Lutz Mez: Jaderná energetika není bez emisí CO2

zdroj: SBP CESES FSV UK

„Pokud jde o emise, na stejné úrovni jako jaderné elektrárny se pohybují plynové kogenerační zdroje. Fotovoltaika je na tom už dnes lépe,“ říká profesor Lutz Mez ze Svobodné univerzity v Berlíně. EurActiv.cz s ním hovořil nejen o jaderné energetice, ale také o obnovitelných zdrojích a o tom, jak mohou státy efektivně zvyšovat energetickou účinnost.

Lutz Mez působí jako profesor politologie a sociálních věd na Svobodné univerzitě v Berlíně. Pracoval pro několik výzkumných zařízení a zastával pozici ředitele Institutu futurologických studií. Od roku 1984 pracuje v Institutu politické vědy Otto Suhra. Dlouho působil také jako ředitel Výzkumného centra pro politiku životního prostředí. Je autorem řady studií týkajících se jaderné energetiky, obnovitelných zdrojů a klimatických změn. EurActiv.cz s ním hovořil u příležitosti VIII. Pražské bezpečnostní konference, kterou pořádalo Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK v Praze.   

  • Podle názoru české vlády by se měla budoucnost české energetiky z významné části zakládat na jaderné energii. Environmentální sdružení, ale také někteří další experti se domnívají, že to není nejvýhodnější plán, především z ekonomického hlediska (EurActiv 21.8.2012). Jaké argumenty byste ale použil, když je řada odpovědných politiků přesvědčena o tom, že jaderná energetika pomůže vyřešit budoucí výzvy lépe, než třeba obnovitelné zdroje?

Zaprvé je cíl pro podíl obnovitelných zdrojů v energetice do roku 2020 závazný pro všechny členské státy EU. Je to svým způsobem test nových pravomocí Unie v oblasti energetiky. Členské země v Radě EU těmto pravomocem přirozeně oponují a není jednoduché vytvořit další oblast, ve které by EU mohla působit podobně jako v případě společné zemědělské politiky. Míříme k modelu, ve kterém EU stanovuje závazné cíle, jako je tomu u obnovitelných zdrojů – a stejný vývoj pravděpodobně nastane v případě energetické účinnosti. V takovém procesu je důležité rozumět specifickým podmínkám každého členského státu. Je to evidentní, protože z geografického hlediska a při uvážení přírodních zdrojů jsou mezi členskými zeměmi velké rozdíly.  

Dalším aspektem je to, jak vážně bereme svou klimatickou politiku. Pokud se Mezivládní panel pro změn klimatu (IPCC) nemýlí, nacházíme se pod velkým časovým tlakem, protože musíme globální emise skleníkových plynů snížit během patnácti let. Proto není čas na takové technologie, jako je jaderná energie. Pokud se dnes totiž rozhodneme, že chceme vystavět jadernou elektrárnu, nezvládneme ji do sítě připojit dříve než právě za patnáct let. V tomto smyslu už vnitřní evropský trh do jisté míry existuje, protože je to skutečně riziko investorů, jestli se rozhodnou investovat, pokud si nemohou být jistí, že své peníze dostanou zpátky. To je další podmínka, která bude v budoucnu komplikovat spolupráci.

Nevýhodou liberalizace je také to, že státní kontrola nad cenami elektřiny se snížila, protože neoklasická ekonomie prosadila názor, že elektřina je komodita a lze s ní obchodovat. Ve skutečnosti to není komodita. Do značné míry je to stále veřejná služba, a proto by pro ni měly platit jiné podmínky. Jediná možná změna, kterou v budoucnosti vidím, je nová forma státní kontroly, která by stála nad národními státy. To se pravděpodobně může realizovat pouze na úrovni EU.

  • Jaderná energie může být jednou z cest ke snižování emisí CO2. Podle některých názorů je využití jaderné energie pro Českou republiku hlavním nástrojem k plnění emisních cílů. Jádro a obnovitelné zdroje se však v energetickém mixu obtížně kombinují…

Ano, protože jedna technologie se zakládá na velkých zařízeních a centralizaci, zatímco druhá je založena především na malých instalacích. Základní omyl ale spočívá v přesvědčení, že jaderná energie je bez emisí. To není pravda. Neprodukuje sice emise v samotné elektrárně, ale v životním cyklu celého procesu záleží na tom, odkud pochází uran použitý pro výrobu paliva. V případě zemí, které uran samy netěží a nevyrábí palivo, se emise nezapočítávají do jejich bilance. Započítávají se ale do bilance producentů, jako jsou Rusko, Kazachstán nebo Austrálie. Je také třeba ta data porovnávat s dalšími analýzami. Pak si všimnete, že na stejné úrovni jako jaderné elektrárny se pohybují plynové kogenerační zdroje. Fotovoltaika je na tom už dnes lépe. A pokud by něco skutečně prospívalo klimatu, byly by to bioplynové elektrárny, protože ty mají negativní emise.

Jaderné elektrárny mohou navíc produkovat pouze elektřinu, která má na konečné spotřebě energie v České republice podíl necelých 20 %. Aby se snížily emise CO2, celý systém by se musel změnit – pouhé rozšíření jaderné základny v produkci elektřiny není řešením.

  • Jedním z častých argumentů v debatě o budoucnosti evropské energetiky je, že každý stát má právo na výběr vlastního energetického mixu. Tak se dostáváme k problému rozdílných energetických koncepcí jednotlivých států, které jsou ovšem vzájemně propojeny. Jak tuto situaci řešit?

Myslím, že je to problém hlavně v oblasti elektřiny. Pro zbytek energetického systému to takový problém není. Aktuálně potíže způsobují toky elektřiny, které směřují z větrných elektráren v severním Německu do jižní části země skrz Českou republiku. Způsobuje to problémy s přenosovou sítí, protože česká síť je přirozeně konstruovaná pro výkon domácích elektráren a pro spotřebitele, kteří jsou na území ČR. Aby se tato situace vyřešila, což je možné, muselo by se investovat poměrně velké množství peněz. Německé elektrárenské podniky tento problém odsouvaly déle než jedno desetiletí a na posílení německé sítě se nepracovalo. Vyžadovaly po vládě dotace, které jim ovšem neposkytla. V Dánsku například takový problém vůbec nemají. Lokální zařízení a přenosová síť byly posilovány průběžně, protože země si uvědomovala, že v budoucnu bude jejich energetika spočívat na větrné energii.  

To je však pouze otázka přepravy. Další problém spočívá v tom, že Česká republika plánuje výstavbu dalších jaderných reaktorů proto, aby mohla elektřinu exportovat. Tím se dostáváte do situace, kdy ta elektřina musí být levnější než elektřina, kterou mohou velcí zákazníci koupit v Německu. Výhodou obnovitelných zdrojů je nižší cena energie na burze. V případě Německa není tak nízká jako v Norku, ale stejně se pohybuje okolo 50 eur za MWh. Pochybuji, že nové jaderné reaktory by mohly za tržních podmínek vyrábět elektřinu za takovou cenu. Německo bylo přes deset let čistým vývozcem elektřiny a nevypadá to, že by se tato situace podstatně změnila. V současné době je ve výstavbě několik nových elektráren, k tomu se připočítávají obnovitelné zdroje.

  • Dostali jsme se k tématu spolupráce členských států ve sféře energetiky. Je reálné, že by mohla existovat společná evropská síť – elektřina by se vyráběla v oblastech, které by nabízely nejlepší geografické podmínky, a přenášela by se na další území?

Je například možné investovat do větrných parků v Polsku nebo Rumunsku a přepravovat tuto energii dále do Evropy. Větrné parky jsou jako elektrárny – mají výkon o velikosti stovek megawatt a mohou být jako elektrárny připojeny do sítě. V budoucnu má podle mého názoru takovou šanci i solární energetika. Před třemi nebo čtyřmi lety by nikdo neodhadoval, že budou současná situaci vypadat tak, jak vypadá. V Německu už solární energie dosáhla síťové parity. Vlastník fotovoltaického zařízení se může rozhodnout, jestli nakoupí elektřinu z velké elektrárny nebo jestli ji vyrobí sám, protože cena je stejná. Podobná situace nastane i v České republice.

Když začali obyvatelé Bavorska investovat do solární energie, tato spolková země ve fotovoltaice rychle získala větší instalovanou kapacitu, než jakou měly Spojené státy a Japonsko dohromady – Japonsko přitom do té doby v rozvoji fotovoltaiky vedlo. Analyzoval jsem, jak významná byla v tomto vývoji role zemské vlády. Nebyla tam žádná role. Vláda měla pouze energetický tým, který se zaměřoval na biomasu, bioplyn a hydroenergetiku, ale ne na solární energii. Šlo o investice farmářů, místních obyvatel a tak dále. Německý zákon o obnovitelných zdrojích jim garantoval dvacetiletou návratnost se ziskem. To je ale nyní společensky neúnosné, protože další spolkové země musí v podstatě posílat peníze do Bavorska, kde je tolik fotovoltaiky. To samozřejmě není ideál – aby chudší země podporovaly ty bohatší. To bude pravděpodobně jedním ze zásadních problémů na evropské úrovni, pokud k něčemu takovému může dojít už na úrovni spolkové země. Proto se na takové otázky budeme muset detailně zaměřit.

  • Čistá energetika není jen o obnovitelných zdrojích energie, ale také o energetické účinnosti. Jak ale zajistit, aby byly peníze investovány do efektivních opatření a docházelo ke skutečným úsporám energie?

Pro zvyšování energetické účinnosti je nezbytné, aby energetické týmy pracovaly jak ve veřejné správě, tak v průmyslu, jak to lze vidět v Dánsku. I když máte někoho, kdo za úsporné programy zodpovídá, není jisté, že se výsledky testování a monitoringu dostanou v podniku nebo úřadu až k lidem s rozhodovací pravomocí. 

Dánové to udělali efektivně v době, kdy implementovali uhlíkovou daň, tedy dlouho před spuštěním emisního obchodování. Energeticky náročným podnikům stanovili spíše symbolické platby za emise CO2, pokud vytvořily energetické týmy a souhlasily se spuštěním úsporných programů. Výsledky práce těchto týmů tak byly vnímány i v nejvyšším vedení těch společností. Minulý rok během dánského předsednictví v Radě EU proto dánský průmysl vyžadoval pro energetickou účinnost ambicióznější cíle (v té době se na evropské úrovni vyjednávalo o směrnici o energetické účinnosti – pozn. red.). Podniky si totiž uvědomily, že tato win-win situace je pro ně tak výhodná, že je skutečně rozdíl, jestli se bude směřovat k cíli 1,5 % nebo 3 % uspořené energie. 

V Německu takovou zkušenost nemáme a spolkové ministerstvo hospodářství společně s průmyslem se snažilo povinnosti energetických úspor ve výši 3 % vyhnout. Jenže to je přesně to, co bychom potřebovali, protože 3% úspory jsou minimum, se kterým lze dosáhnout cíle pro energetickou účinnost do roku 2020. V Dánsku platí průmysl za vytápění a teplou vodu stejně jako kdokoliv jiný. V Německu však pro energeticky náročné obory platí výjimky, a proto nejsme v diskuzi tak daleko jako Dánsko, protože průmysl nemusí čelit vyšším cenám za energii. 

  • Pokud hovoříte s některými zástupci českého průmyslu, můžete slyšet argument, že v České republice už mnoho prostoru pro zvyšování energetické účinnosti není, protože již byla zavedena ta nejefektivnější opatření…

Tento argument slyším už více než 30 let. Když jsme kdysi v (tenkrát) Západním Berlíně kontrolovali energetické účty jednotlivých městských obvodů, pouze dva nebo tři z nich dodaly alespoň částečně spolehlivé údaje o své spotřebě a nákladech. Proto jsme požadovali více spolehlivých dat. V té době bylo v Berlíně šest tisíc veřejných budov, takže nešlo o maličkost. Dostali jsme povolení pro 36 pozic energetických specialistů. Městské části ale prohlásily, že již ušetřili maximum možné energie a žádný nový program nepotřebují. Proto nebyl žádný program implementován. Po pádu komunismu jsme něco podobného prováděli ve východní části města, kde jsme vyškolili 200 lidí. Městské části ušetřily dost peněz, a tak začali v západní části nakonec takové odborníky zaměstnávat také.

V průmyslu je takový přístup ještě častější. Podniky si nemyslí, že jim mohou lidé zvenku radit, jak uspořit více energie. Proto používají stejný argument: už jsme ušetřili tolik, kolik bylo možné. Stejná situace panovala na naší univerzitě, dokud jsem rektorovi nenabídl, že jeden z mých týmů provádí energetické služby. Když během půl roku ušetřil významnou částku peněz, uvěřil, že šetřit se skutečně dá. Proto se teď univerzita při energetických auditech umisťuje na předních příčkách a stále šetříme, protože máme lidi, kteří jsou za tuto oblast skutečně zodpovědní. Dostat se do tohoto bodu vyžaduje, aby mohli dobře vzdělaní lidé pracovat „uvnitř“ a měli přístup k nejvyššímu vedení, aby mohli ukázat, že s investicí jednoho milionu lze ušetřit miliony dva.

  • K tomu jsou ale potřebná tvrdá a spolehlivá data a vyjasněný přístup k energetické účinnosti. V souvislosti s tím mi na mysl přichází kritika, která se ozývá na adresu nové Státní energetické koncepce ČR. Energetické úspory jsou jednou z jejích hlavních priorit, ale podle odborníků neobsahuje jednoznačná opatření a jasnější vyčíslení. 

Jak už jsem zmiňoval, jasná čísla dostanete jen tehdy, když máte energetické auditory uvnitř podniků. Dokud mezi podniky existuje konkurence, není možná ta čísla dostávat zvenku. Můžete samozřejmě vypracovat koncepce pro jednotlivá průmyslová odvětví, ale mnohem více mohou udělat energetické týmy, které pracují v rámci podniků.

V Německu začala diskuze na toto téma po první ropné krizi, téma bylo také součástí debat o jaderné energii v 70. a 80. letech minulého století – byla tu zkrátka potřeba alternativ. Energetická účinnost byla již tehdy mezi nejvýznamnějšími řešeními, která se nabízela. Když zastánci obnovitelné energie požadovali větší podíl obnovitelných zdrojů, vždycky jsem prosazoval názor, že nejdůležitější jsou za prvé: úspory energie, za druhé: úspory energie a za třetí – úspory energie. A pak že se teprve můžeme bavit o obnovitelných zdrojích.