Miranda Schreurs: Čína nechce být v boji proti změnám klimatu mimo hru

Miranda Schreurs, ředitelka Výzkumného střediska environmentální politiky na Svobodné univerzitě v Berlíně.

Čína chce být globálním hráčem a klimatické změny představují jedno z hlavních témat světové politiky, říká Miranda Schreurs ze Svobodné univerzity v Berlíně. V rozhovoru pro EurActiv vysvětluje, jak nejlidnatější země světa přistupuje k problematice klimatických změn a obnovitelných zdrojů energie.

Miranda Schreurs je ředitelkou Výzkumného střediska environmentální politiky na Svobodné univerzitě v Berlíně. Je také členkou poradní skupiny spolkového ministerstva životního prostředí. Věnuje se komparacím globální politiky a národních politik v oblasti životního prostředí. Tento rozhovor vznikl v rámci konference „Budoucnost Evropy – lidé – zdroje – technologie“, kterou v listopadu zorganizovalo Středisko bezpečnostní politiky CESES při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

  • Čína je někdy považovaná za zemi, které mnohem více záleží na ekonomickém růstu než na boji pro změnám klimatu. Jaký je vlastně postoj čínské vlády? Cítí se zavázána k boji proti klimatickým změnám?

Sleduji Čínu a její počínání v oblasti environmentální politiky poměrně detailně zhruba od roku 1990 a mohu říci, že změny, které se tam se tam za posledních dvacet odehrály, jsou velmi dramatické. Třeba ekologické organizace: na počátku devadesátých let v Číně neexistovaly skoro žádné a nyní jich vláda registruje tisíce.

Peking je v ochraně životního prostředí stále aktivnější. Částečně je to kvůli zdravotním problémům, které způsobuje znečištění ovzduší, částečně z ekonomických důvodů. Vlivem znečištění a nedostatku vody Čína přichází o část zemědělské produkce, některé oblasti jsou naprosto neobyvatelné. A právě vědomí, že znečištění snižuje čínské HDP, nutí vládu zajímat se o ochranu životního prostředí.

Ale ještě zásadnější je pro Čínu pokračování hospodářského růstu. Čína je odhodlána dohnat Evropu a USA a k tomu potřebuje pokračovat v růstu okolo 10 % ročně. Donedávna tento růst ještě dokázala pokrýt z vlastních energetických zdrojů – měla dostatek uhlí i ropy. Pokud ale každým rokem roste o 10 %, není sama schopná si tolik energie zajistit. Číňané jsou proto nuceni dovážet uhlí z Austrálie, ropu z Indonésie nebo zemí Středního východu. Po ropě a zemním plynu se poohlížejí i na Sibiři nebo v Africe. Čínská vláda potřebuje energii nejen pro budoucnost své ekonomiky, ale také pro udržení stability režimu.

  • Jedno z řešení tedy vidí i v obnovitelných zdrojích?

Přesně. Čína zavádí obnovitelné zdroje energií velmi rychle. Číňané si stanovili cíl pokrývat do roku 2020 15 % energetické spotřeby z obnovitelných zdrojů. V tomto ohledu tedy Peking hledí stejným směrem jako Brusel. Je ale třeba poznamenat, že Čína do obnovitelných zdrojů zahrnuje také energii z jádra. Před deseti lety přitom neměla skoro žádnou jadernou elektrárnu a dnes staví jednu ročně.

  • Víte, kolik jaderných elektráren čínská vláda plánuje postavit?

Není to velké číslo, ale s růstem zastoupení jádra v energetickém mixu určitě počítají. V současnosti jádro netvoří ani procento, ale myslím, že v budoucnu uvažují o 5 až 10% podílu energie z jádra na celkové spotřebě.

Mnohem víc se Čína zabývá také rozvojem vodních elektráren, kterých má více než kterákoli země na světě. A hodně také do rozvoje tohoto zdroje investuje. Podobně to ale v poslední době platí i pro větrné a solární zdroje. Čína tuší, že přijde jejich boom, a chce být důležitým hráčem na trhu.

  • Jsou v Číně vhodné klimatické podmínky pro využívání alternativních zdrojů energie?

Větrné podmínky jsou vynikající. Velký potenciál má i solární energie, zejména v oblastech jako je poušť Gobi. Možná také víte, že Čína je největším uživatelem technologií pro solární ohřev vody. Využívají velké množství střešních solárních panelů.

  • Ano, slyšel jsem dokonce o celých městech, které by měly být 100% závislé na obnovitelných zdrojích energie…

Čína má hodně měst, které Číňané nazývají eko-modelová města. Zvolí dva, tři obnovitelné zdroje a intenzivně se na ně zaměří. Některé města se tak snaží vycházet zejména z větrné energie, jiná zase ze solárního ohřevu a biomasy.

  • Takové věci jsou asi v centrálně plánovaných ekonomikách možné…

To je pravda. Je to výhoda, ale může to být i zkáza. Výhodou je, že když se vláda rozhodne zavřít tisíce neefektivních a neekologických podniků, tak vydá nařízení a ty firmy se do měsíce zavřou. Ale pro lidi, kteří přijdou v okamžiku o práci, to není vůbec snadná situace. Zrovna teď v září nebo říjnu přišlo nařízení čínské vlády zavřít zhruba tisíc uhelných spaloven.

  • Takže tvrdíte, že za čínským zájmem o obnovitelné zdroje energií a jiné alternativní technologie je primárně ekonomický motiv? Jak vnímají Číňané aspekt globální změny klimatu? Jaký má význam pro běžné Číňany?

Čína již změny klimatu pociťuje. Vlivem desertifikace se rozšiřuje poušť Gobi. Nyní je zhruba padesát kilometrů od Pekingu a pouštní bouře každé jaro zamořují hlavní město pískem. Takže změny klimatu nepociťují jen lidé na venkově, ale i centra měst, kde žijí elity.

Nedostatek dešťových srážek a rostoucí teploty působí velké problémy v jihozápadní Číně. Pro zemi, která musí živit 1,3 milardy lidí, je to zásadní otázka.

Jinou rovinou je globální politika. Čína chce být globálním hráčem a klimatické změny jsou velké téma současné světové politiky. Neproběhne jediný summit G20, kde by se otázka klimatu neřešila. A Čína nechce být mimo hru.

  • To může být pravda, ale na přípravné konferenci o klimatu, která se před summitem v Cancúnu konala v Číně, se Peking a Washington nedokázali dohodnout, jestli by měly být klimatické cíle závazné i pro rozvojové ekonomiky…

Domnívám se, že součástí čínské vyjednávací strategie je také zkoumání postoje Spojených států – kam až jsou ochotni zajít. Čína se nepodřídí, dokud určité závazky neučiní také druhá strana. Čína možná správně vytušila, že se americké administrativě nepodaří prosadit své klimatické závazky v Senátu.

Zásadním problémem klimatické hry, pokud ji tak chcete říkat, je, že potřebuje oba hlavní hráče – USA a Čínu.

  • Jinak se můžeme snažit, jak chceme…

Ano, Evropa se může snažit, jak chce, ale bez Číny a USA tady budeme všichni plavat.

  • Vraťme se k podpůrným mechanismům, kterými Peking podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Uplatňuje Čína podobné politiky jako existují v EU? Nebo Čína spoléhá na administrativní rozhodnutí?

Čína zkouší uplatňovat tarify výkupních cen. Nyní se posouvá i k systému kvót. Myslím, že v současnosti čínští představitelé uvažují zejména nad způsobem, jak motivovat společnost a průmysl k investicím do zelených technologií a jak zapojit tyto zdroje do sítě.

V této oblasti je velký potenciál pro vzájemnou spolupráci mezi Čínou a EU. Evropa je na čele ve vývoji a zavádění čistých technologií, Čína se pokouší o totéž a oba celky přitom řeší stejnou otázku – jak zvýšit podíl OZE v elektrické síti.

  • Jednou z nevyřešených otázek zůstává, zda bude Čína schopná přijít s vlastními invencemi, nebo zůstane závislá na přenosu technologií z vyspělých ekonomik…

Čína byla do této chvíle hlavním příjemcem transferu environmentálních technologií v rámci Mechanismu čistého rozvoje (CDM) fungujícím pod Kjótským protokolem.

  • Ale bude to tak i nadále? Budou firmy i v budoucnu ochotné předávat své technologie Číně?

Myslím, že ochota poskytovat know-how čínským firmám skrze CDM bude klesat. Možná, že již fakticky klesá, protože řada států už Čínu nevnímá jako rozvojovou zemi, i když jí do značné míry stále zůstává. Mimo největší města jako je Peking, Šanghaj nebo Kanton zůstává Čína skutečně rozvojovým státem. Možná více rozvinutým, chudým a bohatým zároveň, ale každopádně stále rozvojovým.

Domnívám se, že jedna z věcí, která se od Číny v horizontu deseti let očekává, je, že bude dodávat zelené technologie méně rozvinutým zemím. Podobně jako Evropa v uplynulých patnácti letech pomáhala Číně, bude Čína nyní zavádět čisté technologie v Africe a jiných koutech rozvojového světa. Díky tomu, že je Čína dokáže vyrobit levněji než Evropa, budou tyto technologie pro chudší země mnohem dostupnější.

Evropa by měla proto v oblasti environmentálního výzkumu a technologií začít na Čínu hledět jako na potenciálního partnera, nejen jako na rozvojovou zemi, která přebírá evropské technologie. Společný vývoj a výzkum v oblasti čistých zdrojů energie by měl být společným cílem obou.

  • Před několika týdny představila Evropská komise návrh nové energetické strategie, ve které počítá s masivními investicemi do obnovitelných zdrojů energie a čistých technologií. Co budeme muset splnit, abychom dosáhli cílů této strategie? Myslíte, že se v Evropě najde dostatečná politická vůle k naplnění těchto závazků?

To je velmi dobrá otázka. Evropě se relativně úspěšně daří investovat do dlouhodobé budoucnosti. Když srovnáte Spojené státy a Evropu, uvidíte, že Evropě se lépe daří udržovat vlastní infrastrukturu. A Evropská unie si nyní jasně uvědomuje, že bez investic do nových technologií nemá budoucnost. Evropa se svojí stárnoucí populací a drahou pracovní silou může ve světě obstát jen s nejlepšími technologiemi a vysokou energetickou účinností. To si vyžádá zdokonalení energetické a dopravní infrastruktury a rapidní transformaci na nízkouhlíkovou ekonomiku. V dlouhodobém horizontu to pomůže zajistit výrobu při velmi nízkých nákladech.

  • V České republice, ale i dalších zemích střední a východní Evropy nepanuje pro obnovitelné zdroje takové nadšení jako na západě. Co je podle Vás příčinou? Proč na toto nové „náboženství“ tyto země hledí s takovou nedůvěrou?

Region střední a východní Evropy má velké zásoby fosilních paliv. A většina zemí jako je Rusko, Ukrajina, Polsko, Česko, Spojené státy nebo Indie, s dostatkem fosilních paliv, mají silný zájem na tom, aby jejich průmysl, který je na těchto zdrojích založen, přežil. To se samozřejmě váže na pracovní místa a na způsob života. Fosilní paliva jsou také stále levnější než obnovitelné energie.

Myslím ale, že pokud tyto státy nezačnou s investicemi do nových technologií, pak je v dlouhodobé perspektivě čekají ztráty. Lpění na technologiích minulosti vám nepomůže vyvíjet procesy a technologie budoucnosti. Bude-li technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS) fungovat, přežije možná uhelný průmysl o něco déle. Osobně jsem ale k technologii CCS a představě, že je možné tuto technologii uplatnit v jakémkoliv rozsahu tak, aby mohla představovat praktické řešení, skeptická.

  • V České republice je uhlí důležitým energetickým zdrojem. Velký důraz se ale nyní klade na jadernou energetiku. Jádro je pokládáno za spolehlivější zdroj než obnovitelné zdroje. Studie zpracované pro českou vládu říkají, že klimatické podmínky nejsou u nás tak příznivé, abychom mohli využívat více energie ze slunce nebo z větru…

Podle mne je důležité, aby se Evropa více energeticky integrovala a využívala jednotlivé zdroje tam, kde jsou pro ně ideální podmínky – vítr na severu, slunce na jihu, biomasu v místech jako Česko. Musí vzniknout systém, který dovoluje zapojení různých energetických zdrojů a současně jejich využívání na různých místech Evropy. Náš kontinent má dostatečný potenciál energie ze slunce, větru, biomasy a dalších zdrojů na to, aby se vytvořil systém, který bude založený na obnovitelných zdrojích.

Pokud jde o jádro, jedná se zjevně o technologii, o níž má zájem celá řada skupin. Zároveň ale hodně lidí rozděluje. Otázku, co dělat s jaderným odpadem uspokojivě ještě nevyřešila žádná země. Evropu pravděpodobně čeká další rozvoj jaderné energetiky, ale nemyslím, že to vyřeší evropské energetické a klimatické problémy. Podle mé prognózy bude v budoucnu opozice vůči jádru natolik silná, že nedovolí jeho velké prosazení.

  • Vidíte budoucnost Evropy, nebo dokonce světa, čistě v obnovitelných zdrojích?

Ne. Podle mne budeme dál využívat fosilní paliva jako je ropa, zemní plyn a uhlí. Myslím ale, že dominance těchto zdrojů bude v příštích dekádách soustavně ustupovat. A také musí, pokud chceme řešit změny klimatu a lidské zdraví, pokud uznáme, že energetická poptávka ve světě roste, zatímco zásoby se krátí. Střední třída v Indii, Číně nebo Brazílii roste a dožaduje se stejné životní úrovně, jako máme my v Evropě. Naší evropskou nevýhodou je nedostatek vlastních fosilních paliv. A to je pro nás zároveň šance, abychom rozvinuli nízkouhlíkovou ekonomiku budoucnosti, která nebude závislá na fosilních paliv jako dosud.

Samozřejmě, zvyk je železná košile. Bude to pomalá změna, ale je to změna, ke které už pomalu dochází.