Architekt Brotánek: Investice do kvalitní budovy se vyplatí. V ČR to ale ztěžuje řada překážek

Aleš Brotánek; zdroj: Flickr EurActiv.cz; autor: Ota Neužil, Prolight.cz

„Zájem o energeticky efektivní budovy závisí na různých okolnostech. Vysilující však je, když tyto okolnosti kolísají kvůli nekoncepčním zásahům měnících se vlád,“ říká v rozhovoru architekt Aleš Brotánek, který se zabývá hledáním chytrých řešení pro rodinné a bytové domy.

Podílíte se jako architekt na projektu multifunkčního Ekocentra Archa Country Life, který letos získal ocenění v soutěži ekologických oskarů E.ON Energy Globe Award ČR. Ekocentrum vzniklo přestavbou původního areálu JZD a jeho součástí jsou energeticky úsporné budovy, které využívají recyklovatelné materiály. Jak tato myšlenka vznikla?
S ředitelem společnosti Country Life panem Otakarem Jiránkem jsem se seznámil před mnoha lety. Byl jsem de facto prvním architektem, který se v Československu ještě před revolucí zabýval nízkoenergetickými domy a pan Jiránek byl první investor, který požadoval nejen provozně energeticky úspornou stavbu, ale i stavbu, která bude po dožití snadno recyklovatelná do přírody.

„V ČR končíme u ‚jednoduchých řešení‘ jako dostavba Temelína nebo prolomení limitů. Závislost to neřeší.“

Společně jsme cestovali do USA a zde objevili možnosti využití nosné slámy ke stavbě budov. Proto také vznikal návrh přístavby Archy, který se tyto možnosti snažil využít. Procházeli jsme řadou komplikací včetně poškození slámy špatným uskladněním. Ukázalo se, že sláma v našem případě využitelná nebude.

Druhý pokus o využití velkoformátových balíků slámy jsme plánovali u přístavby velkoskladu, který vznikl z původního seníku. Bohužel jsme však zjistili, že máme k dispozici o něco menší prostor, než by bylo potřeba. Balíky v této síle jsou nejen nosné, ale představují také výbornou izolaci, která by se nám hodila pro zajištění tepelné stability skladů v zimě i v létě. Limitem se ale stala síla stěny v šířce 1,2 metru, která by o necelé dva metry zmenšila vnitřní skladovací prostory. Proto jsme se nakonec rozhodli pro foukanou celulózu, kterou lze považovat za plnohodnotnou náhradu. Navíc se sláma do projektu možná vrátí. Mohli bychom totiž využít modifikaci foukané celulózy právě s mletou slámou. Takže to sice nebudou balíky, ale 50 % slámy by se ve stěně objevit mohlo.

Domy, které by měly uživatelům spořit energii, stavíte už řadu let. Jsou už pasivní a nízkoenergetické domy normální záležitost?
Zdá se, že pro některé architekty je to zatím objev ledovce, o jehož existenci netušili. V současné době už v Evropské unii, a tedy i v Česku, platí legislativa, na základě které není možné stavět nové domy jinak než energeticky efektivněji a s řešením kvality vnitřního prostředí. Reakci některých kolegů bych však přirovnal k reakci na úmrtí blízkého člověka – dokud se nesmíříte s realitou, máte tendenci ji popírat. Na druhé straně však již dnes najdete nepřehlédnutelný počet architektů, kteří v šetrném stavebnictví spatřují perspektivu. Někteří se tímto směrem vydali již před lety, ačkoliv to v České republice dlouho nikoho nezajímalo.

Proč myslíte, že to nikoho nezajímalo?
Přetrvávají tu jisté stereotypy, které nás stále tlačí směrem na Východ a zamlžují naši závislost na energii z ropy, plynu i jaderném palivu. Tento region logicky nemá na šetření energií zájem. Než se tato situace změní, může uplynout deset let. Takových deset let přitom uběhlo během přípravy revidované evropské směrnice o energetické náročnosti budov, kterou Česko předminulý rok konečně implementovalo. To bylo právě deset let, během kterých jsme mohli o této problematice diskutovat a rozkrývat různé problémy, abychom nyní mohli začít realizovat politiku energetických úspor. V naší zemi se však takové věci nedaří. Často končíme na úrovni emocí a u takových „jednoduchých řešení“, jako je dostavba Temelína, prolomení limitů těžby uhlí a podobně.  Taková řešení však závislost na dodávkách energie prohlubují.

Legislativa tedy existuje. Je však po energeticky účinných budovách také společenská poptávka?
Zájem narůstal pozvolna, v přímé úměře ke zvyšování cen energií, které aktuálně i díky rozvoji OZE a již realizovaným úsporám v EU nerostou. Cena elektrické energie dokonce nečekaně klesá. Prudký nárůst poptávky vyvolala Zelená úsporám, zájem pak ale na delší dobu umlknul, když nebylo okolo pokračování programu jasno. S Novou zelenou úsporám se pak zájem opět navrací a pozitivní zpráva je, že tento program by už měl být kontinuální až do roku 2020. Poptávka tedy závisí na různých faktorech. Vysilující ale je, když tyto okolnosti kolísají kvůli nekoncepčním zásahům měnících se vlád.

Levná realizace, drahé následky

Někteří lidé jsou k úsporným budovám nedůvěřiví. Lze se setkat s různými obavami, například z toho, že zateplený dům „nedýchá“. Je to pravda?
Některé mýty a pověry možná vyrůstají z chyb, ke kterým docházelo v začátcích. Jestli dům dýchá nebo nedýchá – co je tím myšleno? Navozuje to dojem, že jej snad někdo dusí. Se současnou poučenou praxí to však nemá nic společného. Do interiéru pasivních domů se dnes přivádí čerstvý vzduch a ten špinavý se odvádí. Dům tedy skutečně „dýchá“. Původ pověry o „nedýchání“ vidím v běžné praxi minulosti u špatně zateplovaných panelových domů.

To znamená co?
Když tepelnou izolaci nelepíte celoplošně, ale takzvaně na bochánky lepidla a použijete jen pěti- až deseticentimetrovou vrstvu polystyrenu, v mezeře (která tam nemá být) pod tenkou izolací kondenzuje vlhkost, ve které musí následně bujet plísně, zateplení degraduje a může dojít i k odpadnutí izolace. To se děje vždy, když je izolační vrstva tenká do deseti centimetrů. V mrazech se pak nachází rosný bod za izolací, a pokud ta není nalepena celoplošně, vlhkost zde narůstá každou zimou. Pokud se však použije vrstva izolace vyšší než šestnáct centimetrů – což je přibližně hranice nízkoenergetického domu – nachází se rosný bod uvnitř izolace a ke zmíněnému efektu nedochází.

Pokud se na stavbě nedodržují základní technologické postupy, není to problém nízkoenergetického nebo pasivního stavění ani takzvaného „dýchání stavby“, ale jednoduše jde o důsledek nekonajícího technického dozoru investora a tolerování šlendriánů ve stavebnictví.

K takovému „šlendriánu“ dochází podle Vás často?
Nerad bych zevšeobecňoval bez podkladů, ale rozhlédněte se kolem sebe a odpovězte si sama. Já jsem při cestách po republice teprve letos začal vídat zateplování se zapouštěním kotev do izolace pod zátky, což je základní technologický požadavek. Absence toho se na stavbě projeví po pár letech i esteticky, prokreslením skvrn po kotvách.

Záleží vždy na konkrétních případech a na tom, zda jsou řešeny projekčně i tepelné mosty. Praxe bývá deformována střetem zájmů. Běžně projekt, stavební povolení, dotaci a dokonce i stavební dozor investora zařídí stavební firma nebo výrobce oken, projekt je formální a realizace rychlá a zdánlivě levná. Výsledky se pak do deseti let projeví a pochybení je v systémovém selhání praxe.

Dalším paradoxem je, že špatně navržené budovy bez optimalizace mohou být prošpikovány kosmickými technologiemi, vychází draho, ale neznamená to, že by se v nich po realizaci skutečně příjemně žilo. Když se ještě navíc v návrhu pomíjí povinnost vyřešit kvalitu  vnitřního prostředí řízeným větráním, tak je výsledkem stavba hygienicky závadná nebo dokonce i se „syndromem nemocných budov“. Pokud se nejprve nevyřeší základní problém – nákladově optimální snížení energetické potřeby na minimum, následná technická zařízení budovy vychází nákladně, komplikovaně i nekomfortně.

Co přesně znamená, že je budova „optimalizovaná“?
Optimalizace je proces komunikace všech účastníků nad projektem, porovnávání a hledání optimální kombinace řešení a chytrého řízení v konkrétní situaci pro uživatele, kterému má výsledná architektura příjemně sloužit. A k tomu nám dává příležitost návrhový program PHPP, který umožňuje vyladit  všechny konkrétní okolnosti stavby. Pokud to neudělám, mohu sice splnit dané normy, ale budova je stejně postavena nesmyslně. Ta změna přístupu tkví doslova v nasazení „jiné hlavy“ k myšlení. Ve 20. století jsme navrhovali architekturu podle norem a ty udávaly „ty nejhorší hodnoty, kterých ještě smíme dosáhnout“ bez hlubšího vhledu.

„V ČR fungují různé podpůrné systémy podle toho, pod který rezort konkrétní program spadá. Tyto systémy spolu nesouvisí a jejich podmínky se nelogicky mění.“

Při optimalizaci jdeme opačným směrem a hledáme cestu, jak chytrým návrhem minimalizovat potřeby a zajistit maximální pohodlí. Podle individuálních vlastností projektu můžeme díky návrhovému programu vyladit jen tolik technologií, kolik je nezbytně nutné a uživatelsky příjemné. Takto navržená architektura na principech pasivního domu je nejsnazší cestou jak zajistit energetické potřeby směrem k soběstačnosti. Jedná se o náročný proces hledání, zvažování a zapojování všech nejnovějších šancí, které se nabízejí. Proti tomu však působí důraz na co nejnižší ceny projektů při výběrových řízeních.

Kvalitní projekty to v Česku nemají lehké

Takže optimalizace prodražuje projekt?
Při optimalizaci je na projektu potřeba pracovat jako na několika projektech současně. To je přirozeně výrazně pracnější, a přestože to snižuje náklady na realizaci stavby, zvyšuje to pracnost a náklady projektu. Důležité je vnímat celou věc v souvislostech. Stavby založené na pasivních principech nemusí být ani o korunu dražší než budovy, které jsou takzvaně „normální“. S vyšší kvalitou navíc investice získává vyšší realitní hodnotu.

Jako architekt potřebuji specialisty, kteří do budovy bez rozmyslu nenasázejí určité technologie jen proto, že od jejich výrobců dostanou provizi. Musejí přemýšlet, jak technologie co nejvhodněji nakombinovat, což je pracnější. Už tím je kvalitní projektant konkurenčně znevýhodněn, a investoři se k tomu ještě snaží na projektu ušetřit. Při šetření nákladů na projekt přitom nejvíc rostou náklady na samotnou realizaci.

Jak to lze vyřešit?
Sousední Německo už podobnou debatou prošlo. Proto tam fungují sazebníky a soutěží se právě o kvalitu návrhu, ne o ceny. Na výsledných projektech se to přirozeně odráží. To je ale situace v zemi, která má již v základech své kultury systémový přístup. Zatímco v Česku máme problém zajistit platnost právních norem a předpisů, které jsme si stanovili. Jinak by už například stavby bez řízené výměny vzduchu nemohly být kolaudovány.

Znamená to, že v Německu jsou ceny stanoveny podle určitých kritérií?
Cena vychází z objemu investice podle typu stavby a komplikovanosti. Je to otázka systematického pojetí. V České republice bohužel docházívá spíše k systematickému zneužívání původních cílů, jako třeba byla podpora fotovoltaiky na polích, přestože smysluplné je to na střechách domů.

Nastává ještě jeden problém. Při směrování finančních toků dochází k významným zdržením při práci odpovědných ministerstev. Teprve v prvním pololetí roku se plánuje, a když začne být o prázdninách jasnější, jak bude možné peníze přerozdělovat, musí zadavatelé veřejných zakázek okamžitě vypsat výběrová řízení na dodavatele, aby do konce roku zvládli něco prostavět. V takových podmínkách mohou těžko vznikat kvalitní smysluplné projekty.

Co je potřeba změnit?
Neznám jednoduché řešení, ale cesta k řešení vede nejdříve přes pojmenování problémů. Pak je na základě poznaného možné řešení nalézt. V tom bychom se mohli inspirovat schématem německého dotačního systému, který má pouze jeden hlavní rámec, jenž zahrnuje všechny typy projektů. V Česku fungují různé systémy rozdělování podle toho, pod který rezort konkrétní program spadá, ale existuje i několik systémů v rámci jednoho resortu. Tyto systémy spolu příliš logicky nesouvisí, a jejich podmínky se navíc nelogicky mění. Není tak možné zajistit kontinuitu dotací s hlavním cílem, kterým je co nejefektivnější úspora energie a využívání OZE, přestože fyzikální zákony jsou jen jedny.

Adéla Denková