Ana Palacio: Evropané si musí víc věřit

Ana Palacio, zdroj: Aspen Institute Prague.

„Evropská unie je stále největší světovou ekonomikou. Pokud si ale nebudeme věřit, bude to velký problém,“ říká v rozhovoru pro EurActiv bývalá španělská ministryně zahraniční Ana Palacio. Podle jejího názoru Evropě v současné krizi chybí především důvěra v sebe sama, ale také silní lídři a týmová spolupráce.

Ana Palacio byla v letech 2002–2004 ministryní zahraničních věcí Španělska. Předtím působila od roku 1994 jako poslankyně Evropského parlamentu za Evropskou lidovou stranu. Působila také jako viceprezidentka Světové banky. EurActiv s ní hovořil u příležitosti zahajovací konference Aspen Institute Prague.  

  • Vaše země se nachází pod silným tlakem ze strany finančních trhů. Vláda se v souladu s doporučeními Evropské komise soustředí na úsporná opatření, ovšem na druhé straně společně s Francií a Itálií volá po prorůstových politikách. Jak by podle vás měl vypadat správný mix těchto politik?

Myslím si, že největším španělským problémem (a ne pouze španělským) jsou výzvy, které před nás klade nová situace ve světě. Samozřejmě, že současnou situaci urychlily určité okolnosti, nicméně Španělsko musí v budoucnosti především zvýšit svoji konkurenceschopnost.

Podle mě by mělo jít o víc, než jen o úsporná opatření, protože škrty pro škrty situaci neřeší. Nicméně úsporná opatření musíme provést a dát tak smysl výdajové i příjmové stránce našich rozpočtů. To nám také pomůže lépe se vyrovnat s výzvami v podobě tohoto nového, silně konkurenčního světa.

  • Z aktuální debaty, která probíhá v Evropské unii, se zdá, jakoby mezi růstem a fiskální odpovědností existoval vztah „něco za něco“. Jaký na to máte názor?

Tak to není. Není to buď, anebo. Především musíte dát smysl veřejným financím. A schválně používám spojení „dát smysl“ a ne „škrtat v nich“. Pokud veřejné rozpočty nebudou smysluplné, ohrozíte tím nejen růst, ale i šanci na přežití v současném světě.

Na druhou stranu je ale samozřejmě důležité zaměřit se i na podporu růstu. Ovšem upřímně řečeno, pokud veřejné rozpočty budou smysluplné, pomůžete tím i hospodářskému růstu.

  • Francouzský prezident François Hollande hodlá ekonomiku stimulovat dalšími veřejnými výdaji. To je ta podpora růstu, kterou máte na mysli?

Opakuji, nejde o to, jestli potřebujeme víc prorůstových opatření nebo větší úspory. Pokud máte politickou citlivost nastavenou jinak, najdete jinou rovnováhu.

Země, jako je Španělsko (mám ale na mysli i další evropské země) musí tento problém opravdu řešit. Vy to nazýváte „fiskální odpovědností“, já zase „smysluplnými veřejnými rozpočty“. To je to, co ve finále potřebujeme.

  • Pokud opustíme Španělsko a podíváme se na krizi eurozóny z celkového pohledu, co je podle vás třeba pro ukončení krize udělat?

Pokud mám být upřímná, myslím si, že nejvíc nám chybí důvěra v sebe sama. Vezměte si Španělsko. Zatímco v roce 1982 bylo podle Světové banky podrozvinutou zemí, dnes její HDP na obyvatele převyšuje 30.000 dolarů. Španělsko udělalo obrovský skok kupředu, ale část těch nerovnováh, s kterými se nyní potýkáme (například na trhu práce nebo ve státní správě), mají na svědomí asymetrie, které s tímto skokem souvisí.

Co ale Španělsku v současnosti chybí a čeho mělo v osmdesátých letech nadbytek, je pocit, že to zvládneme a že si s obtížnou situací poradíme. Mluvím o Španělsku, protože ho znám nejlépe, ale platí to i pro ostatní země.

Takže první věc, kterou musíme udělat, je začít věřit, že to dokážeme. Nesmíme zapomenout, že Evropská unie je stále největší světovou ekonomikou. Tvoříme 17 % světového HDP, Spojené státy pouze 12 %. Unie je zároveň světovou velmocí v inovacích. Pokud si ale nebudeme věřit, bude to velký problém.

  • Nechybí nám také ale důvěra v politiky? Víra, že politici zvládnou zemi někam posunout?

Ne, v první řadě musíme věřit sami v sebe. Z nedostatku sebedůvěry pramenní nedostatečná důvěra v politiky.

A pak je tu další věc. Chceme-li udržet základy evropského sociálního státu, musíme ho přizpůsobit nové situaci ve světě. Není tomu tak dlouho, co se o Německu mluvilo jako o novém evropském pacientovi. Berlín se však se svými problémy vypořádal a nyní je v mnohem lepší situaci, než všichni ostatní.

Pokud se pečlivě podíváte na španělský export, čísla vypadají velmi dobře. Něco tomu ale chybí. Ochromují nás tlaky, o kterých už jsem mluvila. My bychom se ale neměli cítit ochromeni. Měli bychom si uvědomit, že se v mnoha směrech jedná pouze o důsledky onoho velkého skoku. Musíme se s tím vyrovnat rozumně a efektivně tvrdou a týmovou prací.

Pokud chcete nějaký symbol, podívejte se na španělský fotbalový tým na evropském šampionátu, který měl kvůli své vnitřní rozmanitosti od počátku potíže s koordinací. Pak se ale naučil tuto rozmanitost využívat a stal se z něj stroj na vítězství. A Španělsko by se mělo chovat stejně.

  • Pokud bych se mohl ještě vrátit k tomu nedostatku důvěry mezi občany, máte představu, jak jim ji navrátit?

To není vůbec jednoduché. Musíte se snažit mnohem přesněji vysvětlit, kam směřujete a proč děláte to, co děláte, a to se dnes bohužel moc často neděje.

Je to velká výzva. Ovšem na druhou stranu oslovujeme společnost, která intelektuálně má na to, aby to pochopila. Jen je potřeba vysvětlovat.

  • Takže potřebujeme dlouhodobé vize?

Samozřejmě, protože když od lidí žádáte oběti a chcete po nich, aby akceptovali, že nastanou těžké časy, musíte jim zároveň vysvětlit, že je sice těžké časy sice nastanou, ale my to tak chceme.

V roce 1983 jsme kvůli vstupu do Evropské unie museli zrušit část svého průmyslu. To přineslo vysokou nezaměstnanost a obecně velmi obtížné období. Lidé ale chápali, že to je třeba podstoupit, protože se chceme stát součástí EU. A právě tento způsob vysvětlování nám nyní chybí. A nejen ve Španělsku.

Z průzkumu postojů veřejnosti, které provedlo Pew Research Center, vyplývá, že podobná je situace v celé Evropě. Pro starou Evropu to sice platí o něco víc než pro novou, ale myslím si, že jde o společnou výzvu.

  • To vypadá, že potřebujeme silné lídry. Máme je vůbec?

Myslím, že vinu nejde svalovat na nedostatek lídrů. Je to začarovaný kruh. Nemáme lídry, protože lidem chybí ten správný příběh. A protože jim správný příběh chybí, nemáme ani lídry. Ale ano, je to tak, potřebujeme lídry.