Paříž s Berlínem: Klima uložme k ledu

Francie a Německo se postavily proti Evropské komisi, od které se dnes očekává, že zveřejní doporučení k navýšení klimatického závazku Unie ze 20 % na 30 %. Podle dvou nejsilnějších evropských států by měla Evropa počkat až se k razantnímu snížení emisí upíší Spojené státy a Čína.

Eurokomisařka pro klima Connie Hedegaard včera dostala políček. Francouzský ministr hospodářství Christian Estrosi a jeho německý protějšek Rainer Brüderle na společné tiskové konferenci oznámili, že jejich vlády v současnosti nepodpoří návrh, aby Unie do roku 2020 snížila emise ne o 20 % ale o 30 % (v porovnání s rokem 1990). Ovšem právě s tím chce dnes přijít Hedegaard, domnívají se pozorovatelé.

„Vzali jsme na sebe ambiciózní závazek zredukovat emise skleníkových plynů o 20 %,“ řekl Estrosi s tím, že teď musí Unie počkat na „srovnatelné“ závazky dalších velkých hráčů. „Podmíněnost navýšení na 30 % zůstává. O nabídkách dalších států nic nevíme,“ uvedl v narážce na USA a Čínu (aniž by je jmenoval).

Společná deklarace Německa a Francie znamená, že Evropa ani šest měsíců po krachu kodaňských jednání o klimatu nehodlá ustoupit a trvá na větším zapojení dalších velkých emitentů CO2. Postoj obou zemí musí být také zklamáním pro komisařku pro klima Connie Hedegaard, která se dnes pravděpodobně chystá zveřejnit návrh na zvýšení unijního cíle na 30 %.

Pro Hedegaard je to po půl roce druhá pořádně hořká pilulka; v prosinci 2009 to byla totiž právě ona, kdo nezvládl „ukočírovat“ rozhovory na kodaňském summitu, a musel odstoupit z místa hlavní vyjednavačky.

Argument odpůrců navýšení závazku, k nimž se včera přidali oba ministři hospodářství, je zřejmý: pokud budeme příliš „zelení“, podniky nám utečou za hranice Unie a s nimi i řada pracovních míst (tedy, z pohledu politiků, volebních hlasů). Navíc ani klima na tom nebude v takovém případě lépe, protože se emise pouze vypustí jinde.

„Klima prohraje, náš průmysl prohraje a naše politika zaměstnanosti prohraje,“ glosoval to včera Estrosi a zdůraznil, že navýšení cíle na 30 % závisí na členských státech, ne na Evropské komisi.

Chce to šlápnout na plyn

Za zhruba tři týdny to bude půl roku, co skončil summit OSN o klimatu v Kodani. Původně měl přinést historickou dohodu, nakonec ho jen o vlásek minulo historické fiasko. Jeden konkrétní výstup měl: Kodaňskou smlouvu, což je ovšem dokument přinášející jen minimum konkrétních závazků. Konference v Kodani ho navíc pouze „vzala na vědomí“, ale neschválila ho.

Pravda, k dohodě se od prosince 2009 připojilo 128 zemí, které společně odpovídají za 85 % globálních emisí. Ovšem jejich závazky jsou podle odborníků nedostatečné k tomu, aby se nám oteplování podařilo zvládnout.

Jde především o to, jak se k problému postaví největší emitenti: kromě Unie (11,7 % globálních emisí) k nim patří již zmiňovaná Čína (16,6 %) a Spojené státy (15,8 %). Amerika slíbila, že sníží emise do roku 2020 o 17 % oproti roku 2005, což ovšem znamená pouze 3,7% redukci vzhledem k roku 1990. Podobně váhavě se z vyspělých zemí staví k problému globálního oteplování například Austrálie, naopak Japonsko slíbilo dokonce 25% redukci vůči roku 1990.

Pokud jde o Čínu, ta se zavázala, že sníží svou „uhlíkovou intenzitu“ (tj. emise na jednotku HDP) do roku 2020 o 40-45 %, což ale v praxi bude znamenat další růst exhalací. Na druhou stranu sousední Indie zůstala ještě více "pozadu" – slíbila pouze čtvrtinovou redukci uhlíkové náročnosti ekonomiky. Opačným příkladem může být Brazílie, kde emise v období 1990 až 2020 mají stoupnout „jen“ o 2-6 %.

Carbon leakage“ zvládneme

Nejde tedy jen o Čínu a USA, ovšem o ně především. Jestli má Evropa udělat krok „vpřed“ i bez jejich výraznější účasti, na to se názory liší. Průmyslové asociace jsou proti a argumentují podobně jako výše zmínění ministři. BusinessEurope například uvádí, že by se Evropa měla zaměřit spíše na to, aby vyvíjela nízkoemisní technologie než na „numerické emisní cíle“.

Ekologové jsou ovšem opačného názoru. „Morálně a politicky na tom Evropa prodělá,“ kritizuje nechuť k navýšení cíle Jan Rovenský z organizace Greenpeace. Podle něj je možné tzv. carbon leakage, tedy odchod firem do zahraničí kvůli mírnější ekologické legislativě, kompenzovat například pomocí hojně diskutovaného uhlíkového cla, které prosazují zejména Francouzi.

Ovšem ekonomové clo kritizují, protože by velmi pravděpodobně vyvolalo odvetná opatření či stížnosti u Světové obchodní organizace (WTO). „Já bych se toho tak nebál, Čína členem WTO není,“ řekl Rovenský EurActivu.