Jak nahradit ruský plyn?

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Probíhající válka na Ukrajině nás staví před otázku, jakým způsobem se budou vyvíjet dodávky ruského zemního plynu do Evropy. Skutečností je, že jeho nákupem pomáháme financovat zločinecký režim Vladimira Putina, který vede Českou republiku na oficiálním seznamu nepřátel.

Autorem komentáře je Oldřich Sklenář, analytik Výzkumného centra AMO, kde je členem klimatického týmu.

Česko se vzhledem ke svojí závislosti na importu nachází v pozici narkomana, který hledá nového dealera, protože ten stávající se ukázal jako nespolehlivý. Většina analytiků se proto soustředí na možnosti zajištění alternativních dodávek například v podobě zkapalněného zemního plynu, dopravovaného po moři. Jediným skutečně udržitelným řešením je snaha klást důraz nikoliv na změnu stávajícího dodavatele, ale na náhradu komodity jako takové. Přitom platí, že čím později k tomuto řešení přistoupíme, tím náročnější pro nás bude.

V první řadě je třeba lépe porozumět struktuře spotřeby. V tuto chvíli například nevíme, kolik zemního plynu je ve firmách používáno pro vytápění budov a kolik pro jiné, např. výrobní účely. V obou případech se přitom možnosti náhrady významně liší. Na základě bližší analýzy by poté měla být navržena konkrétní opatření. Přitom je třeba dodržet následující hierarchii: v první řadě bychom měli řešit potenciál úspor, resp. energetickou efektivitu. Na druhém místě je využití existujících druhotných zdrojů, například odpadního tepla. Teprve po nich následují domácí obnovitelné zdroje a až nakonec import plynu nebo jeho alternativ ze zahraničí.

Chytrá řešení a úspory

Jak by náhrada nejen ruského zemního plynu mohla vypadat v praxi? V tuto chvíli je u nás zemní plyn využíván především k výrobě tepla. V případě sektoru budov přitom existuje reálný potenciál snížení spotřeby energie nutné k vytápění rezidenčních budov o jednu pětinu v horizontu roku 2030 a dokonce jednu polovinu do roku 2050. Vyplývá to alespoň z nedávné studie organizace Šance pro budovy a ČVUT. Celkově je tímto způsobem možné do konce dekády nahradit cca jednu třetinu importovaného ruského plynu. Uvedené termíny se mohou zdát jako příliš vzdálené, ale je na místě si uvědomit, že ani plánovaný nový jaderný reaktor v Dukovanech nebude s největší pravděpodobností spuštěn dříve než ve 40. letech.

Mnohem rychleji lze zavést opatření organizačního charakteru, jakým je například energetický management, ať už na úrovni jednotlivých budov, organizací (např. úřadů, nemocnic, nákupních center apod.) nebo celých měst. Tímto krokem lze s velmi nízkými náklady dosáhnout úspor v řádu přibližně 10 %.

Obdobně lze v elektroenergetice nahradit část plynových zdrojů pomocí řízení na straně poptávky, resp. agregace flexibility. Tato flexibilita je dostupná všude tam, kde dochází k akumulaci tepla nebo chladu, případně v průmyslových procesech, kde lze odložit provoz elektrických spotřebičů mimo špičky spotřeby, aniž by to mělo zásadní vliv na výsledek daného procesu.

V případě druhotných zdrojů zde existuje významný potenciál využití odpadního tepla. To může být zužitkováno například s využitím tepelných výměníků, umístěných ve stokové síti. Dalšími zdroji odpadního tepla mohou být průmyslové nebo výpočetní procesy, případně odpadní teplo z nákupních center a zde provozovaných chladírenských technologií. V zahraničí dokonce fungují obchodní modely založené na výkupu tohoto odpadního tepla a jeho zapojení do systémů centrálního vytápění.

Výroba z domácích obnovitelných zdrojů může být do budoucna doplněna o import tzv. zeleného vodíku, vyráběného s pomocí obnovitelných zdrojů, umístěných v zemích, kde jsou k tomu výhodnější podmínky než v České republice. V praxi se tak může jednat například o vodík vyrobený s pomocí solárních elektráren na jihu Španělska nebo větrných farem v Severním moři. Výhodou je v tomto případě skutečnost, že oblasti vhodné pro produkci zeleného vodíku jsou geograficky rozložené mnohem rovnoměrněji než naleziště fosilních paliv. To umožňuje větší flexibilitu ve výběru jeho možných dodavatelů s ohledem na existující mezinárodně-politické vazby.

Plyn nebude chybět jen v teplárenství

Obdobným způsobem jako v energetice bychom měli postupovat i v zemědělství – zemní plyn je totiž mimo jiné využíván i pro výrobu průmyslových hnojiv. Na prvním místě by měla být efektivita např. v podobě technik precizního zemědělství. To umožňuje úsporu hnojiv tím způsobem, že jsou aplikována s využitím satelitních dat pouze v místech, kde je to zapotřebí. Tento postup je navíc výrazně šetrnější vůči životnímu prostředí, neboť snižuje riziko nadměrné eutrofizace vod vlivem splachů přebytečných hnojiv ze zemědělské půdy.

Průmyslová hnojiva mohou být částečně nahrazena také biouhlím, vyráběným z odpadní biomasy. Výhodou je nejen lokální dostupnost tohoto zdroje, ale i zlepšení půdních vlastností při jeho aplikaci. Na rozdíl od pálení biomasy umožňuje biouhel také bezpečně ukládat atmosférický oxid uhličitý, který byl předtím zachycen rostlinami použitými k jeho výrobě.

Zajímavou možností je i výroba minerálních hnojiv s využitím obnovitelných zdrojů. Protože takto vyrobená hnojiva je možné dlouhodobě skladovat, odpadá zde nevýhoda nestálé produkce z obnovitelných zdrojů tak, jako v případě elektřiny. Hnojiva by se navíc mohla vyrábět přímo v zemědělských provozech.

Uvedený přehled samozřejmě zdaleka není konečný a jen dokládá, že možných opatření je celá řada. Současná situace nám tak paradoxně nabízí možnost rozvoje chytrých řešení, posílení domácí soběstačnosti a zaškrcení odtoku peněz do zahraničí. Nyní je pouze na nás, jak s touto možností naložíme.