Česko neumí lobbovat v Bruselu. Problém spočívá v naší mentalitě i vládě, říká Kamil Blažek

© Archiv Kamila Blažka

Zelená dohoda pro Evropu se postupně implementuje, máme novou průmyslovou strategii, klimatický zákon, ale spousta lidí v České republice to odmítá vzít na vědomí, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz Kamil Blažek.

Kamil Blažek je předsedou Sdružení pro zahraniční investice (AFI – Association for Foreign Investment) a advokátem a partnerem mezinárodní advokátní kanceláře Kinstellar v Praze. Rozhovor vznikl při příležitosti výroční konference AFI, která se uskuteční ve čtvrtek 3. září. 

Jak se změnilo chování investorů v důsledku koronavirové krize? Můžeme pozorovat nějaké změny?

Změny pozorovat určitě můžeme, hlavně co se týče opatrnosti a ostražitosti. Investiční prostředí v Česku a v Evropské unii bylo před krizí dlouhodobě stabilní, a to až natolik, že investoři přestávali být opatrní a začali ignorovat řadu rizik. Dnes se to mění a bude to mít vliv i na budoucí investice. Při koronavirové krizi se objevila rizika zdravotní, logistická, ale také geograficko-politická. Pro řadu firem tak přestává být zajímavé dovážet z jihovýchodní Asie, když je možné vyrábět v Evropě, někdy sice o pár procent dráže, ale s menším rizikem. Krize také vytvořila nové příležitosti. Probudili se investoři, kteří mají větší apetit, menší citlivost na riziko a zájem o větší zisky.

Investoři se tedy poučili a budou teď opatrnější?

Opatrnější ano, ale v tom smyslu, že musí zohledňovat více faktorů a hodnotit rizika jinak než dříve, nikoli proto, že by se báli investovat.

Říkáte, že pro některé subjekty přestane být zajímavé vyrábět produkty v jihovýchodní Asii. Můžeme očekávat přesun výrobních kapacit z Asie do Evropy a s tím spojené posilování evropské soběstačnosti v kritických sektorech?

Určitě. Dochází ke změně globálních dodavatelských řetězců a do investiční politiky se promítají dlouho upozaďovaná rizika. Investoři musí zvážit, zda má současné rozdělení portfolií smysl, kde by měli své aktivity utlumit a kde naopak rozšířit.

Rozhodně ale nemůžeme počítat s tím, že se Evropská unie stane díky těmto změnám stoprocentně soběstačná. Spíše bych to označil jako snahu o nezávislost. V některých oblastech se opravdu bude klást větší důraz na zabezpečení klíčových zájmů EU, zejména pokud jde o zdravotnický sektor, ale napadnou nás určitě i další sektory. Je samozřejmě otázka, jakých dalších odvětví se to bude týkat a co budou ony strategicky důležité komodity. Ještě před rokem by nás určitě nenapadlo, že mezi nimi budou roušky nebo respirátory.

Ministři zdravotnictví požadují, aby byla EU méně závislá na dovozu léků z Číny

Země EU musí snížit svou závislost na dovozu léků zejména z asijských států a zajistit, aby jich měly v případě dalších pandemií dostatek. Během dnešní videokonference se na tom shodli unijní ministři zdravotnictví, podle nichž by EU měla v následujících měsících připravit společnou strategii týkající se léčiv.

Na jaká odvětví bude EU klást důraz?

Některé sektory byly na papíře již před krizí, například energetika. Teď bychom mohli sledovat i větší důraz v oblastech, jako je elektronika, biotechnologie a aplikovaný výzkum.

Vidíte tam nějaký potenciál pro Českou republiku?

Už nyní tu máme výrobu, která se zabývá například obrannými technologiemi či energetickou infrastrukturou. Možnosti tady určitě jsou. Na druhou stranu, zahraniční či globální investor sem zřejmě neumístí celý výrobní řetězec, abychom zde vyráběli vše od A do Z, spíše to bude jen nějaká část toho řetězce a zbytek se bude dělat například v Německu. Přijdeme tak o hlavní přidanou hodnotu. Jde tedy především o to, aby se naše české firmy nebály investovat a aby jim k tomu dal český stát motivaci, třeba tím, že od nich poté odkoupí část produkce. Není to jednoduché vymyslet, ale řešení se najít dají. U nás je takový přístup dlouhodobě podceňovaný.

Pokud se tedy chceme významněji podílet na výrobě ve strategických sektorech, potřebujeme, aby k tomu česká vláda nejdříve vytvořila podmínky?

Je to vlastně to jediné, co vláda udělat může a dělat by měla. A snaží se. Strategie tu jsou, ale překlápění do praxe je horší. Stát by měl více naslouchat soukromému sektoru, průmyslu a investorům, kteří potřebují vidět něco víc, než jen strategie a sliby na papíře.

ČR musí říct investorům, že je chce

Jak česká vláda jedná s investory? Můžete to zhodnotit?

Investoři hlavně potřebují, aby jim stát nepřekážel a aby vytvářel stabilní a transparentní podmínky. Co se týče té stability, tak Česká republika podala za posledních třicet let velmi dobrý výkon. Transparentnost už je jiná věc, z hlediska výkonu státní správy je třeba dělat více, například systém vydávání stavebních povolení je v katastrofálním stavu.

Česko může doplatit na pomalou digitalizaci veřejné správy, varuje Komise

Evropská komise opět upozornila Česko na nedostatky v oblasti digitalizace, na které může v brzké době doplatit. Na druhou stranu nelze přehlížet české úspěchy, a to například v oblasti umělé inteligence.

Co se týče komunikace vlády s investory, tak problém je v tom, že české nadšení směrem k zahraničním investorům v posledních letech značně ochladlo. Je to ale logické, česká ekonomika byla na vrcholu, byla zde téměř nulová nezaměstnanost, neustále rostly mzdy, byl dostatek peněz a vše vypadalo dobře. Tím pádem opadla snaha lákat sem další investice, a to nejen na úrovni státu, ale i krajů a obcí. Bylo to hodně krátkozraké, situace se totiž mění. Nezaměstnanost poroste, některá odvětví budou velmi zasažena koronavirovou krizí a bude potřeba nová krev. Práce s investory a propagace ČR jako investiční destinace by měla být dlouhodobou záležitostí, nemá smysl v ní přestávat. Měli bychom komunikovat s investory a získávat od nich zpětnou vazbu, zjišťovat, co nefunguje a co je potřeba ze strany veřejné správy zlepšit. To je právě úloha AFI.

Myslíte si, že ČR bude nyní lákat investory aktivněji než před krizí?

Ano. Lidé na různých úrovních si musí uvědomit, že je třeba začít na tom pracovat. Na lokální úrovni, tedy na úrovni obcí a měst, ochota něco dělat zatím není. Ještě totiž bude nějakou dobu trvat, než tam hmatatelně pocítí důsledky ekonomického poklesu a nezaměstnanosti. Ke změnám to ale určitě povede. Vidím tam řadu příležitostí.

Můžete být konkrétní? Jaké příležitosti z koronavirové krize vyplývají?

Mění se globální dodavatelské řetězce. Česká republika by měla komunikovat se stávajícími investory a důkladně monitorovat ostatní. Řada investorů zvažuje přesun svých kapacit z Asie do Evropské unie. V některých sektorech je to očividné – elektronika, zdravotnictví, farmacie, ale týká se to i dalších sektorů ekonomiky. Měli bychom „mávat s vlaječkou“ a volat, že Česká republika je tady, že jim máme co nabídnout a že je chceme. To je něco, co jsme jim dlouho neříkali. Zatím jim nedáváme žádnou nabídku, ale jsem přesvědčen, že potenciál máme. Česká republika je dobré místo k žití, čímž může lákat investice, o které stojíme více, to znamená nikoli nízkonákladové výroby, ale sofistikované výroby kombinované s vědou a aplikovaným výzkumem, nebo investice ve službách. Ty přinášejí větší kapitál a vyšší přidanou hodnotu. Nesou spolu také velké množství dobře placených zaměstnanců.

Zaměřte se na zdravotnictví, digitalizaci a čisté zdroje. Komise poradila Česku, jak vyváznout z krize

Evropská komise každý rok doporučuje členským státům, jak by měly reformovat své hospodářské politiky. Letošní doporučení jsou zaměřená na obnovu evropských ekonomik, které zasáhla koronavirová krize. Jaká doporučení udělila Komise Česku?

Druhá příležitost se týká sektoru center sdílených služeb, který za posledních deset let nabral na významu a nadále roste. Centra poskytují globálním korporacím služby, jako je účetnictví, call centra, výzkum, vývoj a další. Česká republika může využít toho, že zde nejsou žádná bezpečnostní ani zdravotní rizika, což se o některých mimoevropských státech říci nedá.

Naopak někteří investoři, kteří už v Česku jsou, mohou pomýšlet na přesun jinam nebo  na zeštíhlení svých kapacit. Můžeme si říci, že se s tím nedá nic dělat, že to je prostě život. A nebo s tím začneme něco dělat.

ČR nebere Green Deal na vědomí

Evropská unie klade důraz na investice do udržitelných projektů. Veřejné investice chce směřovat pouze do oblastí, které neškodí klimatu, a mobilizovat tím i soukromé investice. Je to podle Vás správný směr?

Investoři jsou nakloněni všemu, co přináší dobré výnosy. Zelené investice mohou být pro investory velmi atraktivní, protože Evropská unie se je snaží atraktivními udělat, a to tak, že všechny ostatní investice označí za nepřípustné. Není to fér, ale funguje to.

Evropa je na cestě k ekologickým investicím, nová legislativa rozhodne i „jaderné dilema“

Udržitelnost nezačíná snižováním emisí a nekončí transformací průmyslu, zelenou politiku přijímá za své i finanční sektor. Trendem jsou investice šetrné k životnímu prostředí. Co to ale znamená a jaká jsou pravidla?

Z investorského pohledu je klíčové zejména nastavení regulatorního rámce, který musí být dlouhodobě stabilní a transparentní. V předešlých deseti letech to byl problém, protože dlouho nebylo jasné, zda se v EU podaří prosadit nefosilní ekonomiku. Nyní už je to jasné, máme tady Green Deal (česky Zelená dohoda pro Evropu – pozn. red.). V ČR si toho ještě téměř nikdo nevšiml, přitom je to již nevratný fakt. Green Deal se postupně implementuje, máme novou průmyslovou strategii, klimatický zákon, ale spousta lidí to dosud nevzala na vědomí, respektive to na vědomí vzít odmítá.

Teď se bude bojovat o to, co je vlastně zelená investice a zelená ekonomika. V Evropě se navíc řeší nejen ekologie, ale také další compliance otázky s masivním dopadem na byznys. V Německu se například nyní schvaluje zákon, který bude firmy nutit dokazovat, že jejich dodavatelé a subdodavatelé ve třetích zemích dodržují lidskoprávní, sociální a ekologické minimální standardy. Dopady mohou být v řadě ohledů dalekosáhlé i pro české subdodavatele, kteří jsou na německé firmy velmi často navázaní.

Jak chránit klima a neruinovat průmysl? Cestou může být „vícerychlostní dekarbonizace“

Průmysl se klimatické neutralitě nebrání, potřebuje ale jasně vědět, jaké bude mít navyšování klimatických ambicí dopady. Pokud bude snižování emisí příliš drastické a bez dostatečné podpory, mohl by kvůli tomu ztratit svou globální konkurenceschopnost. 

Přinášejí ekologické či etické nároky nějaké administrativní či finanční náklady?

Nepříjemné jsou zejména administrativní náklady, proti kterým musíme bojovat. Pro velké firmy jsou snesitelnější a dokonce se jedná o jejich konkurenční výhody. Velké korporace, a tím spíše ty nadnárodní, totiž mají kapacity na to, aby monitorovaly a ovlivňovaly situaci přímo v Bruselu, mají pak možnost se na nové regulace dříve připravit. Malé a střední podniky v ČR takové kapacity ke své vlastní škodě nemají a nejsou bohužel zvyklé podobné věci řešit. Například v Německu malé i střední, často rodinné, podniky přes profesní svazy sledují a snaží se ovlivňovat předpisy týkající se jak životního prostředí, tak i dalších oblastí, jako jsou například rovné příležitosti. V ČR funguje spíše kultura „počkáme a uvidíme, stejně s tím nic nenaděláme, jenom vyhodíme peníze“.

Čím do podle Vás je?

Ten problém má dvě roviny. Jedna z nich je na státní, vládní úrovni. Česká vláda v porovnání třeba s polskou vládou systematicky a dlouhodobě ignoruje lidi, kteří pracovali v Bruselu, nezapojuje je zpátky do státní správy. Nemyslím tím jen tu současnou vládu, je to tak už od vstupu ČR do EU. Vláda musí vytvořit podmínky k tomu, aby zúročila zkušenosti těchto lidí, musí být schopna je obsadit, dobře zaplatit a nabídnout smysluplnou práci. ČR má problém i s vysíláním svých lidí do Bruselu, nesnaží se systematicky prosazovat Čechy do významných pozic v evropských institucích. Žádná česká vláda ještě nepochopila, že je potřeba hrát i tuto hru.

Petr Kaniok: Česká evropská politika se slibně rozvíjela, pak do ní Babiš „hodil vidle“

Při výběru zástupců do evropských institucí mají Češi tradičně mnohem šťastnější ruku, než je zvykem na domácí scéně, říká expert na EU Petr Kaniok. K úspěchu druhého českého předsednictví budou podle něj zapotřebí reálné cíle a stabilita v domácí politice.

Druhou rovinou problému je mentální nastavení českých občanů včetně českých podnikatelů. Češi si zkrátka nejsou zvyklí nechat si kvalitně poradit za peníze. Já sám jsem profesí advokát, takže vidím, že si Češi sice vezmou advokáta na rozvod, protože je to zvyk, ale když si kupují byt, což je největší investice, kterou většina z nich v životě udělá, tak si ve většině případů žádného advokáta nenajmou. Nechají si maximálně poradit od realitní kanceláře, která ale není na jejich straně, stojí uprostřed, a logicky tedy nehájí jejich zájmy, ale svoje. Podobně to funguje i ve státní správě a v institucích, které nejsou zvyklé využívat kvalitní poradenské služby. A výjimkou není ani soukromá sféra. Většina českých firem nemá zastoupení v Bruselu, lobbing v evropských institucích je přitom naprosto legitimní způsob, jak prosazovat své zájmy.

EU reguluje lobbing a tlačí na etické chování úředníků. Česko má co dohánět

Instituce Evropské unie pracují na zvyšování své transparentnosti, a to včetně rozšiřování etických rámců pro úředníky a zákonodárce. Český návrh zákona o lobbingu dává příležitost porovnat, jak jsou na tom v tomto ohledu Češi.

Mohlo by něco změnit blížící se předsednictví ČR v EU v druhé polovině roku 2022?

Potenciál tam je, ale jsem skeptický. Je vidět, že vláda tomu nepřikládá velký význam, a ve státní správě ani nevidím žádnou instituci, která by tlačila na změnu. Příležitost vidím spíše v rovině PR a zviditelnění, ale to je všechno, což je velká škoda. Dobře zvládnuté předsednictví by totiž mohlo zvýšit váhu ČR v EU, mohli bychom využít své pozice a prosadit to, co je výhodné pro nás.

Mrzí mě, že do toho aktivněji nevstoupila Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy. Zazněla od nich sice kritika kvůli sníženému rozpočtu na předsednictví, chybí ale jakýkoli výrazný tlak na vládu, který by efektivně vedl ke změně. Ten cíl je dlouhodobý, ale velmi důležitý a sdílený celou podnikatelskou sférou. Přesto věřím a chci se zasadit o to, aby ke změně ještě došlo.

Český velvyslanec při EU Jakub Dürr do konce roku skončí. Úřad se mezitím chystá na úsporné předsednictví

Dva roky před začátkem českého předsednictví v Evropské unii řeší čeští diplomaté v Bruselu, jak úspěšně zvládnout jeho organizaci se zhruba třetinovým rozpočtem proti roku 2009, kdy ČR vedla Radu EU poprvé a zatím naposledy. Začala také debata o prioritách předsednictví.