členských států; zejména těch z východní části EU, jako jsou země Visegrádské čtyřky. A je také hlavním zájmem států s tradiční závislostí na trhu, jako je Spojené království. Zároveň tu jsou některé starší členské státy, které se mohou snažit chránit svůj trh. A nelze to říct jen o zemích staré Evropy. Podívejte se například na Polsko. Nemůžeme říct, že Polsko se vždy na 100 % staví za vytvoření jednotného energetického trhu. Například mezi Polskem a Litvou se už 15 let diskutuje o propojení trhu s elektřinou. A stejné je to s plynovým propojením obou zemí. Shodneme se samozřejmě na tom, že je potřeba vytvořit společný trh a propojit baltské státy s trhem střední Evropy. Na druhé straně to ale přináší problémy. Jde o otázku konkurence. Polský průmysl cítí potenciální konkurenci z baltských a skandinávských zemí. Pokud se Litvě podaří vybudovat jadernou elektrárnu, nebo pokud se podaří vytvořit propojení se Švédskem, které má levnou energii z vodních elektráren, je poměrně jasné, že polský průmysl tím utrpí. Takže – máme vlastně společné zájmy? Zejména nové členské státy by většinou pravděpodobně odpověděly, že ano. Ale na praktických příkladech se ukazuje, že věc je mnohem komplikovanější. Mezi členskými státy existuje řada dalších rozdílů. Můžete si představit i dělicí čáru mezi malými a velkými státy, státy, které jsou více závislé na dodávkách, a těmi, které jsou soběstačnější…

J. B.: … nebo těmi, které podporují využívání jaderné energie, a těmi, které ji odmítají.

A. M.: Přesně tak. V tom také panují rozdílnosti mezi staršími členskými státy. Rakousko nebo Německo jsou pro opuštění jaderné energetiky, zatímco Francie nebo Spojené království ji chtějí rozvíjet.

  • Pokud by měla v USA vzniknout jednotná energetická strategie, o které jsme mluvili, jaké by byly rozdíly mezi přístupy jednotlivých států?

J. B.: Právě se dostáváme z recese a nezaměstnanost je stále vysoká – alespoň v americkém měřítku. Takže debatu z velké části rámují ekonomická témata. Hovoří se například o uhlíkové dani, jak jsem říkal. Kritikové říkají, že daň zvýší cenu elektřiny pro koncové spotřebitele a že to není dobrý plán. Stejné je to se zvyšováním příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů. Kritici se ptají, proč to stát musí dělat zrovna v této ekonomické situaci.  Téměř všechny politiky, o kterých se uvažuje, jsou předmětem ekonomické debaty – kolik to bude stát, poškodí to spotřebitele, nebo jim to pomůže?

  • Jak se Spojené státy dívají na klimaticko-energetickou politiku Evropské unie a vývoj v některých státech, jako je Německo, které se rozhodlo jít cestou energetické revoluce?

J. B.: Často lze narazit na to, že EU a konkrétně Německo slouží jako špatný příklad. Pravice v USA tento příklad používá jako argument v kritice federální podpory obnovitelných zdrojů. Poukazují na to, že koncové ceny elektřiny rostou kvůli takovým politikám, jako jsou výkupní ceny. Tvrdí také, že tato politika nefunguje, protože množství emisí CO2 stoupá. Německo totiž v současné době využívá více uhlí. Řada komentátorů, zejména těch, kteří jsou vůči OZE skeptičtí, se na Evropu dívá negativně. Záleží ale samozřejmě na tom, z jakého úhlu ten vývoj vnímáte. Jiní komentátoři zase poukazují na to, že během krátkého časového úseku se Němci dostali z 5% podílu OZE na 25% podíl. Takže podle nich musí dělat Německo naopak správnou věc.

Pokud hovoříme o EU, jde o složitou debatu, protože Unii tvoří 28 individuálních států. Je zjednodušující tvrdit, že „EU si myslí tohle nebo něco jiného“. A je stejně zjednodušující říkat něco takového o Spojených státech. Značná část debaty v USA je nicméně skeptická vůči vědeckým tvrzením o vývoji klimatu. Někteří politici vědcům zkrátka nevěří. Jiní toto téma považují za důležitý problém, ale nemluví o něm v souvislosti s klimatem. Poukazují spíše na ekonomickou stránku věci. Obama tak například hovoří o rozvoji nových průmyslových sektorů, o vytváření pracovních míst, ale jen mimochodem zmíní, že celá věc také prospívá životnímu prostředí. Klima není hlavním tématem a ani dříve jím nebylo. Prezident ale v poslední době svou rétoriku trochu změnil. V červenci pronesl velký projev, ve kterém klima zmínil na prvním místě a hodně se soustředil na sdělení, že „klima musíme chránit pro příští generace“. To bylo poprvé, co se klima objevilo jako hlavní téma nějakého jeho významného projevu. Je ale samozřejmě třeba podotknout, že Obama teď před sebou nemá volby.

  • Existuje prostor pro energetickou spolupráci Spojených států a Evropské unie? Často se hovoří o tom, jaký vliv má americký břidlicový boom na vývoj v Evropě. Je to jistě jedna z oblastí, v níž lze spolupráci navázat. Jaké jsou ale ty další?

A. M.: Prostor samozřejmě existuje. Nejjednodušší je samozřejmě navázat spolupráci v praktických otázkách. Mezi ty patří i spolupráce v oblasti nekonvenčních zásob zemního plynu. Pokud bychom hovořili obecně, pak je pro řadu členských států prioritou vylepšovat nástroje pro společnou koordinaci a využívat energetický dialog mezi USA a EU efektivněji. Od litevského předsednictví v Radě EU lze v tomto směru očekávat konkrétní návrhy.

Tento dialog se ovšem nezaměřuje pouze na ty zmíněné praktické otázky. Mezi priority patří také rozvíjení vnější dimenze evropské energetické politiky – tedy vztahů s partnery. S některými z těchto partnerů nejsou jednání vždy jednoduchá. Je třeba rozvíjet vztahy s Ruskem, zeměmi jižního Kavkazu, Středního východu, Afriky, ale také Čínou a Indií. Pokud hovoříme o hlubší spolupráci západních zemí s dodavateli energie a tranzitními zeměmi, v koordinaci se Spojenými státy by podle mého názoru mohla Evropa dosáhnout více, než pokud bude jednat samostatně. Máme k dispozici například NATO, jehož členové mohou vyvíjet tlak na třetí strany, a to poměrně efektivně. Například pokud jde o výstavbu nějaké energetické infrastruktury nebo ochrany kritické infrastruktury. Jako příklad může sloužit Ázerbájdžán, který by měl zájem o ochranu své kritické infrastruktury před fyzickými i kybernetickými útoky. Potřebují k tomu ale podporu – a jde právě o podporu ze strany NATO.

  • Někdy lze slyšet názory, že Evropská unie by měla nejen snižovat množství emisí CO2, které vypouští, ale také více tlačit na ostatní velké znečišťovatele, mezi které patří i USA, aby se na boji proti změnám klimatu více podíleli. Řada evropských stakeholderů také s opatrností hledí na stanovení dalších klimaticko-energetických cílů po roce 2020. V této debatě se zdůrazňuje, že Evropa by měla více pamatovat na ekonomiku a geopolitiku, jako to dělají USA. Jak se na takové diskuze díváte?

J. B.: Celá debata je nyní mnohem složitější, protože emise CO2 ve Spojených státech v současné době ve skutečnosti klesají. A to i bez komplexní strategie. Na druhé straně, v Německu nyní emise stoupají. Otázkou samozřejmě je, jestli za to může břidlicový plyn, který nahrazuje uhlí, ekonomické zpomalení nebo vyšší podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu. Ale nikdo se myslím nemůže stavět proti tvrzení, že snížená spotřeba uhlí má v posledních pěti letech vliv na snižování emisí, jejichž množství se v USA dostalo až na minimum od roku 1993. Nevím ovšem, co si jednotlivé členské země EU myslí o větším tlaku na USA ohledně snižování emisí. A není jisté, jak se ta dynamika promění. Současná americká administrativa je vůči otázce klimatu otevřenější nebo více ochotná naslouchat. Jenže – povede to k závazné mezinárodní klimatické smlouvě?

A. M.: Nejprve bych rád podotknul, že Spojené státy jistě nejsou tím hlavním hráčem, kterého by se EU snažila přesvědčit, aby se více zabýval emisemi. Evropská unie se v tomto smyslu zaměřuje na některé partnerské dohody, jako je Akční plán Evropské politiky sousedství. Evropa se snaží klást na své partnery závazky, aby se více věnovali energetické účinnosti, snižování emisí CO2 a podobně. Logika je jednoduchá. Většina těchto zemí přebírá potřebné technologie ze Západu. Díky tomu se jim daří spotřebovávat méně energetických zdrojů, což znamená, že tyto zdroje jsou pak dostupné pro Evropu.

Pokud jde o Evropskou unii samotnou, některé členské státy se o otázky životního prostředí zajímají více než o otázku nákladů. Rakousko, Nizozemsko nebo v některých případech Německo – to jsou příklady zemí, ve kterých nejde pouze o náklady. Pro jiné země může být ochrana životního prostředí pouze jedním z témat. Baltské země si například nepřejí, aby byla postavena jaderná elektrárna v Kaliningradské oblasti nebo v Bělorusku, protože to by mohlo být pro životní prostředí nebezpečné. Ale pro některé jiné země je to téma mnohem silnější. Rakousko například tlačilo na Litvu, aby uzavřela jadernou elektrárnu Ignalina, což byla také jedna z podmínek vstupu do EU. Dá se říct, že to byla snaha zbavit se konkurence na trhu s elektřinou. Ne. Lidé ale pravděpodobně zkrátka věřili, že ta infrastruktura je nebezpečná. Životní prostředí je pro ně velké téma. V dnešní době kladou environmentální otázky na první místo třeba severské země. Příkladem může být Dánsko. Investice do rozvoje zelené energetiky jsou velké a ložiska zemního plynu jsou přitom pro tuto zemi dostupná. Ale oni přesto investují do větrných elektráren.

J. B.: Je otázka, jestli můžeme takto zjednodušeně říct, že USA dávají přednost otázce geopolitiky před ochranou životního prostředí a evropské země to mají naopak. Záleží samozřejmě na jednotlivých státech. Nedávno jsem při návštěvě Německa zaslechl názor, že německá politika se příliš řídí environmentálními cíli a měla by se přitom více soustředit na geopolitiku – jako Spojené státy. V EU hovoříme o 28 zemích a každá z nich má vlastní národní strategii. A je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé přístupy různí. Spojené státy neustále hledají rovnováhu mezi ochranou životního prostředí a dalšími tématy. Ale protože USA jsou velká a geopoliticky významná země, strategické a ekonomické otázky se z té debaty nikdy nevytrácejí.


Rozhovor proběhl v rámci letní školy Atlantic and Continental Approaches to Energy Security, která je součástí výuky oboru zaměřeného na otázky energetické bezpečnosti na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.