Německo nediktuje reformy eurozóny

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Shutterstock

O Německu se často tvrdí, že má velký vliv při rozhodování o  eurokrizi. Nová studie však ukazuje, že jednání o klíčových reformách dopadla překvapivě vyrovnaně. Zatímco ekonomické dopady vyrovnané nebyly, kroky k jejich řešení neměly mezi členskými státy ani jednoznačně vítěze, ani poražené.

Autorem článku je Magnus Lundgren, odborný asistent na katedře politologie Stockholmské univerzity.

Vlády členských států EU v reakci na eurokrizi vyjednaly v letech 2010 až 2015 řadu reforem, které podstatně prohloubily evropskou integraci. Ačkoliv se analytici dohadují o jejich přínosu, shodnou se, že krize ukončila pochybnosti o tom, která země je v Evropě nejmocnější. Od prvního záchranného balíčku pro Řecko v roce 2010 až po ten poslední si Německo mělo prosadilo svou. I Financial Times napsaly, že Německo je „dominantním hlasem v evropském dění“ a Der Spiegel došel k závěru, že se „ekonomická moc Německa prosadila“.

Obstojí však taková tvrzení při podrobné analýze? Data sesbíraná v rámci výzkumného projektu EMU Choices analýzu umožňují, neboť zachycují preference všech členských států ohledně klíčových reforem jako je Evropský stabilizační mechanismus či fiskální kompakt. Srovnáním původních preferencí s výsledným kompromisem se dá zjistit, které země nejvíce získaly či nejvíce ustoupily.

V rozporu s všeobecným přesvědčením však tato data ukazují, že vyjednávání o reformách neměla ani vítěze, ani poražené. Srovnání 39 kontroverzních návrhů ukazuje, že úspěch -definován tím, zda daná země dosáhla svého – je překvapivě vyrovnaný (viz obrázek). V rozporu s očekáváním se neprokázalo, že velké země jako Německo diktují výsledky, ale naopak, že jednání byla o kompromisech. Většina zemí dosáhl svých cílů, ale žádná z nich se neprosadila ve všech případech.

Průměrná úspěšnost vyjednávání členských států, reformy eurozóny, 2010 – 2015

Ačkoli jsou výsledky relativně symetrické, najde se v nich několik rozdílů. Obrázek ukazuje, že starší a větší členské země, stejně jako státy eurozóny a státy z jižní Evropy, dopadly o něco hůře než nové, menší země mimo eurozónu, ať na východě, nebo na severu.

Data naznačují několik možných vysvětlení těchto výsledků. Členské státy se středovými preferencemi a ty, které podporovaly návrhy Komise, byly úspěšnější. Platilo to zvláště v případech, kdy se rozhodovalo kvalifikovanou většinou. Tato zjištění podtrhují, jak velký význam mají instituce a procesní pravidla při vyjednávání v Evropské unii.

Tři velké země eurozóny – Německo, Francie a Itálie – jsou překvapivě až na konci žebříčku. Jak je možné, že nejmocnější země neprosadily svou? Nabízí se tři možná vysvětlení.

Zaprvé, je možné že vliv velkých členských států byl neutralizován jejich snahou udržet jednotnou měnu. Ostatní se tak mohli spolehnout, že Německo z eurozóny nevystoupí, což podkopalo jeho vliv. Zadruhé, velké členské státy měly větší vliv na rozhodnutí, o čem se bude vyjednávat, ačkoli při následných jednáních o právní specifikaci návrhu byl vliv vyrovnaný. Za třetí, větší členské země často začínaly vyjednávat z poměrně extrémní pozice, takže musely přistoupit na větší míru kompromisu, aby bylo možné najít společné řešení. Jelikož pro jednání bylo charakteristické hledání recipročního kompromisu, tak poslední vysvětlení má asi největší vliv na relativně nižší úspěšnost velký zemí.

Mocní v EU nediktují

Data projektu EMU Choices ukazují, že v EU mocní nediktují výsledky vyjednávání. To jednak potvrzuje závěry předchozích studií, ale zároveň je rozšiřuje do klíčové oblasti národních ekonomických zájmů. To dokazuje, že v evropském vyjednávání dochází k zásadnímu posunu, neboť ochota ke kompromisu mezi malými a velkými státy je v kontextu mezinárodních organizací unikátní. V globálních jednáních o klimatu či ekonomice záleží na mocenských zdrojích jednotlivých zemí daleko více.

Výsledky výzkumu jsou důležité i pro debatu o legitimitě EU. Mnoho bylo napsáno o tom, nakolik disproporční vliv velkých států podkopává normativní i vnímanou legitimitu Evropské unie. Přetrvávající asymetrie při rozdělování přínosů i nákladů ohrožuje normativní princip spravedlnosti, což zase podkopává důvěru veřejnosti v to, že politický systém EU slouží kolektivním zájmům. Mnoho lidí vnímalo reformy eurozóny jako typický příklad nespravedlivého procesu, kdy o výsledku rozhodly úzké zájmy dominantních věřitelů, které dlužníci nakonec museli akceptovat.

Nová data tento pohled vyvrací a mírní obavy ohledně legitimity těchto rozhodnutí. Ačkoli ekonomické dopady krize byly rozloženy nerovnoměrně, politická rozhodnutí o jejím řešení byla vyvážená a nevedla k tomu, že by některé státy byly jednoznačnými vítězi či poráženými.

Další informace naleznete ve výzkumném článku publikovaném v European Union Politics (spoluautorem je Stefanie Bailer, Lisa M. Dellmuth, Jonas Tallberg a Silvana Târlea) a v blogu LSE o Evropské politice.

Tento výzkum provedlo konsorcium EMU Choices financované programem Evropské unie pro výzkum a inovace Horizon 2020. Projekt zkoumá politické souvislosti reforem Hospodářské a měnové unie ve vztahu k politické přípustnosti různých reformních návrhů.