Jak se změnilo ekonomické vládnutí v EU v důsledku krize?

Zdroj: Evropský parlament.

Tento článek je součástí Special reportu: ČR a Evropský semestr

Evropská unie, a hlavně eurozóna, prochází od vypuknutí globální finanční krize složitým obdobím. V reakci na její dopady byla a stále jsou přijímána opatření, která je mají zmírnit a hlavně předejít dalším případným krizím v budoucnu. Ekonomové se shodují, že současná eurozóna je jiná než ta před krizí, liší se ale jejich pohled na to, jestli se z nedávných zkušeností poučila.

Eurozóna, respektive celá EU, i nadále bojuje s dopady krize, současně se ale snaží změnit své fungování tak, aby zamezila opakování podobné krize. Ukazuje se totiž, že provázanost ekonomik a měn vyžaduje užší koordinaci hospodářských politik.

Ještě na počátku 90. let se v rámci přípravy na společnou měnu předpokládalo, že bude vytvořena jedna centrální hospodářská a fiskální politika. Brzy však vyšlo najevo, že něco takového je politicky neprůchodné, protože členské státy se těchto pravomocí nechtěly vzdát.

Byla proto zavedena alespoň společná pravidla pro národní ekonomiky, která se ovšem příliš nedodržovala. Pakt stability a růstu stanovil maximální výši státního deficitu (3 % HDP) a veřejný dluh se měl držet pod 60 % HDP. Vynutitelnost pravidel ale schvalovaly samy členské státy. „Hospodářská a fiskální politika tak zůstala převážně v národní pravomoci,“ vysvětlil na semináři, který minulý týden uspořádal Institut ekonomických studií Univerzity Karlovy v Praze za podpory Zastoupení Evropské komise v ČR, Jakub Mazur z Ministerstva financí.

Pravidla pak byla porušována i silnými státy, jako je Německo či Francie. Po vypuknutí krize proto řada hlasů začala volat po jejich zpřísnění a lepší vynutitelnosti. Nové iniciativy hospodářské koordinace tak za určitých podmínek počítají třeba s automatickým spuštěním sankcí. Mazur také upozorňuje, že stoupá vliv Evropské komise na rozpočtovou politiku zemí. Ty jí totiž návrhy rozpočtů zasílají předem.

Tato a další opatření pro lepší koordinaci jsou obsažena v tzv. „evropském semestru“ (EurActiv 24.5.2013), tzv. šestibalíčku právních předpisů (six-pack), na něj navazujícím dvojbalíčku (EurActiv 22.2.2013), který platí jen pro státy eurozóny, a také ve fiskálním kompaktu, který přijalo 25 z 27 členských států (EurActiv 20.5.2013). Všechna tato opatření byla schválena postupně od roku 2011 a obecně posilují rozpočtový dohled, dohled nad makroekonomickými nerovnováhami, fiskální disciplínu a vynutitelnost daných pravidel.

Hospodářská politika ale stále není v kompetenci EU, ta má pouze koordinační roli, upřesňuje státní tajemník pro evropské záležitosti Vojtěch Belling. Připouští nicméně, že v posledních letech začíná být vymahatelnost spojována se sankcemi, které mají zajistit dodržování pravidel. Tyto sankce pak mají hlavně finanční povahu, slouží ale také jako motivační faktor, protože nově je plnění závazků navázáno i na čerpání financí ze strukturálních fondů.

Fiskální kompakt, ale také Evropský stabilizační mechanismus, tedy fond, ze kterého mají být čerpány prostředky na případné záchranné plány, ovšem stojí mimo evropské právo. Belling vysvětluje, že opatření bylo v době krize třeba přijímat urychleně a primární právo to neumožňovalo. „Právním důsledkem krize je hledání řešení mimo právo EU,“ říká státní tajemník. Dochází tak podle něj k posilování instituce Evropské rady, k redukci klasických unijních agend a také ke krizi nedůvěry veřejnosti. I proto se v současnosti hovoří o změnách primárního práva, není však jasné, jak by měly vypadat.

Kořeny krize

Ekonomové se nicméně vracejí na počátek krize. Jako jednu z příčin vážných dopadů pak často identifikují fakt, že eurozóna už od počátku nesplňuje kritéria tzv. optimální měnové oblasti. Tou je podle ekonoma Jarka Fidrmuce z německé univerzity Zeppelin jen podskupina zemí, mezi nimi Belgie, Německo a Francie. Hospodářské cykly ostatních zemí zkrátka nebyly a nejsou dostatečně sladěné.

To bylo ale prý zřejmé ještě před vytvořením Evropské měnové unie (EMU), existoval ovšem předpoklad, že hospodářské cykly se budou díky společné měně synchronizovat, což se ale nenaplnilo. Fidrmuc pak připomíná, že ekonomická teorie byla k vytvoření společné měny skeptická. „EMU je v podstatě politickým projektem, v krizi ale politici říkají, že je to ekonomická otázka,“ uvedl Fidrmuc na zmíněném semináři.

Nástrojem na zvýšení konvergence pak měla být Lisabonská strategie. Ta byla ale podle Petra Krále z České národní banky od samého počátku odsouzena k neúspěchu. Chyběla totiž implementační složka a vynutitelnost strategií. Krize se pak navíc projevila v jiných oblastech, než jaké považovala za problémové Lisabonská strategie.

Nový formát ekonomického vládnutí

Za příčinami krize dále stojí i již zmíněné nedodržování fiskálních pravidel, na které EU reagovala přetvořením rámce pro hospodářskou koordinaci. „Eurozóna dnes není stejná jako před krizí, mění se formát ekonomického vládnutí, přičemž řada kroků je tažena problémy krizových zemí,“ shrnuje vývoj ekonomický poradce Zastoupení Evropské komise v ČR Zdeněk Čech. O účinnosti nových opatření tak prý lze zatím těžko hovořit. K tomu se připojuje i ekonom Fidrmuc, „dnes je EU velmi odlišná od roku 2008, není ale poučená,“ myslí si.

Další vývoj potom není zcela zřejmý. Pro země mimo eurozónu, jako je Česká republika, je proto podle Krále důležité probíhající změny sledovat a vyhodnotit, zda budou nové pilíře eurozóny zvyšovat náklady případné účasti.

Česká republika tedy zatím nemusí být součástí řady iniciativ, které se v současnosti realizují.  Podle Mazury z Ministerstva financí je otázkou, zda tak neomezuje svůj vliv na vytváření pravidel, přičemž hrozí, že případná krize se pak stejně přelije do všech zemí, tedy i mimo eurozónu.