Předsedkyně penzijní komise: Nemůžeme řešit jen finanční udržitelnost, cílem musí být spravedlivé důchody

Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně a předsedkyně komise pro spravedlivé důchody; foto: Mendelova univerzita v Brně.

Tento článek je součástí Special reportu: ČR a Evropský semestr

Musíme si uvědomit, že se nám tu obrovským způsobem otevírají nůžky nerovnosti, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudová.

Danuše Nerudová je rektorkou Mendelovy univerzity v Brně. V současné době působí také jako předsedkyně nové Komise pro spravedlivé důchody.

Evropská komise ve svých každoročních doporučení, která připravuje v rámci tzv. evropského semestru, českou vládu opakovaně vybídla ke zvýšení dlouhodobé udržitelnosti penzijního systému. V country reportu, který samotným doporučením předchází, navíc uvedla, že pokud jde o udržitelnost, nedošlo v uplynulé době k „žádnému pokroku“, a že přijatá opatření naopak finanční udržitelnost zhoršují. Je z Vašeho pohledu tato kritika na místě?

V obecné rovině je třeba říci, že problematika trvale udržitelného rozvoje a reflexe tohoto konceptu do jakékoliv vládní politiky je na místě a vládní politiku je třeba přehodnotit. Cílem by měl být nejen růst, ale trvale udržitelný růst. S tím souvisí i to, že tak, jak by měl být udržitelný daňový systém, tak by měl být udržitelný i systém důchodový.

Na druhé straně si ale musíme uvědomit, že cílem důchodového systému jsou „spravedlivé důchody”. Pokud si nenadefinujeme potřebnou výši důchodu, pak můžeme mít systém, který bude z pohledu financí sice udržitelný, ale svůj cíl nesplní.

V rámci Komise pro spravedlivé důchody proto musíme debatovat o obou těchto fenoménech, jak o fiskální udržitelnosti, tak o nastavení spravedlivého důchodu. Finanční udržitelnost nemůže být jediným tématem, které všechno překryje.

Musíme začít mluvit o příjmech důchodového systému. A to nejen kvůli stárnutí obyvatel, ale i kvůli digitalizaci a jejím vlivu na trh práce. Budeme se muset podívat i na strukturu příjmů důchodového systému. V této chvíli je náš systém financován jen z výběru pojistného, přičemž jiné státy jej dofinancovávají i z jiných daňových příjmů.

Bez změny koncepce a příjmů důchodového systému ale udržitelnosti nedosáhneme a je třeba o tom vést zásadní diskusi. Ráda bych nicméně připomněla, že v mezinárodním srovnání patří Česká republika mezi země se středním rizikem udržitelnosti. Nejsme na tom tedy ještě úplně nejhůř.

Zvyšování důchodů ohrožuje české veřejné finance, všímá si toho i Evropská komise

Stanovení důchodového věku na 65 let a vyšší valorizace penzí způsobí další nárůst státních výdajů spojených se stárnutím obyvatelstva. Za padesát let by tak na důchody mělo jít až 10 % HDP ČR. Upozornila na to Evropská komise. 

Vy říkáte, že udržitelnost není jediná zásadní věc a také Evropská komise v doporučeních uznává, že došlo k posílení přiměřenosti výše důchodů. Vládu ale zároveň kritizuje za to, že rozpočtové dopady takových opatření, jako bylo například zrychlení valorizací, v minulosti příliš neřešila. Komise v této výtce reaguje především na období před zahájením činnosti vaší komise. Změnilo se od té doby něco?

U nás platí, že jakmile je nějaký materiál předkládán, vždy je jeho součástí i kvantifikace rozpočtových dopadů. Navíc bych ráda zdůraznila, že rozpočtové dopady našich aktuálních opatření [jde například o návrh na zvýšení důchodů pečujících osob, tedy většinou žen, pozn. red.] činí nejvýše 10 miliard, což je vzhledem k objemu státního rozpočtu velmi malá částka na to, jaký problém dané opatření řeší.

Z naší komise tedy nevzešlo žádné doporučení, které by mělo zásadní dopad do rozpočtu.

Jsme limitováni neúspěchy předchozích reforem

Vláda je ve vztahu k důchodovému systému kritizována za to, že kroky, které připravuje, jsou dílčí a nesystémové. Vy sama jste v nedávném rozhovoru pro Ekonom připomněla, že vaše komise začíná s opatřeními, na nichž je politická shoda a teprve později se bude zabývat celkovou reformou. Potíž je v tom, že politická shoda se častěji najde nad tím, jak peníze ze systému rozdat, než jak je získat a vzhledem k tomu, že žádná vláda nechce prosazovat nepopulární opatření v druhé části svého mandátu, hrozí, že se na ně nikdy nedostane. Neobáváte se podobného vývoje?

Politickou rovinu bych nerada komentovala. Jako expert na mezery v udržitelnosti související s tím, kolik peněz se vybírá do státního rozpočtu, ale dlouhodobě upozorňuji. Stát nedofinancovává důchody právě kvůli tomu, že státní rozpočet neplníme dostatečně. Existují přitom opatření, která nám mohou pomoci tyto problémy vyřešit.

Máme například nízké zdanění velkých firem. Ty platí o třetinu menší efektivní daň než malé a střední podniky. Nerozumím, proč, když chce vláda zdanit bankovní sektor, nesouhlasí na evropské úrovni se zavedením daně z finančních transakcí. Ta by přitom umožnila zdanit finanční sektor, který nepodléhá dani z přidané hodnoty.

Dlouhodobě upozorňuji na to, že je třeba se tím začít dlouhodobě zabývat, a to zejména s ohledem na mezigenerační rovnost, která je základním principem udržitelného rozvoje v daňové politice.

Můžete to trochu rozvést?

Jde o princip, podle nějž by veřejné finance měly být v takovém stavu, aby neomezovaly rozhodování budoucích generací. Pojem udržitelný daňový systém nebo udržitelná daňová politika je koncept, o kterém se začalo hovořit poměrně nedávno. Přitom se skutečně ukazuje, že jsou limity, na něž daňová politika začíná narážet.

Proto také chci, aby se řešil problém nerovných důchodu u mužů a žen nebo pečujících osob (i genderová rovnost patří ostatně k základním předpokladům trvale udržitelného rozvoje). Jde přitom o problém, který se přelévá z trhu práce. Česká republika má v rámci EU třetí největší platový rozdíl mezi muži a ženami, a to se promítá i do důchodového systému a má to obrovský dopad i na vztahy ve společnosti. Řada žen se po úmrtí manžela dostává na hranici chudoby. Jiné se nechtějí rozvést, protože nemají dostatečně vysoký důchod na to, aby samy ufinancovaly nájem.

Jak umožnit ženám s dětmi pracovat? Zapotřebí je více školek, ale i větší flexibilita zaměstnání, radí Komise

Evropská komise Česku opět doporučila zvýšení a zlepšení zaměstnanosti žen s malými dětmi. Ocenila sice zvýšení kapacit pro péči o děti formou dětských skupin či mikrojeslí, ale upozornila na nedostatek flexibilních pracovních pozic.

Pokud tedy říkáte, že se zabýváme dílčími tématy, pak je to sice pravda, ale já se domnívám, že právě tento postup nám umožní lépe zmapovat možnosti provedení nějaké zásadní změny. My jsme dnes limitováni neúspěchy předchozích reforem. Těžko si lze představit, že by výstupem z komise mohlo být doporučení na zavedení druhého pilíře. Možnosti koncepční změny dnes leží někde úplně jinde. Je potřeba o nich diskutovat a prosadit je širokou shodou.

To je velmi důležité. Je dobré upozornit, že v zemích, které provedly úspěšnou reformu penzijního systému, je vysoká důvěra lidi ve stát. Jde navíc o země, které výrazně zapracovaly na PR a na všeobecném přijetí důchodové reformy obyvatelstvem. Pokud změna nebude lidmi všeobecně akceptovaná, situaci ještě víc zhoršíme.

Minimální zaručený důchod

Sama jste zmínila, že reforma, která by obsahovala druhý důchodový pilíř, je přinejmenším na nějaký čas mrtvá, ovšem na druhou stranu, pouhé úpravy v průběžném pilíři také k dlouhodobé udržitelnosti stačit nebudou. Reforma bude muset být nějakou kombinací…

Především je třeba diskutovat o prvním pilíři a pokoušet se jej koncepčně měnit. Nabízí se například diskuze o nějaké míře zásluhovosti a solidarity. Podíváme-li se na jiné penzijní systémy, které fungují v Evropě, pak jejich první pilíř již velmi často obsahuje nějaký „minimální zaručený důchod” a druhou část, která je zásluhová. Můžeme debatovat třeba i o tom, jak se v různých systémech v Evropě v různých pilířích řeší nastavení věku pro odchod do důchodu.

Na půdě důchodové komise jsme se v pátek (28. června) zabývali třetím důchodovým pilířem. To, co jsme navrhli k diskusi, je zřízení státního penzijního fondu jako alternativy k soukromým fondům. Tento fond by pojištěncům garantoval alespoň navýšení o inflaci. V současných penzijních fondech se totiž vložené prostředky zhodnocují úplně minimálně.

Nedojde k tomu, že státní fond vytlačí z trhu soukromé fondy?

Státní fond je navržen jako alternativa ke stávajícím fondům, dokonce je navrhováno, že systém bude prostupný a že osoba, která se rozhodne skončit ve státním fondu, bude mít možnost převést prostředky do soukromých fondů a obráceně. Je to jen konkurenční alternativa. Předpokládáme, že když zavedeme tuto možnost, že to bude i soukromé penzijní fondy tlačit k lepšímu hospodaření ve vztahu k výnosům a třeba i poplatkům za správu takového účtu.

Vrátíme-li se k úpravám průběžného pilíře, aktuálním tématem je revize hranice důchodového věku. Nakolik to řeší naši úvodní otázku na dlouhodobou udržitelnost systému?

Národní rozpočtová rada odhadla, že pokud k úpravě věku pro odchod do důchodu nedojde, dosáhne veřejný dluh v roce 2069 222 % HDP. Pokud ke změně důchodového věku dle logiky tzv. revizního mechanismu dojde, bude veřejné zadlužení dosahovat zhruba 162 % HDP.

Infografika: Evropané stárnou a výdaje na důchody rostou. Problém se týká i ČR

Evropská komise doporučila ČR reformovat důchodový systém. Češi totiž stejně jako ostatní Evropané stárnou a lidí v produktivním věku ubývá. Udržitelnost veřejných financí je tak ohrožena.

Rozpočtové pozici důchodového systému taková úprava jistě o něco málo pomůže. Na druhou stranu, nakolik může být takové posunutí věkové hranice účinné? Už nyní je v ekonomice problém se zaměstnáváním osob v předdůchodovém věku. Tato skupina je také v případě hospodářského poklesu zpravidla nejvíc ohrožena propouštěním…

Očekáváme, že trh práce se s ohledem na demografický vývoj změní. Pokud předpokládáme, že v budoucnu podíl osob nad 65 let věku vzroste z dnešních 19 % na 30 %, pak dojde i k velmi výrazné proměně v řízení lidských zdrojů ve firmách.

Korporace budou muset vyjít situaci na trhu práce vstříc a budou muset začít nabízet částečné pracovní úvazky těm starším lidem, kteří chtějí pracovat, ale už třeba fyzicky nestačí na to, aby pracovali na plný úvazek. Zaměstnavatelé se budou muset naučit využívat životní zkušenosti starších lidí, protože noví pracovníci na trhu práce zkrátka nebudou.

Musíme se zabývat i důchodci, kteří chtějí (a ze zdravotního hlediska mohou) dále pracovat. Nemůže trvat dnešní stav, kdy jsou pracující důchodci vystaveni stejnému zdanění jako běžní zaměstnanci. Výsledkem toho, že dnes nepodporujeme pracující důchodce, je to, že u nás pracuje jen 14 % důchodců, zatímco státech, ze kterých bychom si mohli brát příklad, je to i více jak 30 %.

Daňové ráje přestanou v příštích pěti letech existovat

Pojďme se nyní zaměřit na příjmy důchodového systému. Ve zmiňovaném rozhovoru pro Ekonom jste uvedla, že současný přístup ke zdanění firem je už překonaný, a danit by se měla ziskovost firem. Jak by to mělo vypadat?

V první řadě je třeba najít něco jiného, co lze zdanit. Jedním příkladem je společný konsolidovaný daňový základ daně z příjmů právnických osob (CCCTB), kdy se zisk v rámci korporátní struktury rozděluje podle ukazatelů jako je počet zaměstnanců, aktiva v dané zemi nebo digitální přítomnost dané zemi. I toto je ale pouze kosmetická změna.

Dalším směrem, kterým se dá jít, je zdanit nikoliv zisk, ale ekonomickou přidanou hodnotu vyprodukovanou v daném státě.

Jiná možnost, o níž v poslední době hovořím, se týká toho, že v daňovém systému narostla v uplynulých letech obrovská administrativní zátěž. Na stávající systém se totiž neustále lepí nové a nové záplaty. Snažíme se vylepšovat systém, který přitom kvůli skupině největších společností nefunguje, a vytváříme tím břemeno, které malé a středně velké podniky nejsou schopny „utáhnout”.

V EU je tedy na místě hovořit o progresivním zdanění firem. Nejde o nic nového a funguje to s různými obměnami v řadě zemí. Velikost daně se pak může odvíjet například od míry ziskovosti společnosti. Fungovalo by to tak, že se vytvoří daňová pásma, a ta budou odstupňovaná podle úrovně zisku.

Lze to ale takto řešit? Firmy se přece budou stále snažit o přelévání zisků do jurisdikcí s nižším zdaněním…

Zrovna tento týden budu přednášet zástupcům daňových rájů, které inkluzivní rámec BEPS donutil k tomu, že přicházejí z offshorových systémů na standardnější daňové systémy [BEPS je projekt OECD, do něhož je zapojena i Česká republika a jehož cílem je vytvořit jednotný soubor mezinárodních daňových pravidel, která by zamezila vyhýbání se daňovým povinnostem; pozn. red.]. Díky inkluzivnímu rámci BEPS se rozjelo něco, co způsobí dost výrazné změny v daňovém plánování společností. Daňové ráje v příštích pěti letech podle mne přestanou existovat.

Nástroje, které vznikají v rámci BEPS jsou navíc velmi komplexní a pokud budou dodržovány, tak skutečně velmi výrazně omezí možnost přesouvání zisků.

Pokud budou dodržovány. Bude k tomu ale dostatečná vůle? Státy, které z nižších daní profitují, obvykle ke spolupráci moc nakloněné nejsou. Ostatně jste už sama zmínila návrh na vytvoření konsolidovaného daňového základu (CCCTB) v EU. S ním ale Evropská komise přišla poprvé už v roce 2001 a ani právě končícímu Junckerovu kabinetu se jej přes odpor členských států prosadit nepodařilo. Dalším příkladem jsou členské země EU, které mají výrazně nižší daňové sazby než jiné země, jako je třeba Irsko…

Tento skepticismus úplně nesdílím a myslím si, že pokud se některá strategická opatření schválí dvourychlostně v rámci režimu posílené spolupráce, vytvoří to obrovský tlak na ostatní země, které v tom klubu nebudou.

Složená daňová kvóta se v České republice pohybuje kolem 34 %, zatímco průměr zemí Evropské unie leží někde kolem hranice 40 %. Pokud v ČR tuto debatu nicméně otevřeme, firmy a velká část odborné veřejnosti začnou varovat před ohrožením konkurenceschopnosti naší země. Z toho, co jsme si povídali, mi vychází, že prostor pro zvyšování příjmů státu tu podle vás je. Rozumím tomu správně?

To si úplně nemyslím. Osobně si myslím, že problém je především ve struktuře, v rovné dani z příjmů a v tom, že nadměrně zdaňujeme nízkopříjmové skupiny obyvatelstva.

Musíme si uvědomit, že se nám tu obrovským způsobem otevírají nůžky nerovnosti. Většina zemí zrušila v posledních 20 letech daně z bohatství a jsou tu země, které snížily progresi nebo zavedly úplně rovnou daň. A to ani nemluvím o tom, že zdanění kapitálu 15% srážkou u zdroje znamená, že máme velkou skupinu obyvatelstva, která platí srážkovou daň, ale už neplatí zdravotní a sociální pojištění. Já tedy nevidím problém ve výši daňové kvóty, ale v jejím složení.