Jan Švejnar: Další krize je jen otázkou času

Jan Švejnar; autor: David Bernard; www.davidbernard.cz

Ekonom Jan Švejnar se domnívá, že krize byly, jsou a budou – lidé jsou totiž nepoučitelní. „Dříve nebo později nám otrne a začneme opět ignorovat stará a jednoduchá pravidla,“ říká Švejnar v rozhovoru pro EurActiv. Jinak je ale optimista: krize podle něj zvládáme čím dál lépe. Pokud si vyspělý svět udrží nezávislé centrální banky, nemusíme se obávat ani velkých inflačních tlaků, uklidňuje Švejnar.

  • Na nadcházející konferenci „Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize“ pořádané Evropským fórem podnikání vystoupíte se svým příspěvkem v bloku s názvem „Jsou krize nevyhnutelné?“. Myslíte si, že se lidé někdy poučí nebo budou krize přicházet zas a znovu?

Nejdříve je nutné oddělit od sebe dvě roviny krize: původní finanční krize související s americkým realitním trhem a pak to co můžeme označit za globální krizi, tj. celosvětový ekonomický pokles. Samotné finanční a bankovní krize navíc nejsou tak vzácné, jak by se mohlo zdát. V jedné své nedávno publikované studii analyzovali Carmen Reinhart a Ken Rogoff celkem 18 finančních krizí, které se odehrály od druhé světové války ve vyspělých zemích. Toto číslo by přitom snadno mohlo být vyšší, pokud by do studie zahrnuli i méně vyspělé země nebo pokud by byli méně vybíraví ohledně typu krize (zaměřili se totiž na krize související úzce s bankovním systémem). Jestli podobné krize přerostou v globální problém, již závisí na tom, zda je přítomna vhodná konstelace celé řady dalších faktorů, velké krize nikdy nemají jen jednu příčinu.

Pokud jde o budoucnost, v obecné rovině lze říci, že finanční krize jsou nevyhnutelné a určitě se vyskytnou i v budoucnu. Jednak proto, že ve vzniku situací, které mohou vyústit v podobné krize, hraje velkou roli lidská nátura. Řada psychologických studií i studií z oblasti experimentální ekonomie, stejně jako naše každodenní zkušenost, ukazují, že máme sklon špatně hodnotit riziko, přikládáme větší váhu informacím, které potvrzují naše vidění světa, a často máme sklon ke stádovitému chování. Druhý důvod souvisí s tím prvním: krize mají v jistém smyslu nezastupitelnou úlohu. Dávají nám dostatečně silný signál a argument, že je něco špatně, že musíme přehodnotit své minulé chování a pokorněji se vrátit z výšin důvěry ve vlastní schopnosti zpět na zem. Platí, že výraznější změny v hospodářské politice i dalších oblastech je snazší docílit v době krizí či bezprostředně po krizi, často je to až krize, která umožní prosazení reforem, které odborníci již dlouhá léta navrhovali.

Určitě tedy dříve nebo později k něčemu, co bude příští generace ekonomů označovat za krizi, opět dojde. Dříve nebo později nám otrne a začneme opět ignorovat stará a jednoduchá pravidla a budeme věřit, že jejich porušování nám prochází ne kvůli tomu, že se k velkému problému teprve schyluje, ale proto, že se něco změnilo a ekonomický systém najednou funguje jinak. Velmi názorně jsme podobné chování viděli např. v době tzv. dot.com bubliny nebo v případě příliš uvolněné monetární politiky v USA, kdy absenci negativních dopadů vysvětlovali někteří analytici tzv. novým paradigmatem. Navíc i v oblasti hospodářské politiky může platit, že odborníci i úředníci kvůli pozornosti věnované faktorům, které způsobily předchozí krizi, opominou jiné faktory, které mohou vést ke krizi nové. Tedy to, co známe např. z oblasti mezinárodní politiky, kde také existuje tendence připravovat se na krize a války minulé a dané země jsou zcela překvapeny novou a jinou krizovou situací příští. I přes řadu podobností také bývá každá krize a koneckonců i každá recese svým průběhem i původem v jistém smyslu unikátní, což dále omezuje naši schopnost je efektivně předpovídat.

Současně jsem ale optimistou. To, že se nedokážeme i do budoucna krizím vyhnout, neznamená, že nejsme schopni ovlivnit závažnost dopadů krize. Díky ekonomickému růstu v druhé polovině 20. století i díky četným institucionálním změnám nejsou reálné dopady současné krize ani zdaleka tak kruté, jako dopady Velké deprese po roce 1929.

  • Řada států po celém světě se v uplynulých měsících odhodlala k razantní monetární expanzi (jinými slovy začaly tisknout peníze) a nyní se od ekonomů ozývá varování, aby se tato politika po začátku oživení rychle nepřelila do velkých inflačních tlaků. Nepřehnaly podle Vás některé vlády v tomto směru své úsilí?

Měnová politika je zvláště v období problémů s finančním sektorem velmi složitá. Nad celkovou měnovou zásobou mají centrální banky velmi omezenou kontrolu – mohou sice ovlivňovat tzv. měnovou bázi (oběživo a rezervy obchodních bank), i když i to není vždy přímočarý a spolehlivý proces, ale celková měnová zásoba kromě měnové báze záleží i na tzv. peněžním multiplikátoru. Zjednodušeně jde o to, jak se prvotní impuls spočívající ve zvýšení měnové báze, přelévá finančním systémem. V situaci, kdy banky nechtějí půjčovat firmám (např. kvůli tomu, že již jsou zatíženy příliš velkým objemem velmi rizikových aktiv, nebo kvůli tomu, že firmy nedisponují dostatečně velkými aktivy jako zástavou) nebo občané preferují své úspory držet v hotovosti místo ukládání do bank, hodnota multiplikátoru extrémně klesá. V takové situaci pak centrální banka musí, jak říkáte, „tisknout peníze“, tj. zvětšovat měnovou bázi poměrně rychlým tempem i pokud chce jen udržet měnovou zásobu relativně stabilní. Problémem je, že hodnota multiplikátoru se postupně bude vracet blíže k původním hodnotám a centrální banka by měla být schopna tento moment anticipovat a postupně růst měnové báze brzdit a případně ji opět snižovat. Tato učebnicová doporučení však není jednoduché realizovat. Například pokud banka používá inflační cílení, musí se vypořádat s tím, že modely chování inflace, které používá při svém rozhodování, mohou být v situaci krizí velmi nespolehlivé.

Pokud jde o současný stav, zatím se nezdá, že by některá z vyspělých ekonomik své pokusy o expanzivní měnovou politiku skutečně přehnala. Jak USA, tak eurozóna se zatím stále ještě potýkají s deflací, vyšší míra inflace se objevila prakticky jen v menších ekonomikách, jejichž měna výrazně znehodnotila (specifickým případem je třeba Island, kde se inflace nyní pohybuje kolem 11 %). Do karet centrálním bankám navíc hraje několik pozitivních faktorů. Bezprostředně po krizích bývají jak banky, tak občané a firmy obezřetnější. Banky mají tendenci držet si vyšší dobrovolné rezervy, běžní občané často drží více peněz v hotovosti. V důsledku toho se zvětšuje manévrovací prostor pro centrální banky, mají více času na to, aby uhodly, kdy je potřeba přejít do nové fáze měnové politiky.

Centrální banky se v současné době tzv. „exit strategiím“, tj. tomu, jak postupovat jakmile nastane potřeba změnit trend měnové politiky, dosti intenzivně věnují, viz například nedávná vystoupení J.C. Tricheta i B. Bernankeho (šéf Evropské centrální banky respektive amerického Federálního rezervního systému, pozn red.), a dá se tudíž předpokládat, že budou v rámci možností připravené. Rozhodujícím faktorem podle mne bude míra nezávislosti centrálních bank. S přechodem od expanze k normálnímu stavu či dokonce mírné restrikci bude totiž nutné započít dříve, než se případná počínající inflace projeví v cenových statistikách. V té době se mohou banky dostat pod velký politický tlak, který by méně nezávislým centrálním bankám mohl zabránit zareagovat včas. Druhým typem hrozby, který by se mohl týkat zejména malých otevřených ekonomik, může být znehodnocení měny. Domnívám se ale, že i v této oblasti bude nyní docházet spíše k postupné stabilizaci. V případě nezávislých centrálních bank s dobrou reputací proto nyní pokládám riziko trvalejšího výrazného nárůstu inflace za relativně omezené.

  • Lotyšsko, Island, Maďarsko nebo Ukrajina, to jsou příklady států, které na krizi těžce doplatily. Myslíte si, že už jsou z nejhoršího venku? Hrozí podle vás jejich osud v nejbližších měsících ještě nějaké další evropské zemi?

Každá z těchto čtyř ekonomik byla krizí zasažena jinak a kromě společných problémů (pokles poptávky po exportech a pokles přílivu kapitálu) čelila jiným problémům. Island doplatil na ambiciózní a nekontrolovanou expanzi bankovního sektoru, Maďarsko na zahraniční zadlužení a fiskální pozici, Ukrajina je specifickým případem kvůli svému velkému trhu a vnitropolitické situaci. Nedokážu předpovědět, zda tyto ekonomiky nemají ještě nějakého dalšího „kostlivce ve skříni“. Nicméně obecně se zdá, že situace na finančních trzích se již zklidnila a skončilo období náhlých šoků a extrémní nervozity, vývoj v dalších měsících by již měl být stabilnější – i když to nutně neznamená konec poklesu a začátek růstu. Pokud jde o další rizika pro tyto i pro ostatní země, důležitá bude délka recese. Čím delší bude, tím větší je riziko, že se zvýrazní nějaký další problém související s postupně se zhoršující finanční situací firem a domácností. V některých zemích (např. Velká Británie) nás možná čekají problémy například v oblasti dluhů z kreditních karet.

  • Někteří ekonomové varují před tím, že do konce roku sice může evropská ekonomika jevit jisté známky oživení, nicméně po odeznění velkorysých fiskálních balíčků se v roce 2010 může zase ve většině zemí propadnout do červených čísel. Souhlasíte s tímto názorem?

Něco podobného se stát samozřejmě může a také k podobným jevům v historii již došlo (viz. např. japonské problémy v devadesátých letech). V případě velkých ekonomik budou rozhodující dva faktory: nakolik se podaří stabilizovat a zprůchodnit finanční systém, aby byl opět schopný efektivně sloužit k financování podnikatelských aktivit a nakolik se podaří nastolit důvěru v další vývoj mezi podnikateli i mezi spotřebiteli. První oblast mohou zčásti pozitivně ovlivnit centrální banky, druhá je podstatně složitější. Jde zde o to, zda se situace a nálada v těchto ekonomikách v době působení stimulů zlepší natolik, aby roli vládních výdajů dokázaly převzít výdaje na soukromou spotřebu a investice. Přesně něco podobného předpovědět je bohužel prakticky nemožné. Pokud jde o malé ekonomiky (včetně ČR), u těch bude rozhodujícím faktorem zahraniční poptávka a také délka trvání recese na vyspělých trzích. Pokud jde o stabilizaci a podporu domácí soukromé poptávky, to nejlepší, co bychom mohli dělat, je provádět transparentní a důvěryhodnou hospodářskou politiku a vyhnout se skandálům, náhlým zvratům a krokům, které veřejnost může chápat jako dlouhodobě neudržitelné.

  • Německá kancléřka Angela Merkel se na začátku září opět opřela do nadměrných bonusů pro manažery některých finančních ústavů, které podle jejích slov běžné občany „pěkně vytáčí“. Mají podle vás regulace bonusů smysl nebo se jedná pouze o čistě politický tah pro voliče?

Otázka bonusů a odměn se bohužel ve veřejných debatách často zužuje pouze na jejich výši. Podstatně zajímavější ale i důležitější však bude najít model odměňování, který by odstranil některé z problémů, které přispěly ke vzniku krize. Svým způsobem je možné, že k tomu mohla přispět i výše odměn (astronomické odměny mohly vést k neodůvodněnému nadhodnocení kvality vlastního úsudku), ale významnější roli hrála struktura kontraktů, rozdělení rizika v kontraktech a vymezení časového horizontu rozhodujícího pro stanovení odměn. G20 (v nedávném komuniké z Londýna), ale i lídři hlavních evropských zemí (viz dopis A. Merkel, N. Sarkozy a G. Browna švédskému předsednictví) si významnou roli těchto dalších faktorů uvědomují. Bude zajímavé sledovat, jakým směrem se trh v této oblasti bude vyvíjet a jak se ustaví nová tržní rovnováha ve vztazích mezi vlastníky a manažery. Vyplácené bonusy jsou totiž součástí vztahu mezi těmito dvěma skupinami, a to, co si mezi sebou vlastníci a manažeři soukromých společností dohodnou, bude vždy záviset především na nich.

Nemyslím si také, že by vysoké odměny manažerů zmizely, to je nepravděpodobné (i s ohledem na objemy prostředků, které spravují). Pokud jde o regulaci ze strany státu, obávám se, že by v současné situaci byla poměrně neefektivní. V případě nadnárodních společností je snad možné efektivně regulovat platy nižšího a středního managementu, v případě vedoucích managerů však existuje tolik nejrůznějších alternativ odměňování, že regulace výše celkové odměny by na úrovni národních států byla dosti bezzubá. Zemi, která by přísná pravidla zavedla, by navíc mohlo hrozit, že některé typy aktivit se prostě přesunou na jiné trhy. Je sice pravda, že se v posledních měsících snaží Francie, Německo a velmi opatrně i Velká Británie o společný postup (a zřejmě toto téma opět otevřou i na jednání G20), zatím ale není jasné, jak by podobná regulace měla vypadat – pokud má být skutečně účelná a efektivní ve smyslu zlepšení motivace manažerů.

  • Na nadcházejícím summitu G20 (koná se 24.-25. září v Pittsburghu) se bude kromě bonusů určitě diskutovat také o reformě a posílení postavení Mezinárodního měnového fondu (MMF). Ten v současnosti hraje významnou roli také v Evropě. Mluví se o potřebě hluboké reformy MMF (zatím došlo pouze k navýšení jeho rozpočtu). Měla by skutečně směřovat k posílení role rozvíjejících se států, jak se často zmiňuje?

S kritikou MMF bych byl opatrný. Je pravda, že MMF nebyl ve svých aktivitách zdaleka vždy úspěšný, stále však zůstává jednou z nejefektivněji a nejspolehlivěji fungujících mezinárodních organizací. Je nutné si také uvědomit, že MMF má ve vztahu k národním ekonomikám poměrně malou reálnou moc, jsou to vždy jejich vlády, které nakonec rozhodují o domácí hospodářské politice. Tyto vlády si někdy z doporučení MMF vybírají to, co se jim hodí, a využívají MMF jako podpůrný argument k prosazení vlastních záměrů.

Pokud jde o zastoupení méně vyspělých zemí, podíl každé země na rozhodování souvisí s jejím finančním příspěvkem (kvótou), který se tradičně odvíjel od velikosti ekonomiky. Úpravy těchto kvót tak, aby lépe odpovídaly dnešní struktuře světové ekonomiky, jsou již v běhu – od roku 2006 se zvýšily kvóty pro Čínu, Koreu, Mexiko a Turecko, pro řadu dalších zemí se podíl na rozhodování zvyšuje na základě dohody z března 2008 a bude se dále zvyšovat. Méně vyspělé země jsou již v současném MMF významně zastoupeny i jinak – stačí se podívat například na strukturu zaměstnanců MMF.

  • Dalším velkým tématem pro celou Evropu i zbytek světa je posílení regulace investičních fondů. Myslíte si, že je skutečně nutné „regulační šrouby“ utáhnout? Pokud ano, na co by se dohlížitelé měli zaměřit především?

To, že existují trhy a typy transakcí, které nejsou zcela a detailně regulovány, není samo o sobě nutně problémem. Jako větší problém vidím skutečnost, že jsme nedokázali včas identifikovat rizika i u subjektů, které již regulaci podléhaly. Jako podnětný a logický proto vidím postoj České národní banky, která preferuje evoluci – tj. využití již existujících institucí s tím, že je nutné se zaměřit na sladění jejich činnosti, koordinaci a efektivní sdílení informací.

  • Co se týká protikrizových opatření v Česku, navrhujete spíš zavedení menšího počtu opatření zaměřených na daně a další odvody a také na snížení ceny práce. A též tvrdíte, že případná stimulační opatření by měla být zaměřena místo na automobilky například na stavebnictví nebo potravinářský průmysl. Proč právě sem? Má vůbec jakákoliv stimulace poptávky v malé otevřené ekonomice smysl?

V případě malé otevřené ekonomiky typu ČR není možné očekávat, že by stimulace poptávky dokázala nahradit chybějící externí poptávku. V čem však stimulace poptávky může pomoci je zklidnění situace, počáteční stabilizace ekonomiky a také snazší přežití velké části firem. Nepopírám, že automobilový průmysl je pro ČR velmi důležitý, současně to však není sektor, který by na tom byl dnes z hlediska finanční stability nejhůře. Pokud se navíc na efektivitu stimulace v automobilovém průmyslu podíváme například z pohledu input-output analýzy, zjistíme, že by mělo jít veřejné prostředky využít efektivněji (například v některých oblastech stavebnictví), než formou stimulace poptávky po automobilech. V případě automobilů se navíc jedná o předmět „dlouhodobé spotřeby“, takže výraznější nárůst poptávky v jednom období bude s velkou pravděpodobností následován poklesem v období následujícím. Naopak zpružnění české ekonomiky či například investice do zkvalitnění infrastruktury mohou mít pozitivní dlouhodobé dopady.

Jan Švejnar vystoupí tuto středu na konferenci „Příčiny, důsledky a řešení finanční a ekonomické krize“ pořádané Evropským fórem podnikání, která se koná v budově Poslanecké sněmovny PČR. EurActiv je mediálním partnerem této konference.