Radek Hacaperka: S regulací vysavačů jsme už na hranici technických možností

EU regulace vysavačů

© archiv RH

Jak se výrobci dívají na evropskou regulaci vysavačů? Kam může vést tlak na snadnější opravitelnost výrobků? A co přináší návrh nového českého zákona o výrobcích s ukončenou životností? Ptali jsme se generálního ředitele Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů Radka Hacaperky.

V Česku způsobilo rozruch evropské nařízení o vysavačích, které omezuje příkon luxů prodávaných na evropském trhu. Jak se na něj dívají výrobci spotřebičů? Myslíte si, že je to dobrá regulace?

Předně – asi bych neřekl přímo rozruch. Někdy mi přišlo, že se o rozruch snažila některá média, navíc koordinovaně s některými prodejci, či velkými web shopy. Ale zpátky k samotnému nařízení. Nařízení mělo dva kroky. První část začala platit v roce 2014, druhá pak v září loňského roku. Celkově se dá, v kontextu ekodesignu výrobků a energetického štítkování, říci, že je ta úprava v pořádku. Parametry, které vstoupily v platnost v roce 2017, už jsou ale technicky na hraně.

Přečtěte si pohádku O zakázaném vysavači >>>>

To znamená, že kdyby mělo přijít další zpřísnění, už by to bylo technicky těžko zvládnutelné?

Při stávající konstrukci vysavačů už by to bylo obtížně realizovatelné.

Jakým způsobem se došlo k hodnotě 900 wattů, což je ten nový limit pro příkon vysavačů? Berou se při přípravě takové legislativy v potaz připomínky výrobců?

Asociace výrobců nebo i jednotlivé firmy se k připravované legislativě samozřejmě vyjadřují. Konečné rozhodnutí je ale v politické rovině a zůstává otázkou, nakolik jsou připomínky výrobců vnímány. Jsem přesvědčen o tom, že v tomto případě se názor výrobců nepřehlížel, a že si snad i politici uvědomují, že přísněji už to „šroubovat“ nejde.

Regulace vysavačů? Přísněji to v tuto chvíli pravděpodobně nejde.

Takže nemáte signály, že by se do budoucna chystalo ještě nějaké zpřísňování?

Takové věci může vždycky někdo zvednout. Je třeba to vnímat v širším kontextu. Jedna věc je politické rozhodnutí o úsporách, deklarované navenek snižováním příkonu výrobků, a druhá věc je kalkulace úspor. Je potřeba se zamyslet, jestli chceme vysávat delší dobu s nižším příkonem, nebo kratší dobu s vyšším výkonem. A kolik se při tom ušetří. Někdy mám pocit, že tato otázka není úplně vnímána. Tím nechci říct, že by se při stávajících parametrech mělo vysávat déle. Je to spíše věcí subjektivního pocitu koncového zákazníka, jak má „vysáto“. Výrobci své produkty před uváděním na trh zkouší a snaží se koncového zákazníka přesvědčit, že zrovna jejich výrobek je ten nejlepší. Ale nikdy nenavodíte úplně optimálně podmínky, které máte v různých domácnostech.

Pokud jde o nějakou teoretickou budoucí regulaci, myslím si, že jde hlavně o technologický vývoj a změnu chování zákazníka. Pamatuji si, když v 90. letech přišel na trh vysavač Dymbo, který byl na tehdejší poměry velmi malý. Dnes by to byl v podstatě vysavač standardní velikosti. Ale v dnešní době už také existují centrální vysavače, které se třeba kombinují s robotickými. Přes týden vám v domě jezdí malý robotický prcek a o víkendu si vysajete centrálním vysavačem. Na to se ale regulace nevztahuje. Takže je možné, že se v budoucnu legislativa podívá i na tyto typy vysavačů.

Zákazník nemá možnost vzít si na vyzkoušení deset výrobků, a pak se rozhodnout. A tak mu k porovnání slouží výsledky testů v laboratorních podmínkách.

Narazil jste na otázku testování výrobků. Vysavače se zkouší v laboratorních podmínkách, ale jak jste řekl, podmínky konkrétní domácnosti napodobit nelze. Takže je pak otázka, jak vlastně moderní přístroje fungují v praxi.   

To nenapodobíte nikdy. A nejde jen o vysavače. Podmínky, které se zkouší u jednotlivých produktů, nikdy nenapodobí skutečnou domácnost, ale vytvářejí spíše jakýsi průměr. Na druhé straně, samotný zákazník nemá možnost vzít si na vyzkoušení deset výrobků, a pak se rozhodnout. A tak mu k porovnání slouží výsledky testů v laboratorních podmínkách. Dá se vlastně říci, že politická rozhodnutí tlačí zákazníka do určitého koridoru, v rámci kterého se může rozhodovat.

„Buzerace“ je silné slovo

Jaké jsou prvky v konstrukci, které mohou ovlivnit sací výkon vysavače?

Je to hlavně konstrukce hubice a průtok vzduchu. Svým způsobem také konstrukce motoru, ale to se týká částí, které mají vliv na podtlak, přítlak a v konečném důsledku pak i na sací výkon. Svou roli hraje také konstrukce sáčku, materiál sáčku a průtok vzduchu v sáčku. Dále je zde důležitý i materiál filtru a podobně. Je ovšem také otázka, jak koncoví zákazníci používají nastavení štěrbin na hubici při vysávání, které se dají vymezit kartáči. Každému vyhovuje něco jiného – někdo používá univerzální hubici, někdo je střídá podle typu podlahy. V konečném důsledku tedy hraje roli řada faktorů.

Pokud se snižuje příkon vysavače a zvyšuje se účinnost, na stroj je kladena větší zátěž, a tím pádem vydrží kratší dobu. Aspoň na takové argumenty lze narazit. Mají účinnější vysavače kratší životnost?

Ne, vysavače s novými parametry by neměly mít vlivem těchto legislativních zásahů nižší životnost. Obecně se dá říci, že je snahou politiků životnost výrobků spíše prodlužovat. Problematiku životnosti je nutné vnímat ve dvou rovinách. Konstrukční změny by automaticky neměly vést ke kratší životnosti. Pak je tu ovšem otázka použitých materiálů ve výrobě. V minulosti byla řada z nich vyhodnocena jako nebezpečná. Zakazovaly se látky jako olovo nebo cín. Ty měly na jedné straně možná negativní vliv na životní prostředí, ale na druhé straně pozitivní vliv na životnost výrobku. To se ale netýká jen vysavačů, ale jakékoliv elektroniky nebo elektrotechniky. A samozřejmě ovšem záleží také na jednotlivých producentech. Někteří jdou cestou levného produktu, a cenu samozřejmě ovlivňují i používané materiály.

Primárním důvodem regulace je úspora elektrické energie v EU. Není to tedy o příkonu jako takovém nebo účinnosti vysavače.

Takže pak záleží spíše na zákazníkovi, aby si správně vybral, třeba podle informací od spotřebitelských organizací.

I mezi našimi spotřebiteli je určitý rozdíl v tom, v jaké cenové kategorii se pohybují a co preferují. A pokud si pak někdo kupuje neznačkové výrobky z Dálného východu, musí mu být jasné, že nevydrží tak dlouho. Je také důležité sledovat provoz, protože speciálně u vysavačů hraje velkou roli financování provozu. Jedna věc je počáteční investice a druhá jsou náklady na pytlíky a filtry. To je potřeba dát na váhy, když se zákazník rozhoduje, co si vybere. A samozřejmě existují určité zákaznické platformy, kde se podobné informace předávají.

Někteří kritikové nařízení o vysavačích říkají, že by se legislativou neměl upravovat příkon, ale že by se měla spíše stanovit minimální účinnost přístroje. Pro vás je to ze strany výrobců srozumitelné, že se reguluje příkon? O samotné účinnosti pak zákazníka informuje energetický štítek.

Příkon se upravuje z toho důvodu, aby se ušetřilo. Primárním důvodem regulace je úspora elektrické energie v EU. Není to tedy o příkonu jako takovém nebo účinnosti vysavače. Je na zvážení zákazníka, kam až bude chtít zajít, a může se pohybovat v poměrně širokém koridoru – je to rozmezí 300 wattů. Můžu mít nízký příkon, ale vysavačem mohu vysávat déle. Je tedy potřeba se na to podívat v celé časové ose. Štítek by to měl porovnávat při optimálním využívání ve stejné časové ose.

Důležité je nastavit nějakou rozumnou hranici.

Vnímají výrobci podobné regulace jako „zbytečnou buzeraci“? Nebo je jim to jedno a záleží hlavně na tom, že si konečný výrobek někdo koupí?

Dá se říci, že u vysavačů nabral vývoj legislativy správný směr. Ale jak už jsme říkali, je potřeba si říci, kde ty kroky končí, a v tuto chvíli podle mě končí právě tady, na těch současných limitech. Výrobcům se nastavil nějaký koridor, v rámci kterého se mohou pohybovat. Časem mohou přijít další změny, ale to je spíše otázka delšího období. A buzerace… to je asi silné slovo. Znovu zopakuji, že důležité je nastavit nějakou rozumnou hranici. Když se před více než 12 lety nastavovaly parametry pro první produktové skupiny jako pračky, chladničky a myčky, byly nastaveny málo ambiciózně. U dalších produktových skupin – to jsou třeba vysavače nebo trouby – se už zákonodárci důsledně zamysleli a udělali tyto parametry více ambiciózní. U těch prvních skupin, které jsem zmiňoval, vedl pokrok časem k tomu, že škála energetických štítků přestala vyhovovat realitě. Proto vznikly podobné nesmysly jako označení A+++ -60%, ve kterých se už nikdo neorientuje.

Teď se systém štítkování mění. Hodnotíte to pozitivně?

Změna byla schválena loni a teď běží pevně daný legislativní proces. A bude trvat ještě dlouho, než dojde k samotné změně štítků. Naplánované kroky teď připomínkují výrobci, Komise, Evropská Rada i členské země – na vyjádření mají jeden rok. Pak bude jeden až dva roky trvat, než nové štítky začnou platit fyzicky. A v tu chvíli nastanou zmatky, protože zákazník se nějakou dobu bude setkávat se starými i novými štítky. Dle představ evropských úředníků by měla vzniknout jakási konsorcia, která by měla mít na starost informování o změnách. Jenže není moc jasné, kdo by to měl konkrétně být a co by měl dělat. Myslím si, že nejlepší by bylo najít zcela jednoduchý, a hlavně jednotný způsob, jak informovat o změnách spotřebitele, spíše než poskytovat finance různým marketingovým firmám a agenturám, které budou vymýšlet „kreativní“, ale drahé nesmysly, a riskovat, že vysvětlující kampaň nebude mít ten správný dopad. Ideální by podle mě bylo udělat krátké spoty ve všech jazycích EU, a ty pak vysílat ve veřejnoprávních médiích. Unie by od toho tedy neměla dávat ruce pryč, ale sama iniciovat nějakou jednotnou a srozumitelnou kampaň. Jak například nyní, při přechodu na nové vysílací televizní frekvence.

Opravitelnost výrobků? Raději opatrně

Jací jsou vlastně Češi zákazníci? Začínají být třeba v průběhu času náročnější a záleží jim vedle ceny také na kvalitě? Nebo jde o to, aby byl nákup co nejlevnější?

Řekl bych, že jsou tu většinou zákazníci, kteří si chtějí koupit kvalitní výrobek, ale co nejlevněji. Proto se sem, do ČR, zejména v období ekonomické krize, často dostávaly naprosto totožné výrobky z jiných zemí, zejména z Polska, za výrazně nižší ceny než od oficiálního zastoupení firmy. Je to dáno i kulturou prodeje, nabídkou osobního přístupu personálu, který prodává, náklady prodejců. To je možná i vysvětlení obrovského rozmachu internetových obchodů v Česku. Jenže produkty dostupné po internetu nejsou vždy nabídkou oficiálního zastoupení, ale dostávají se sem různou cestou. A českému zákazníkovi dává takový nákup smysl do té doby, než potřebuje výrobek reklamovat a zjistí, že nebyl určen pro český trh a někdy může mít třeba technické parametry, které jeho používání v ČR znemožňují.

Pokud vám bude spotřebič opravovat nějaký „Brouk Pytlík“, který nemá potřebnou kvalifikaci, může se vám stát, že budete chtít spotřebič zapnout a „rozsvítíte“ se spolu s ním.

Opravitelnost výrobků je také téma, které se řeší v EU – v rámci takzvaného oběhového hospodářství. Idea spočívá v tom, že člověk by měl mít možnost svůj spotřebič snadno opravit, spíše než aby si kupoval nový. Jak se na tohle dívají výrobci?

Existuje politický tlak na to, aby se výrobky vyráběly tak, aby si je mohl každý sám opravit, nebo aby je mohli opravovat i neautorizovaní opraváři nebo servisy. Naše hlavní výhrada vůči těmto myšlenkám je otázka bezpečnosti výrobků. Pokud vám bude spotřebič opravovat nějaký „Brouk Pytlík“, který nemá potřebnou kvalifikaci, může se vám stát, že budete chtít spotřebič zapnout a „rozsvítíte“ se spolu s ním. Tohle nebezpečí by mělo při opravě v autorizovaném servisu odpadnout. Populisté taky tvrdí, že by se při opravě nemusely používat originální náhradní díly. Jenže tak znovu ztrácíte záruku kvality a riskujete, že se výrobek za chvíli rozbije znovu, nebo že se při jeho používání někdo zraní. To se může stát, když bude třeba náhradní ozubené kolečko z méně odolného materiálu než to původní.

Působí to trochu jako tlak na výrobce, aby své výrobky do určité míry unifikovali.

Je to tlak na výrobce, ale taky určitá snaha o výchovu koncového zákazníka. Ten by ale měl mít možnost rozhodnout se, jestli chce výrobek z méně rozvinutých zemí, který mu vydrží dva roky, ale bude levný a bude mít třeba jako mladý člověk něco do začátku. A neměli bychom se vracet zpět do doby minulého režimu, kdy byly na trhu tři modely vysavačů a jeden model pračky a člověk si nemohl vybírat podle svých preferencí.

Zákazník by měl mít možnost rozhodnout se, jestli chce výrobek z méně rozvinutých zemí, který mu vydrží dva roky, ale bude levný a bude mít třeba jako mladý člověk něco do začátku.

Na druhé straně tu existuje silný argument, že když budou lidé věci více opravovat a nekupovat tolik nových výrobků, bude to mít pozitivní vliv třeba na životní prostředí.

Měli bychom se bavit o tom, jaké výrobky by se měly opravovat. To, co říkáte, by teoreticky mohlo vést k tomu, že úplně vymizí ty levné výrobky, nebo budou vyloženě na jedno použití. Existuje dokonce snaha, aby výrobci přímo určovali životnost daného výrobku, která by se také deklarovala na štítcích. To je nepředstavitelné. Výrobce neví, jak bude koncový zákazník s výrobkem nakládat, jak se k němu bude chovat. Kdybych dal příklad z automobilového průmyslu: s autem jezdíte na pravidelné kontroly do servisu. A přitom víte, že od jednotlivých značek můžete očekávat různé zacházení. Ti nejlevnější výrobci zdůrazňují, že vám na automobil dají pětiletou až desetiletou záruku, kdežto ti nejdražší se o tom vůbec nezmiňují, protože se to rozumí samo sebou. Když ale půjdete po pěti letech u levného výrobce uplatňovat záruku, tak kolikrát řekne, že jste s tím automobilem špatně zacházela, že jste například „jezdila ve sněhu, ve kterém byla sůl, takže se nemůžete divit, že vám to zrezlo“. S překvapením tedy zjistíte, že to byl jen marketingový trik. To samé se týká i ostatních výrobků. Samozřejmě to pro názornost úmyslně zveličuji, ale chci tím říct, že velmi záleží jednak na tom, jak byl výrobek vyroben, ale také na tom, jestli je výrobek používán průmyslově, nebo v domácnosti, kolik ta domácnost má členů, jak často se výrobek používá a jakým způsobem se o něj lidé starají. Něco takového se nedá unifikovat.

Byznys se starými spotřebiči

V Česku se také diskutuje o tom, jak naložit s výrobky, které doslouží. Minulá vláda nestihla nový zákon o výrobcích s ukončenou životností prosadit. Jak to vypadá teď?

V současné době je platný zákon o odpadech, jehož součástí jsou i výrobky s ukončenou životností. Snahou předchozí administrativy bylo tuto část oddělit a vytvořit dva nové zákony – zákon o odpadech a zákon o výrobcích s ukončenou životností. Obě normy jsou ale provázané, a tak v podstatě musejí být projednávány společně. A tady se narazilo na otázku, jakou cestou by se měla ČR vydat, pokud jde o odpad obecně – jestli půjdeme cestou skládkování, nebo spalování. Ztroskotalo se na tom, že je snaha vydat se cestou spalování, ale některé významné odpadové firmy se zatím soustředily spíše na skládkování. A tak mohou mít v budoucnu problém. Proto jim ministerstvo životního prostředí muselo předhodit nějakou „kostičku“. A zatím to podle chování některých představitelů ministerstva vypadá, že to jsou právě výrobky s ukončenou životností. V oblasti elektrospotřebičů přitom ministerstvo absolutně ignoruje názory výrobců, a v podstatě i nově připravovanou evropskou legislativu – Circular Economy.

Výrobky s ukončenou životností předhodilo ministerstvo odpadovým firmám jako „kostičku“.

V čem je tedy podle Vás problém?

V oběhovém hospodářství (Circular Economy) stojí na začátku snaha donutit výrobce k tomu, aby své výrobky designovali tak, že po ukončení jejich životnosti je sami sesbírají a měli by být zároveň schopni je sami zpracovat nebo se o jejich zpracování postarat. Co nejvíce materiálů by se přitom mělo recyklovat a opět použít ve výrobě nových výrobků – zkrátka takový kruh. Ministerstvo životního prostředí v ČR ale tlačí na to, aby výrobci tuto část procesu předali odpadovým firmám, které si mohou zřídit recyklační linky a vytvořit si nový byznys, protože si za recyklaci i za zrecyklované materiály nechají zaplatit od výrobců, kterým povinnost použít recyklované materiály zůstane. Při tom se ohánějí tzv. hospodářskou soutěží, ale ve skutečnosti chtějí mezi výrobce a zpracovatele postavit „čínskou zeď“. Pro výrobce tohle totiž není primární byznys, důležité jsou pro ně náklady, které chtějí mít co nejnižší, a budou chtít materiály zpracovávat co nejlevněji.

A jak to s projednáváním zákona vypadá?

Během minulé vlády se oba zákony zasekly na Legislativní radě vlády. Teď to vypadá, že když má hnutí ANO ministry na všech ministerstvech, podaří se tato legislativa prosadit v duchu „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Je tam obrovský tlak a neuvěřitelné arogantní chování stávající vládní garnitury. Doufám, že se to ve finále protlačit nepovede, protože zde jde primárně o byznys, byť se hnutí ANO tváří, jako u většiny svých legislativních počinů, že to dělá pro lidi. Myslím si, že by to tak ale být nemělo, protože na to doplatí ve finále právě koncový zákazník, který náklady, a hlavně zisk odpadových firem za recyklaci, bude muset zaplatit, protože se budou muset zvýšit takzvané recyklační příspěvky. A ani výrobcům se nechce platit odpadovým firmám za to, že chtějí na něčem takovém vydělat.