Ivo Hlaváč: Obnovitelné zdroje si najdou cestu bez dotací

Ředitel vnějších vztahů společnosti ČEZ Ivo Hlaváč; zdroj: ČEZ

Regulace na energetickém trhu nefunguje. Systém se dostává do střetu s chováním členských států a zájmy národních energetik, tvrdí velké evropské energetické firmy. Podle Iva Hlaváče, ředitele vnějších vztahů společnosti ČEZ, jde firmám o několik věcí – zejména o stanovení jediného závazného cíle pro snižování emisí CO2 do roku 2030, o záchranu systému obchodování s povolenkami a rozumnější podporu OZE.

  • ČEZ se nedávno připojil ke skupině největších evropských energetických firem, která chce přesvědčit evropské lídry o potřebných změnách v energetické politice. Dnes je těch společností už dvanáct. To znamená, že se mezi nimi musí střetávat různé zájmy – jsou to koneckonců konkurenti. Jaké jsou ale společné body, na kterých se shodnou?

Těch dvanáct energetických společností se sešlo u jednoho stolu z důvodu, který je na jednu stranu prostý a na druhou extrémně složitý. Tím důvodem je stávající situace na energetickém trhu v rámci EU. Spojuje nás přesvědčení, že evropská regulace v energetice je nefunkční, což dokazuje především to, že žádný jednotný trh s energiemi nebude do roku 2014 vytvořen – cíl, který si EU před lety stanovila. Systém je nastaven tak, že sám sebe kanibalizuje a nenaplňuje politické cíle, které si Evropská unie sama určila. Co hůř, vede k částečné destrukci energetického trhu jako takového a k situaci, kdy se nevyplatí investovat do nových zdrojů a investiční plány velkých společností se významně omezují. V této situaci se plánovaná liberalizace dostává do dramatického střetu s reálným chováním národních vlád a zájmy národních energetik. To je chvíle, kdy by minimálně stálo za to počkat s přijímáním další regulace a udělat v systému spíše „velký úklid“. Po takovém úklidu právě dvanáctka energetik volá ve chvíli, kdy se Evropská komise koncem ledna chystá přijít s návrhem závazných cílů pro rok 2030.

  • Na jaké konkrétní problémy se ale iniciativa zaměřuje? Co je podle energetických gigantů potřeba v Unii změnit?

V tuto chvíli nás spojují dvě zásadní věci. Energetiky si přejí resuscitaci a plné fungování trhu s uhlíkem. První cíl systému emisního obchodování (EU ETS), tedy snižovat emise CO2, se celkem daří plnit, spíše ale díky hospodářské krizi a nikoliv díky investicím do čistých technologií. Oproti plánované ceně patnáct nebo dvacet eur dnes cena povolenky skomírá mezi čtyřmi a pěti eury. Došlo k tomu kvůli přebytku povolenek na trhu, kvůli ekonomické krizi a mimořádně špatnému managementu v rámci uhlíkového trhu. V této situaci nemají energetiky žádnou motivaci dekarbonizovat své výrobní portfolio. Navíc se ukázalo, že Komise v podstatě nemá žádný nástroj pro zajištění flexibility při alokaci povolenek. Druhou prioritou této iniciativy je propojení trhů jednotlivých členských států a tedy vytvoření skutečného jednotného trhu s energiemi, na kterém budou řádně implementovány a aplikovány unijní liberalizační balíčky, nebudou existovat regulované ceny, exportní poplatky a další opatření, která trhy zásadně deformují.

  • Co tedy energetiky v oblasti trhu s uhlíkem navrhují?

Všech dvanáct společností se jednoznačně shodne na tom, že Evropa potřebuje jeden závazný a klidně i velmi ambiciózní cíl pro snižování emisí CO2 v rámci EU do roku 2030. Prozatím se počítá s tím, že by se redukce emisí měla pro rok 2030 pohybovat okolo 40 %. To je pro nás velmi srozumitelné číslo, které by znamenalo zásadní nastartování ETS.

  • Takže nesouhlasíte s těmi argumenty, které říkají, že EU by měla mít nadále tři klimaticko-energetické cíle, protože závazek pro obnovitelné zdroje (OZE) i cíl pro energetickou účinnost se s emisním cílem doplňují? 

To je druhá věc, která evropskou dvanáctku spojuje. Náš postoj nemíří proti obnovitelným zdrojům. Jsme ale přesvědčeni, že pro ně nepotřebujeme závazný cíl. A už vůbec ho nepotřebujeme, pokud by kvůli tomu měly na trhu nadále fungovat přímé dotace. Garantovaná výkupní cena placená z kapes spotřebitelů vedla k tomu, že cena elektřiny přestala vyjadřovat reálné výrobní náklady a daleko víc vyjadřuje politické cíle. Pro ilustraci – v letošním roce platí domácnosti v Německu 53 eur za MWh jenom jako poplatek za OZE. Pro příští rok se ten poplatek zvýší na 62 eur. Cena silové energie se přitom pohybuje mezi 36 a 37 eury. Takže v dotační části už platí víc, než za samotnou silovou elektřinu obchodovanou na burze. Pokud jde o energetickou účinnost, pokud bude systém emisního obchodování fungovat správně, budeme všichni motivováni snižovat spotřebu elektřiny automaticky, žádného cíle tedy nebude třeba.

  • A investice do obnovitelných zdrojů by tedy podle Vás měly skončit?

Dvanáctka neříká, že by se měly zastavit investice do obnovitelných zdrojů, ale že se má zásadně změnit přístup. To znamená nestanovovat závazné cíle a započítávat do ceny OZE náklady, které vznikají při jejich integraci do sítě. A do třetice nepodporovat dotacemi zdroje, které už si umí najít místo na trhu samy. Obnovitelné zdroje bychom měli podporovat pouze ve fázi výzkumu a vývoje. Stojí totiž za to podporovat perspektivní zdroje, které jsou dnes tak drahé, že s nimi nelze konkurovat na trhu, ale zároveň dává velký smysl do nich investovat. Je třeba je testovat a postupně je přiblížit k trhu, protože v dalších letech mohou dramaticky zlevnit.

To je třetí zásadní věc, o které dvanáctka hovoří. Pojmenoval bych ji ale spíše jako dočasné řešení nebo most přes rozbouřené vody. Na debatu o tzv. kapacitních platbách se ČEZ zatím dívá s velkou nedůvěrou. Považujeme je za něco, čemu bude složité zabránit. Ale má cenu snažit se o to, aby byly co nejmenší překážkou pro liberalizovaný trh. Než bude energetický trh opravdu fungovat jako společný jednotný trh, je třeba ho vyspravit platbami za kapacitu, abychom nemuseli odstavit desítky gigawatt hodin v plynových elektrárnách. Ty se totiž při dnešní ceně silové elektřiny nevyplatí spouštět.

  • A s těmito body tedy chcete pravděpodobně v unijní debatě uspět ještě před jarním zasedáním Evropské rady.

Dvanáctka energetik není nějakou iniciativou, která by měla ambici stát se institucí nebo hrát jinou roli než dnes. Jejím cílem je diskuse se zástupci Evropské unie a s národními politiky v členských státech. Debatovali jsme již s komisařem pro energetiku Oettingerem a v předvečer projednávání dokumentů k cílům 2030 se chystá další kolo. Na programu je i debata s komisařem pro hospodářskou soutěž Almuniou. To je zásadní, protože debata o kapacitních platbách nebo integraci OZE spadá daleko více do jeho oblasti. Iniciativu představujeme samozřejmě také v členských zemích. Časově směřujeme právě k jarní Evropské radě. Pokud se této iniciativě podaří rozpohybovat debatu o zásadních bodech a bude se rýsovat řešení stávající nefunkční situace na energetickém trhu, měla by tato iniciativa se závěry Rady skončit. V ideálním scénáři by si tam podle nás měli evropští státníci i Komise uložit úkoly, které povedou právě k systémové změně v EU ETS, ambicióznímu cíli pro CO2 a rozumnému zacházení s OZE.

  • Předpokládám, že strukturální změna je i z Vašeho pohledu důležitější než dočasné stažení 900 milionů povolenek, tedy backloading, který byl konečně schválen – tak jak to zaznívá s různých stran.

Dočasné stažení emisních povolenek z aukcí je dnes už v podstatě marné úsilí. Je to debata o něčem, co se mělo stát dříve, a co se nyní s velkou slávou odhlasovalo. V minulosti ještě trh citlivě reagoval na jednotlivá politická rozhodnutí, ale dnes už na žádné zprávy zásadně nereaguje. To se ukázalo například při finálním hlasování Parlamentu, který backloading schválil. Backloading je určitě dobrá zpráva. Ale přišel minimálně o rok později, než měl, a problém neřeší. Povolenky totiž z trhu neodstraňuje, ale pouze přesouvá do posledních let obchodování v současném období.

Nakonec se stejně bude muset přikročit k systémové změně. Hovoří se o různých možnostech. Významná část povolenek se může z trhu trvale odstranit, můžeme uvažovat o určité formě uhlíkového zdanění nebo můžeme zavést minimální cenu uhlíku, jak to udělala Británie. Jsou to všechno otevřené možnosti. Každá z dvanácti energetických firem bude mít samozřejmě jiné zájmy podle toho, jaké energetické zdroje využívají. Jinak se na to bude dívat ČEZ, jinak RWE a jinak Fortum. 

  • ČEZ přišel i s vlastním návrhem na to, jak by mohl systém emisního obchodování v budoucnu vypadat. Zaměřuje se hlavně na větší flexibilitu. Jak by to podle ČEZ mělo fungovat?

Pokusili jsme se vést nejen debatu na obecné politické úrovni, ale také přijít s vlastní variantou. Navrhujeme proto přechod k flexibilnímu systému emisního obchodování. Mělo by jít o vylepšení stávajícího mechanismu. Věříme totiž, že Komise je přeci jen konzervativní instituce, která bude mít zájem pokračovat v systému, který fungoval dvě období, který má svoji aukční platformu a který má svoji legislativu. Nevěříme, že se na zelené louce postaví nějaký nový ETS.

Jak bylo řečeno, v systému podle nás dramaticky chybí flexibilita. Proto jsme přišli s poměrně jednoduchým mechanismem, který bychom rádi prodiskutovali. Na jedné straně by se podle našeho návrhu měly sledovat výkyvy ve výrobě elektrické energie a průmyslové výrobě. A na druhé by se hlídala emisní intenzita výroby energie i průmyslové produkce. Nabídka povolenek na trhu by se tak měnila podle toho, kolik by evropská ekonomika v určitém období vyráběla. Systém by tak mohl lépe reagovat na hospodářské výkyvy. Jsou to všechno údaje, které se dají s měsíčním zpožděním získávat z veřejných databází. Jediné, co takový systém potřebuje, je určitá rezerva, které Francouzi v současné debatě říkají „uhlíková banka“. Tu by bylo možné použít ve chvíli, kdy by HDP rostl. A pokud by došlo k ekonomickému propadu, flexibilita umožní povolenky z trhu stahovat.

  • Návrhů, jak vytvořit flexibilnější ETS, je více, takže asi nebude lehké něco takového na evropské úrovni prosadit.

Jednotlivých modelů, které zavádí do systému flexibilitu, je samozřejmě více. My si rozhodně neslibujeme, že by byl právě návrh z dílny ČEZ tím, který Komise zvolí. Považujeme ale za nutné nezůstávat jen na obecné úrovni debaty, ale přijít s něčím, co by mohlo experty Komise zaujmout a co by mohli částečně využít.  

  • Když bude stanovena nějaká maximální míra emisní intenzity, znamená to ale, že na začátku bude stát politické číslo. Nějak totiž bude nutné emisní intenzitu stanovit. Nemůže to v budoucnu vést k dalším problémům, pokud se znovu ukáže, že systém vytvořený politiky neodpovídá realitě na trhu?

Každému rozhodnutí o budoucím modelu ETS předchází politické rozhodnutí o samotné ambici do roku 2030. Z té se bude odvozovat ta zmíněná emisní intenzita, kterou budeme muset v energetice i průmyslu každoročně snižovat. To rozhodnutí bude složité mimo jiné i kvůli něčemu, co ještě nezaznělo. Dnes můžeme těžko tvrdit, že by nad obchodováním s uhlíkem panovala shoda mezi energetikou a průmyslem. Právě proto dvanáctka energetik vyzývá k širší debatě s evropskými průmyslníky. Musíme si vzájemně vysvětlit, jaké důsledky pro obě strany obchodování s uhlíkem má. Je ale také nutné, aby Komise přišla s řešením, které průmysl ochrání.

Ve skutečnosti je to totiž pouze Evropská unie, kdo je dnes aktivní v mezinárodních závazcích pro snižování emisí CO2. V době mezi nedávnou varšavskou klimatickou konferenci a očekávanou pařížskou konferencí v roce 2015 bychom těžko hledali někoho, kdo by věřil, že se v následujících měsících či letech podaří dosáhnout nějaké globální dohody. A pak se zkrátka snižování emisí CO2 děje jen na poloostrově, který se na celkových světových emisích podílí 12 %.

  • To je častý argument odpůrců klimaticko-energetické politiky EU…

My si ale na rozdíl od některých politiků nemyslíme, že bychom kvůli tomu měli s evropskou klimaticko-energetickou politikou přestat. Ona totiž kromě snižování emisí přináší spoustu zajímavých vedlejších efektů – snižování závislosti na fosilních palivech, zvyšování energetické účinnosti zdrojů, snižování závislosti na dovozu paliv. Ale zároveň cítíme, že průmyslu bude třeba nabídnout nějaká opatření, která by ho posílila ve světové konkurenci. Bereme vážně hlasy z některých sektorů, ať je to chemie, výroba cementu, hutnictví nebo metalurgie. A věříme, že součástí debaty o emisích CO2 musí být i debata o pravidlech, která si EU vůči třetímu světu v tomto ohledu vymezí.