Aktuální rizika monetární politiky ECB

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Komerční obsah

Zdroj: Depositphotos.com

Koronavirus světu nepřinesl pouze krizi zdravotní, ale i ekonomickou. Z důvodů přísných opatření se musela jak světová, tak zejména evropská ekonomika loni i letos několikrát zastavit. Na tuto skutečnost centrální banky, a zejména ECB a FED, velmi rychle zareagovaly snížením úrokových sazeb a posílením programů nákupu aktiv. Konkrétně k již běžícímu Asset Purchase Programme přidala ECB další Pandemic Emergency Purchase Programme.

Pro euro se udělá vše

Díky tomu se vedle zdraví obyvatelstva a celkově zdravotnictví nemusela řešit také obrovská ekonomická krize. Avšak kouzelný recept na vyřešení všech problémů neexistuje. ECB v podstatě získala čas pro Evropskou unii, která tak mohla řešit přímo problémy koronaviru a nezabývat se tím, jak velké ztráty utrpí ekonomika. Při ohlašování Pandemic Emergency Purchase Programme prohlásila šéfka ECB Christine Lagardeová, že je (stejně jako její předchůdce Mario Draghi) připravená udělat pro euro a jeho záchranu vše. A to se taky stalo.

Mechanismus záchranných fondů

Nemusíme se nořit do technických a administrativních detailů toho, jak tyto programy fungují a podle jakého klíče provádějí nákupy aktiv. Pro pochopení jejich fungování nám postačí zjednodušený model. ECB vyhlásí, že bude nakupovat z velké části státní dluhopisy jednotlivých zemí v eurozóně. Pro tento účel vytiskne nové peníze, za něž je pořídí. Díky tomu pak jednotlivé státy nemají problém se sháněním a financováním obřích schodků státních rozpočtů. Ve své podstatě se jedná o jednoduchou účetní operaci, kdy ECB nashromáždí obrovské množství státních dluhopisů zemí eurozóny. Co to znamená v praxi?

Pro ilustraci si vezměme jako příklad třetí největší ekonomiku EU a zároveň nejzadluženější, co se týče objemu dluhu. Není žádným překvapením, že se jedná o Itálii. V loňském roce stouplo její zadlužení ze 134 % na 155 % vlastního HDP. V absolutních číslech tak dluh Itálie vzrostl z 2 409 na 2 569 miliard eur. HDP se loni propadl o 8,9 % a schodek státního rozpočtu vystoupal na 9,5 % oproti 1,5 % v roce 2019. Jednoduše řečeno, italský státní dluh a finance jsou katastrofické. V čem tedy spočívá pomoc ECB?

Tu můžeme vidět především ve vývoji italských státních dluhopisů. Jako příklad si vezmeme desetiletý dluhopis. Země si v roce 2018 půjčovala na 10 let s úrokem 3,4 %. Při této výši se začalo spekulovat, jestli je dluh vůbec dlouhodobě udržitelný. Následoval koronavirus a zásahy centrální banky, přičemž Itálie si dnes půjčuje na 10 let s úrokem 0,5 %. Tedy mnohokrát výhodněji než USA, které si na stejnou dobu půjčují s úrokem 1,2 %. Zdá se vám to nelogické?

Půjčit USA je přeci mnohem bezpečnější než Itálii. Ta však díky ECB získává půjčky mnohem levněji, než by odpovídalo reálnému risku věřitelů. Tato situace nemá jen jeden, ale hned několik háčků.

Rizika návratu k normálu

Zásahy ECB mají ospravedlnění pouze v případě pandemie či jiné krize. Až se jednou problém koronaviru vyřeší, věci se musí vrátit k normálu. ECB stejně jako Fed slibují, že se poučily z krize 2008 a budou utahovat měnovou politiku velmi pomalu. To znamená, že Itálie a s ní ostatní státy eurozóny si už nebudou půjčovat za tak výhodný úrok. Návrat k normálu bude znamenat větší náklady na obsluhu státního dluhu a větší státní výdaje znamenají vyšší budoucí daně. Italští daňoví poplatníci se proto dívají do budoucna oprávněně s obavami. Tato situace je za normálních podmínek neřešitelná.

V podstatě je jen několik východisek. První, o kterém se mluví, je jednoduše seškrtání dluhu Evropskou centrální bankou. Byla by to jednoduchá účetní operace a nikomu by nevznikla škoda. Není náhoda, že po odpuštění dluhu volají především zadlužené země. ECB se však k tomu prozatím staví skepticky. Ne že by to nemohla udělat nebo by to byl nelogický návrh, jenže banka by za to zaplatila svojí důvěryhodností. Je také otázkou, jak by zareagovaly světové trhy. Výsledný efekt by mohl být opačný: státům eurozóny by nechtěl nikdo půjčovat, protože by se o své peníze bál.

Druhou možností je přijmout kritický stav jako normální. ECB by pokračovala dál v nákupech aktiv a tím financovala transformaci celé ekonomiky na ekologičtější podobu. Strukturální státní deficity zde budou ještě dlouho. Sice se to může zdát přitažené za vlasy, ale tuto myšlenku podporuje například americký ekonom Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii.

Odvrácená strana zásahu ECB a důvody, proč nebudeme moci pokračovat v agresivní monetární politice, jsou tři: inflace, růst cen akcií a nemovitostí. Právě poslední příčina může donutit politiky vytvářet tlak na ECB, aby se snažila vrátit situaci do normálu a zastavila nákupy dluhopisů.

Autor: Finex.cz