Dejte východní Evropě peníze na snižování emisí a zvyšte cíl na 30 %

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Za brzdu, která brání posunutí klimatického redukčního cíle z 20 na 30 % do roku 2020, považuje David Buchan, expert z Oxfordského institutu pro energetická studia, nové členské země. Jejich odpor by se dal ale zlomit v případě, že by Evropská unie přišla na způsob, jak dodatečné náklady na snižování emisí CO2 v zemích střední a východní Evropy financovat, píše analytik v komentáři zaslaném redakci EurActivu.

Následující text je překladem anglického příspěvku, který David Buchan zaslal EurActivu.

Nechtějí-li vyspělé země přijít o možnost splnit svůj dlouhodobý cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2050 o 80 %, bude muset Evropa dříve nebo později svůj redukční cíl pro rok 2020 zvýšit z 20 na 30 %.

Evropská komise ve svém květnovém sdělení zdůrazňuje, že díky recesi bude přechod na 30 % jednodušší a relativně levnější. Za zvýšení unijního cíle na 30 % se posléze postavili také ministři životního prostředí Německa, Francie a Velké Británie.

Také Komise dala jasně najevo, že pokud by k podobnému navýšení došlo, bude největší příspěvek ke snižování emisí očekávat od zemí východní Evropy a desítku nových členských zemí označila jako státy, které mají oproti starším členským zemím „proporcionálně vyšší potenciál“ (vůči počtu obyvatel i velikosti ekonomik) snižovat emise.

Není to nic nového. Deset nových členských zemí střední a východní Evropy během uplynulých 20 let učinilo z pohledu energetické účinnosti obrovské pokroky. Přestaly být lhostejné k plýtvání energiemi, které pro ně bylo během 40 let komunismu tak typické. Ceny energií začaly odrážet výši nákladů. Bez ohledu na to jsou ale jejich ekonomiky z pohledu množství energie spotřebované na jednotku HDP stále energeticky náročnější než země západní Evropy.

Nové členské země mají navíc podle vloni schváleného energeticko-klimatického balíčku EU úmyslně nižší cíle v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Důvodem jsou vyšší náklady. Jejich splnění přitom pro východoevropské země nebude žádný problém – polovina z nich očekává, že svůj národní cíl dokonce překročí.

Východoevropské státy nemají přístup k moři a tím pádem nemají tolik větru jako státy na pobřeží Atlantiku. Mají ale rozlehlé lesy a také jejich farmy představují nevyčerpatelný potenciál pro biomasu. Země na jihovýchodě Evropy mají zase značný potenciál pro výrobu solární energie.

Všech deset unijních nováčků dnes zarputile protestuje proti jakémukoliv zvyšování redukčního cíle EU na 30 % do roku 2020. Ovšem na druhou stranu, pokud po nich někdo bude chtít, aby k boji se změnou klimatu přispěly proporcionálně více, mají také právo očekávat, že se jim dostane výraznější finanční pomoci.

Ve své nejnovější studii pro Oxfordský institut pro energetická studia nabízím dvě možnosti, jak celou věc řešit.

První je přesměrovat strukturální fondy v rámci rozpočtu EU. V těchto fondech je v současném programovacím období 2007-2013 344 miliard eur. Většina těchto peněz (které tvoří téměř třetinu celkového rozpočtu EU) směřuje do nových členských zemí, ale na energetiku jde pouze 10,8 miliard. A přitom, co může být „strukturálnějšího“ než trvalá transformace na nízkouhlíkovou ekonomiku?

Vlády zemí východní Evropy musí ale zároveň zlepšit své administrativní schopnosti a tím i schopnost tyto fondy absorbovat. A hlavně, na financování projektů v oblasti energetické účinnosti (jako jsou například izolace budov nebo obnovitelné zdroje) musí dát přinejmenším stejně velký důraz jako dnes dává na podporu projektů v oblasti energetické bezpečnosti (jako je například výstavba nových propojení nebo plynových zásobníků).

Pro řadu východoevropských politiků je ale zjevně daleko lákavější nahnat politický kapitál na takových věcech jako je výstavba nových dálnic. Svou schopnost získat z Bruselu velký balík peněz mohou vydávat za úspěch spíše, než když opatří peníze na „neviditelnou“ izolaci budov.

Druhou možností, jak přesměrovat peníze do energetiky, je „europeizace“ národních dotací na obnovitelné zdroje energie. Rozsah některých vládních programů přitom výrazně převyšuje objem unijních dotací.

Německo například své výrobce energie z obnovitelných zdrojů ročně dotuje částkou, která odpovídá objemu prostředků vyhrazených na podporu energie v sedmiletém rozpočtu strukturálních fondů. Potřebujeme vytvořit takový systém, v němž budou dotace do obnovitelných zdrojů volně protékat z nejbohatších států západní Evropy do regionů, kde je pro ně největší potenciál – tedy patrně na východ.

Evropská komise v roce 2008 navrhla systém, podle nějž by se v Evropě obchodovalo se zelenými certifikáty (potvrzujícími, že vyrobená energie pochází z obnovitelných zdrojů) podobně jako se dnes v rámci systému ETS obchoduje s emisními povolenkami.

Návrh ale řada členských zemích odmítla v obavě, že ztratí přehled o řízení celého systému a o nákladech svých dotačních schémat. Výrobci obnovitelných zdrojů se navíc obávali, že harmonizace povede ke snížení objemu podpory z národních dotačních programů. K takové harmonizaci objemu přímých podpor a tarifů výkupních cen ale už de facto dochází s tím, jak se obnovitelné technologie vyvíjejí a vlády si začínají náklady na jejich podporu uvědomovat.

Součástí tohoto pochopení by měla být také ochota vlád zemí západní Evropy přesunout část svých dotací na podporu obnovitelných zdrojů na východ. Z celoevropského pohledu by to znamenalo lepší výsledek v podobě nižších emisí.

Obavy z přesunu pracovních míst na východ nejsou opodstatněné. Většina zemí západní Evropy by naopak vyšší poptávkou ze strany zemí východní Evropy po větrných turbínách a solárních panelech získala a projevilo by se to i vyšší zaměstnaností.

Brusel ale zřejmě nějaké změny chystá. Komisař pro energetiku Günthet Oettinger nedávno naznačil, že za účelem podpory rozvoje obnovitelných zdrojů uvažuje o zavedení celoevropské harmonizaci tarifů výkupních cen.

Polská europoslankyně Lena Kolarska-Bobinska nedávno ve své zprávě k příští energetické strategii Evropské komise (zprávu předložila 13. července parlamentnímu výboru pro průmysl, výzkum a energetiku) volá po novém projednání původního návrhu Komise k obchodování s obnovitelnými energiemi.

Takové změny by mohly vyústit až k přenastavení národních cílů v oblasti obnovitelných zdrojů. Ale záleží na tom? Jak důležitá je přesná výše individuálních cílů (beztak stěží vymahatelných), které každá z členských zemí dostala?

Jediný cíl v oblasti obnovitelných zdrojů, kterým bude v budoucnu na mezinárodní úrovni posuzována důvěryhodnost Evropské unie, je její kolektivní cíl zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energií na 20 % do roku 2020.

Nejlepší cestou k jeho splnění bude ale celoevropský systém obchodování se zelenými energiemi a zároveň schopnost propojit finanční zdroje, kterými disponují země západní Evropy s přírodními zdroji v zemích východní Evropy.