Komise předložila plán dohledu nad finančními institucemi

Evropská exekutiva včera představila dlouho očekávaný návrh legislativního rámce pro dozor na finančním sektorem, který by podle ní měl inspirovat i lídry států G20. I přesto, že kritici plánu vytýkají malou ambicióznost, může vyvolat vleklé spory, které by mohly skončit až u Evropského soudního dvora.

Souvislosti:

V Evropské unii v současnosti funguje více než osm tisíc bank, avšak většina jejich aktiv je pod kontrolou přibližně 40 nadnárodních korporací. Expertní skupina vedená bývalým šéfem Mezinárodního měnového fondu Jacquesem de Larosièrem dostala v říjnu minulého roku od Bruselu pověření, aby vypracovala návrhy, které by napříště nedovolily destabilizaci finančního sektoru. Soubor doporučení se dostal na stůl komisařů letos v únoru a evropská exekutiva se jimi řídila i při vytváření principů nové legislativy.

Ta předpokládá, že kontrola nad bankami se bude realizovat ve dvou podobách: „makro“ a „mikro“. Za „systémová“ – „makroekonomická“ rizika bude odpovídat Evropská centrální banka a další centrální banky v členských státech, zatímco dozor nad jednotlivými institucemi finančního trhu zůstane v rukou národních regulátorů.

V červnu 2009 dali evropští lídři na summitu sedmadvacítky pověření Komisi, aby vypracovala detailnější plán na nové uspořádání dohledu, který by měl řešit i sporné otázky, jako je například rozdělení odpovědnosti jednotlivých států při pádu některé finanční instituce (EurActiv 19.6.2009).

Témata:

Včera sice spatřil světlo světa návrh na reformu dohledu nad bankami, Komise ovšem nechala u řady sporných otázek iniciativu na členských státech, které by ji měly konkretizovat. Návrh i tak symbolizuje krok vpřed od rozdrobeného systému národních regulátorů, který nedokázal zabránit rozšíření finanční krize do Evropy.

Podle kritiků však nejde dost daleko – jiná cesta, než ustavení jednotné instituce na unijní úrovni pro dohled na bankami, totiž k předcházení dalším krizím nepovede, tvrdí. Stále není jasno ani o dalších ožehavých problémech: daňoví poplatníci kterých unijních zemí zaplatí případný pád některé z velkých mezinárodních bank nebo jak se bude postupovat při sporu jednotlivých národních regulátorů.

Dva pilíře nové architektury

Základem reformovaného systému dohledu nad finančními institucemi budou dva nové orgány: Evropský výbor pro systémová rizika (ESRB – European Systemic Risk Board) a Evropský systém orgánů finančního dohledu (ESFS – European System of Financial Supervisors).

„Vytvořením Evropského výboru pro systémová rizika, který bude odhalovat rizika ovlivňující finanční stabilitu v EU a předcházet jim, a novými ujednáními ke zlepšení dohledu na institucionální úrovni se významně přispěje k odstraňování nevyvážeností v našich finančních systémech (…)“ obhajoval včera ESRB, který se má zabývat zejména makroekonomickými riziky, komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Joaquín Almunia.

Kritici však poukazují na fakt, že nová instituce bude mít velmi slabé postavení: data má čerpat z databází národních států, které možná nebudou chtít některé problémy přiznat a navíc bude mít fakticky nulové pravomoci. Na problémy může pouze upozorňovat jednotlivé státy respektive Evropskou radu a spoléhat se bude pouze na svou „morální sílu“.

Půjde to k soudu?

Vzhledem k de-facto poradní funkci ESRB se u zakládání této instituce nepřepokládají vleklé spory mezi členskými státy. V případě Evropského systému orgánů finančního dohledu (ESFS), jehož funkcí bude koordinace jednotlivých národních regulátorů při dohledu nad bankami, už to možná tak hladce nepůjde.

Například české vládě (nebo také slovenské) jde o to, aby si Česká národní banka i nadále udržela kontrolu nad kapitálovými toky mezi domovskými a dceřinými bankami tak, aby „matky“ ze svých „dcer“ nevysávaly nadměrné peněžní prostředky. Tradičně skepticky se na jakékoliv přenášení pravomocí v dohledu nad bankami dívají také Britové.

Podle informací ČTK dokonce hrozí, že zřizování ESFS skončí u Evropského soudního dvora, protože se ho Komise chystá prosadit coby opatření směřující k „harmonizaci vnitřního trhu“, pro něž stačí místo jednomyslného souhlasu členských zemí pouze kvalifikovaná většina. Takový postup by ale dotčené státy pravděpodobně soudně napadly.