Pro střední a východní Evropu musíme vymyslet lepší eurozónu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Místo toho, aby slepě následovaly Brusel, mohou státy jako Česko, Chorvatsko či Bulharsko využít své pozice a podmínit svoje budoucí přijetí eura zásadnější strukturální reformou eurozóny, píše v komentáři Eoin Drea, seniorní analytik Martensova centru v Bruselu.

Při příležitosti dvacátého výročí eura jsme od unijních elit mohli slyšet samé ódy. Podle předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagardeové symbolizuje společná měna „maják stability a spolehlivosti“. Ani zástupci z řad evropských komisařů nešetřili na chvále, podle nich je euro „znakem nevídaného společného úsilí a důkaz jednoty, na které stojí Unie“.

Úspěch v mnoha ohledech opravdu nelze popřít. Podpora veřejnosti zůstává stabilně vysoká a euro se stalo hned po americkém dolaru druhou nejdůležitější světovou měnou. Navíc, pro mnoho menších členských států od Irska po Řecko společná měna snížila transakční náklady a zvýšila mobilitu.

Nicméně pokud nahlédneme pod roušku této rétorické „jednoty“ a „společné identity“, uvidíme, že realita je tak trochu jiná a že další prohlubování integrace eurozóny bude něco stát. A snahy klub zemí se společnou měnou i přes zjevné nedostatky dále rozšiřovat tak pouze podtrhují fakt, že euro je stále převážně politický, ne ekonomický projekt.

Přesně zde přitom spočívá hlavní problém pro střední a východní Evropu, která svoji cestu k euru stále zvažuje. Pro tyto země totiž hrají zásadní roli konkrétní výhody, nikoliv vzdálené politické vize.

Je pravda, že ekonomické kroky zajišťující stabilitu eura, jako jsou dovršení bankovní unie a zlepšení přeshraničních toků financí, jsou v krátkodobém horizontu nezbytné pro všechny členy EU, nejenom pro eurozónu. Teprve po jejich přijetí se totiž oddělí politika od ekonomické integrace a eurozóna začne opravdu fungovat. Od společných půjček, přes fiskální centralizaci až po daně na úrovni Unie. Tzv. euroskupina, která sdružuje ministry financí eurozóny, právě o tyto cíle usiluje již léta.

Nicméně jejich vznešené deklarace o sdílených ekonomických hodnotách jsou zatím zcela odtržené od tvrdé reality a vyhlídek na možnost strukturálnější reformy. Dokončení bankovní unie je totiž jedna věc, zavedení plně funkční fiskální unie je však úplně něco jiného. Pokračování v ekonomické integraci s velkou pravděpodobností vzbudí ve střední a východní Evropě emotivní debatu a zásadně ovlivní také celkovou podporu pro projekt evropské integrace. Dá se očekávat, že v očích občanů střední a východní Evropy to bude další „útok Bruselu na národní suverenitu“. Podobné střety mezi západem a východem jsme v unijních politikách viděli nesčetněkrát.

Reforma eurozóny by v současném znění zbavila menší členské státy, tedy i státy střední a východní Evropy, vlastních nástrojů, jak zvládat ekonomické šoky. Nejenže by nemohly využívat úrokové sazby pro stabilizaci ekonomiky, pro lepší přizpůsobení se ekonomickému cyklu by nemohly zapojit ani nástroje fiskální politiky.

Menší státy by se tak staly závislé na celkové politice eurozóny a ekonomikách největších členských států. To je v menších státech střední a východní Evropy pochopitelně nepřijatelné.

Celý projekt proto může skončit politickým fiaskem. A neschopnost EU dokončit po téměř dekádě bankovní unii není úplně nejlepší vizitkou a ani předpokladem pro mnohem zásadnější reformy, které jsou pro správné fungování společné měny třeba.

Fakt, že některé země EU dosud eurem neplatí, však představuje pro eurozónu i daný region také velkou příležitost. Místo toho, aby slepě následovaly Brusel, mohou státy jako Česko, Chorvatsko či Bulharsko využít své pozice a podmínit svoje budoucí přijetí eura zásadnější strukturální reformou eurozóny. Ukázaly by tím, že dokážou rozlišit mezi politickou realitou stávajícího evropského integračního procesu a vlastními dlouhodobými ekonomickými zájmy.

Státy střední a východní Evropy by se měly spojit s ostatními menšími státy, které již eurem platí, a společně lobbovat za návrat k decentralizovanému systému řízení eurozóny. Tedy k systému, kde měnovou politiku, kterou v současnosti řídí Evropská centrální banka, doplňuje fiskální řízení stojící na nezávislých orgánech, které by braly v potaz národní zájmy i menších členských států.

Takový klasický fiskální model by totiž ukončil nekonečné a beznadějné debaty ohledně společných fiskálních pravidel. Navíc, podobný systém by také snížil odpor veřejnosti, který do jisté míry panuje vůči Evropské komisi. Ta je v mnoha očích vnímána jako jakýsi zlý policajt eurozóny, což bylo zcela zjevné během řecké krize v poslední dekádě.

Navrhovaný systém by obnovil stav, kde je fiskální zodpovědnost v kompetenci členských států, nikoliv v rukou Bruselu. Vlády členských zemí by proto musely sladit svoji často vzletnou rétoriku obhajující euro s opravdovou odpovědností za fiskální politiku. Nečekala by na ně totiž žádná „záchranná síť“ od zbytku eurozóny.

Bohužel to zatím nevypadá, že by střední a východní Evropa chtěla využít svoji vyjednávací pozici a prosazovat kreativnější řešení v otázce reformy eurozóny. Přitom potenciální výhody navrhovaného systému jsou pro region více než jasné. Středo- a Východoevropané by se tímto dostali přímo ke kormidlu projektu společné měny. Tato pozitivní role ve správě eurozóny v kombinaci s fiskální flexibilitou na národní úrovni by měla daleko větší cenu než tisíc politických projevů velebících euro jako symbol integračního úspěchu.