Kreativních řešení, jak do ekonomiky přilít peníze a nezvýšit deficit, přibývá

José Manuel Barroso, Mario Monti; zdroj: Evropská komise.

Komplikovaná fiskální situace některých členských zemí eurozóny přiměla evropské vlády k hledání kreativních způsobů, jak do ekonomiky dostat chybějící likviditu a zároveň plnit dohodnuté fiskální cíle. Evropská komise nyní tyto návrhy studuje.

Za dvěma hlavními návrhy, o kterých se nyní na jihu Evropy živě diskutuje, stojí vláda italského premiéra Maria Montiho. Blízcí spolupracovníci premiéra potvrdili, že Monti své návrhy bilaterálně konzultoval také s německou kancléřkou Angelou Merkel.

Po vítězství socialistického kandidáta Françoise Hollanda v prezidentských volbách ve Francii tyto plány znovu ožívají. Hollande je známým odpůrcem rozpočtových škrtů a svou kampaň postavil na podpoře ekonomiky prostřednictvím veřejných výdajů.

První návrh počítá s tím, že orgány veřejné správy vyplatí soukromým firmám veškeré dlužné částky z nasmlouvaných zakázek. Aby přitom nedošlo k narušení rozpočtových pravidel, státy by dostaly jednorázovou výjimku, podle níž by se tyto platby nezapočítávaly do rozpočtového schodku.

Nedávno schválená evropská fiskální smlouva takové „jednorázové a dočasné opatření“ přijaté za účelem dosažení vyrovnaného rozpočtu připouští.

Z údajů Evropské komise vyplývá, že v EU dluží veřejný sektor soukromému sektoru až 180 miliard eur. Pokud by se podařilo tyto peníze rychle uvolnit, pro evropskou ekonomiku by to znamenalo masivní nárůst likvidity.

Hlavní problém ale zůstává. Řada veřejných orgánů nyní řeší otázku, kde na uhrazení dluhů vzít zdroje. Za normálních okolností by bylo možné peníze získat z finančních trhů, ale výnosy jsou dnes v případě mnoha zemí na takové úrovni, že riziko je příliš vysoké.

Hrozí další krize úvěruschopnosti

Podobné kroky by přitom uvítaly především malé a střední podniky (MSP), jimž se vlivem situace na evropských finančních trzích a v evropských bankách přístup k úvěrům znovu zhoršuje.

Z poslední zprávy, kterou v dubnu zveřejnila Evropská centrální banka (ECB), vyplývá, že procento MSP, které vnímají zhoršený přístup k úvěrům, narůstá. Zatímco začátkem roku 2011 pociťovalo horší dostupnost úvěrů pouze 14 % podniků, letos už to bylo 20 %.

ECB sice upozorňuje, že se pořád jedná o výrazně nižší podíl skeptiků než rekordních 30 %, které banka zaznamenala v roce 2009 po pádu Lehman Brothers, ale přesto jde o varovný signál.

Evropský komisař Antonio Tajani, do jehož portfolia spadá průmysl a MSP, tento týden zaslal členským státům dopis, v němž je vyzývá k co nejrychlejšímu zavedení směrnice o opožděných platbách do svých právních řádů. Ve směrnici je zakotveno i opatření, podle nějž musí veřejné orgány své dluhy uhradit do 30 dnů, jinak musí k dlužné částce připočíst 8% úrok z prodlení.

Směrnice má být do národních legislativ převedena do března 2013.

Tajani na setkání s novináři minulý týden uvedl, že s komisařem pro hospodářské a měnové záležitosti Olli Rehnem jednal o možnosti, že by se uhrazení dluhu soukromým věřitelům do deficitů národních veřejných rozpočtů jednorázově nezapočítávalo.

Tajani uvedl, že Rehn projevil o tento návrh zájem. Rehnův mluvčí mezitím potvrdil, že návrh je na stole, další podrobnosti ale neposkytl.

Tajani také společně s komisařem pro vnitřní trh Michelem Barnierem zaslal Evropskému orgánu pro bankovnictví (EBA) společný dopis, v němž jej vyzval k přehodnocení rizika, kterým banky váží poskytování úvěrů malým a středním podnikům. Pokud by se toto riziko snížilo, malým firmám by se zlepšil přístup k úvěrům. EBA se ale k podobnému kroku staví v tuto chvíli zdrženlivě.

Dobrá investice není rozpočtový výdaj?

Druhý návrh, kterým se nyní úředníci v Bruselu zaobírají, spočívá ve veřejných investicích – přesně v duchu klasické keynesiánské tradice.

Stejně jako v případě uhrazení dlužných částek malým a středním podnikům i v tomto případě by se mimořádné veřejné intervence nezapočítávaly jako výdaje veřejných rozpočtů a tím pádem by neovlivňovaly výši schodku a plnění fiskálních cílů.

Jak již bylo řečeno, fiskální smlouva tuto možnost v zásadě připouští. Obsahuje totiž ustanovení, která mohou umožnit nezapočtení veřejných investic do rozpočtového deficitu. Sám Monti to označuje za „zlaté pravidlo“. V případě firem a jednotlivců by státy neměly být nuceny považovat veřejné investice za běžný výdaj, argumentuje Monti.

Zatímco Komise si příležitost, kdy může všechny hráče (včetně veřejného sektoru) vyzvat k cíleným investicím na podporu hospodářského růstu, nenechá ujít, o tom, zda je či není nutné zahrnout určitý typ výdajů do výpočtu rozpočtového deficitu, by bylo třeba jednat i s členskými státy a Evropským parlamentem.

Nejmenovaný diplomat přitom už naznačil, že minimálně některé členské státy by k podobnému opatření mohly mít výhrady. „Zdá se, že to není něco, čemu by Německo bylo ochotné naslouchat,“ uvedl.

Dva italští europoslanci, Roberto Gualtieri (S&D) a Mario Mauro (EPP), mezitím navrhují přechodné opatření. Podle jejich návrhu by se do rozpočtového schodku započítávaly pouze tři pětiny veřejných investic. Ať už jsou ale návrhy jakékoli, rozhodující slovo bude mít v této diskusi zřejmě Německo.