Ředitelka o.p.s.: Odpovědné zadávání pomůže firmám v konkurenceschopnosti

Leona Gergelová Šteigrová.

Odpovědné veřejné zadávání může místním firmám pomoct, aby prodávaly nové a inovativní technologie nejen soukromému sektoru, kde je to běžné, ale i v případě veřejných zakázek. „Tam to po nich dosud nikdo nechtěl,“ říká v rozhovoru pro EurActiv ředitelka obecně prospěšné společnosti Nová ekonomika Leona Gergelová Šteigrová.

Co si lze představit pod konceptem odpovědné veřejné zadávání?
Nejvýstižnější je podle mě britská definice, která říká, že je to proces, při kterém organizace nakupuje produkty a služby způsobem, kdy získává maximální hodnotu za peníze z hlediska vytváření prospěchu pro společnost a ekonomiku a při minimálních škodách na životním prostředí.

Můžete uvést nějaký příklad?
Ráda jich několik zmíním, ale představují jen zlomek možností odpovědného zadávání. Jde o výstavbu či rekonstrukce veřejných staveb zohledňujících požadavky ekologické účinnosti, stavební či jiné zakázky nabízející uplatnění dlouhodobě nezaměstnaným nebo praxi absolventům či rekvalifikaci určité skupině osob. Dále pak o podporu malých a středních podniků, které jsou většinou místní, v přístupu k veřejným zakázkám a patří sem ale i příklady například etického nebo zeleného nakupování.

„Národním sportem je být papežtější než papež, a to platí i o veřejném zadávání.“

Klíčové je uvědomit si, že si nelze vybírat z katalogu příkladů to, co využiji já ve své instituci či lokalitě. Základem je znalost problémů, kterým se například v daném městě věnuji – někde to je znečištěné životní prostředí, jinde nezaměstnanost, v jiném městě pak například podpora absolventů získat praxi či podpořit místní malé a střední podniky. Všude však platí, že většina místních problémů lze reflektovat ve veřejných zakázkách či přístupech k jejich administraci. Nutné je ptát se, jak to udělat – nikoli zda to jde. 

Je to v České republice běžný jev?
V Česku se to bohužel zatím moc  nevyužívá. Každý zadavatel by si přál vidět řadu fungujících příkladů, ale ty zatím nejsou. A konceptu nenapomáhá ani obecně prostředí, v němž se veřejné zadávání u nás pohybuje, které je naplněno více či méně opodstatněnými obavami, či některými zažitými mýty.  

Předpokládám, že některé evropské země budou v takovém přístupu určitě dál. Kterými z nich bychom se mohli případně inspirovat?
Rozhodně Velkou Británií, která je v tom již velmi daleko – stačí se podívat na způsob realizace Olympiády v roce 2012 v Londýně. Ale samozřejmě i další země –  Rakousko, Německo, severské země, Francie…

Co bylo hlavní motivací Velké Británie?
Pokud to velmi zjednoduším, potřebovali ušetřit státní peníze. Na straně jedné si moc dobře uvědomovali problémy, kterým čelili. My jsme zvyklí se na Velkou Británii dívat jako na bohatou zemi, ale přesná čísla dokazují, že čelí velkým sociálním výzvám. Jako příklad mohu uvést počet dětí žijících pod hranicí chudoby, nezaměstnaných, migrantů, a tak dále. Bez fondů EU a s významně osekanými rozpočty jim nezbylo nic jiného než přemýšlet nad tím, jak efektivně utrácet veřejné peníze na zakázky.

Co se tedy musí v Česku změnit, abychom se začali chovat jako v Rakousku či třeba ve zmiňované Velké Británii?
Velmi viditelným problémem byla samozřejmě transparentnost, která bohužel zastínila řadu důležitých aspektů, s nimiž se dnes potýkáme – zejména efektivitu vynakládání prostředků prostřednictvím veřejných zakázek, využívání kvalitativních kritérií či obecně strategičtější uvažování o roli veřejných zakázek.   

Na transparentnosti se ale přece výrazně zapracovalo…
To je pravda, ale šlo to právě na úkor efektivity. Tyto dvě priority by měly jít ruku v ruce, ale je to velmi složité.

Faktem je, že koncept odpovědného veřejného zadávání je chytrý, přináší přidanou hodnotu, ale rozhodně není jednoduchý. A to nikoli z právního hlediska, ale spíše z hlediska připravenosti zadavatele jej využívat – mít kvalitní strategii rozvoje, rozpracované cíle, měřitelná data. To vše pak lze prostřednictvím veřejného zadávání podporovat. Osobně vkládám naděje do nové směrnice EU, kterou musí Česká republika transponovat do dvou let. Tato směrnice právě na význam strategické investování či zohlednění sociálních a environmentálních cílů klade velký důraz.

Podpora místní ekonomiky

Co dalšího na připravované legislativě oceňujete?
Například podporu přístupu malých a středních podniků. Každý se u nás ptá, jak podpořit místní ekonomiku, místní dodavatele. A je zklamán, někdy i rozhořčen tím, že slovo „místní“ v zakázkách použít nelze. V Británii snad každá radnice má jako prioritu podporu místní ekonomiky, a činí tak podporou přístupu malých a středních, případně sociálních, podniků k veřejným zakázkám. To navíc činí různými kroky – podporou informovanosti, snížením administrativní zátěže, včasnými platbami, podporou zapojení těchto podniků do subdodavatelských řetězců, apod. Je to jednoduché a hlavně vysoce funkční.

Velkým tématem je v podpoře malých a středních podniků i dělení zakázek na části – které je nyní mnohem více podpořeno i zmíněnou novou legislativou EU, která toto dělení akcentuje. Zde bych chtěla zdůraznit – zakázáno je účelové dělení zakázek na části – tj. aby se zakázka dostala pod limity a nemusela se soutěžit podle přísnějších pravidel. Ale podporováno je dělení na části, které pomůže vstoupit malým a středním firmám, přičemž podoba soutěže je určena celkovou částkou – součtem všech částí této zakázky.

Najde se v modernizovaných směrnicích ještě něco dalšího, co by mohlo České republice pomoct?
Je tam toho podle mě opravdu celá řada, ale bude záležet na tom, do jaké míry bude Česká republika schopná směrnici a její cíle adekvátně transponovat do českého právního řádu. Směrnice mají za cíl zjednodušit a ztransparentnit zakázky a zefektivnit vynakládané prostředky. A přiznejme si, to je ve velké míře opak toho, jak zakázky dnes fungují u nás. Naším národním sportem je být papežtější než papež. Moc by pomohlo, kdybychom se tohoto přístupu tentokrát zřekli.

Projekt Sociálně odpovědné veřejné zadávání si klade za cíl podpořit české obce a instituce veřejné správy co nejefektivněji využívat možnosti veřejného zadávání. Daří se dosahovat úspěchů?
V rámci projektu jsme se zavázali spolupracovat se sedmi českými městy a jednou institucí státní správy a hledat příležitosti pro odpovědné zadávání u nás. Diskutovali jsme s britskými zadavateli, hledali příležitosti i bariéry tohoto přístupu, definovali si místní priority a možnosti. Spolu s diseminačními akcemi je to velký kus práce, za který těmto zadavatelům patří velké poděkování.

O jaká průkopnická česká města se jedná?
Prvními průkopníky byly Most a Semily, které do zakázek začlenily své dlouhodobě nezaměstnané. V našem projektu nyní spolupracujeme s Kladnem, Kolínem, Chomutovem, Hradcem Králové, Neratovicemi, Prahou 4 a Smečnem. Každé město má své problémy, a tím i své priority, které se pokouší do zakázek začlenit.

Jak se na odpovědné zadávání tváří firmy, které se veřejných zakázek účastni?
Pro firmy to může být důležitý aspekt zvyšující jejich konkurenceschopnost. Pokud se na to podíváme například z pohledu environmentálních kritérií, pro firmy je to možnost, jak prodat své nové, inovativní technologie. Firmy jsou například zvyklé stavět ekologicky šetrně, protože to tak dělají pro soukromý sektor. Ve veřejném sektoru to ale bohužel po nich ještě nikdo moc nechtěl. V sociální oblasti pak přidanou hodnotu mohou mít firmy, které garantují určité standardy práce či spolupracují se zadavatelem při začleňování dlouhodobě nezaměstnaných apod.

Mělo by být odpovědné chování firem nějak ošetřeno legislativně? Někdy se hovoří o tom, že firmy, které se tak chovají, by měly být třeba daňově zvýhodňovány…
Některých návrhů na legislativní ošetření oblasti společenské odpovědnosti se obávám, o to více v České republice. Osobně bych preferovala britský model, který jsme měli možnost poznat. Zadavatelé se v zakázce firem ptají, jak jim mohou v rámci zakázky pomoci se společenskými problémy, například nezaměstnaností. Firmy v rámci nabídek pak definují, co mohou poskytnout, třeba garantovat několik pracovních míst pro mladé absolventy bez praxe či dlouhodobě nezaměstnané, či návštěvu zajímavé stavby pro žáky a studenty – s cílem zatraktivnit technické obory.

„Systém veřejného zadávání v České republice není zdravý.“

Tyto nabídky je zadavatel schopen transparentně vyhodnotit a zvítězit pak může s větší pravděpodobností právě společensky odpovědná firma. To my přijde rozumné. Nějaká „povinná odpovědnost“ může naopak sklouznout k přehlídce nejrůznějších PR aktivit bez konkrétního dopadu na zásadní společenské problémy, mezi které například nepočítám oblíbenou stavbu dětských hřišť…

Co by podle Vás pomohlo?
Přiznat si, že náš systém rozhodně není zdravý. A pak důraz koordinačního orgánu – tedy MMR a paní ministryně na efektivní a strategicky využívané veřejné zadávání, a s tím spojená rozumná transpozice nové směrnice EU.

Rozhovor vznikl při příležitosti konání konference Odpovědné veřejné zadávání: cesta k vyšší efektivitě veřejných zakázek, která proběhne 10. dubna 2014 v Praze.

Autor: Lucie Bednárová.