Sally Reynolds: Postižení mají daleko vyšší pracovní nasazení a pro firmu jsou přínosem

Sally Reynolds, spoluzakladatelka Social Firms UK.

Se Sally Reynolds, jednou ze zakladatelek organizace Social Firms UK, která podporuje rozvoj tzv. sociálních firem, které nabízejí zaměstnání znevýhodněným osobám a lidem s postižením hovořil EurActiv.cz o trnité cestě postižených lidí na trh práce, možnostech a účinnosti podpory na národní a evropské úrovni, ale i důvodech, proč právě tyto lidi zaměstnávat.

  • Jste jednou ze zakladatelek britské organizace sdružující tzv. sociální firmy. Co to vlastně sociální firma je?

Začala bych od sociálního podnikání, které nám pomůže sociální firmy uvést do patřičného kontextu. Pojem sociální podnikání zahrnuje veškeré firmy, jež svým podnikáním sledují nějaký sociální nebo environmentální cíl. Pro tyto firmy je charakteristické, že všechny své zisky investují do naplnění těchto cílů.

Sociální firmy jsou jedním z typů sociálního podnikání a jejich cíl je jasně definován jako vyhrazení minimálně 30% pracovních míst ve firmě osobám, které jsou znevýhodněné nebo postižené a které by se na pracovním trhu jinak nebyly schopné uplatnit. Definice se ale stát od státu liší. Ve Velké Británii je to například 25%. Zmiňovaných 30% představuje spíše celoevropský kompromis, který má usnadnit porovnávání napříč Evropou.

Důležité je, že významnou část jejich pracovníků tvoří lidé, kteří by za normálních podmínek nemohli pracovat. Sociální firmy jsou tak doplňkem tradičních systémů jako je otevřený trh prácef nebo živnostenské podnikání.

  • V jakých oblastech sociální firmy nejčastěji podnikají?

Mezi tradičně populární obory patří cateringové služby, úklidové práce, zahradnické práce, ale také některé služby pro podniky, jako je například balení či distribuce. Ty všechny v posledních deseti letech patřily k nejpopulárnějším.

Čím dál více se ale pokoušíme vstoupit na nové trhy. V zásadě není důvod k tomu, aby sociální firma nemohla podnikat v jakémkoliv sektoru. Faktorem úspěchu jsou lidé. Firmy ale musí mít takový zisk, který jim umožní pokrýt náklady spojené s podporou znevýhodněných nebo postižených pracovníků.

Sociální firmy navíc poměrně často hledají skuliny na trhu a hledají takové trhy, které pro běžné firmy nejsou zajímavé.

  • Máte po ruce nějaký odhad kolik sociálních firem momentálně v Evropské unii (nebo alespoň ve Velké Británii) působí?

Težko se něco poměřuje, když každý nemluví úplně o tom samém, ale podle toho co vyplývá z průzkumů v jednotlivých členských zemích prezentovaných v průběhu této konference [Sociální firmy – nový rozměr podnikání, více informací zde], v celé Evropě patrně existuje zhruba kolem 2.000 sociálních firem.

V samotné Británii jich je pouze 170. Například Německo nebo Itálie jsou velký kus před námi. V obou zemích se začalo dříve a obě také přijaly určité zákony a právní normy, které rozvoji sektoru sociálních firem pomohly.

  • Co považujete za největší překážku, s níž se znevýhodněné osoby a postižení lidé musejí při vstupu na pracovní trh potýkat? Kdo jsou vlastně lidé, kteří nacházejí zaměstnání v sociálních firmách?

Pokud jde o lidi s mentálním postižením, soukromí podnikatelé mají obvykle velké obavy zaměstnávat někoho, koho v minulosti postihla nějaká duševní choroba, a to dokonce i ve Velké Británii, kde se na změně vnímání ve společnosti intenzívně pracovalo, probíhaly zde kampaně a bylo vyvinuto značné úsilí na odstranění stigmatu souvisejícího s duševními onemocněními. Zhruba 60 % zaměstnavatelů stále prohlašuje, že by takeové lidi nezaměstnali.

A typický zaměstnanec sociální firmy? Obvykle jde o osoby s duševním onemocněním. Většina britských sociálních firem vytváří pracovní místa právě pro tento typ lidí. V případě tělesně postižených je třeba říci, že ve chvíli kdy dojde k patřičným úpravám, je možné tyto lidi zaměstnat i prostřednictvím běžného trhu práce. Pro ně tedy nejsou sociální firmy tak relevantní.

Další velkou část nezaměstnaných tvoří lidé, kteří mají poruchy učení. Nejčastěji se tedy zaměstnanci sociálních firem stávají lidé s duševním onemocněním a lidé s poruchami učení. Mezi znevýhodněné patří ale i lidé, kteří vyjdou z vězení, bezdomovci, lidé s drogovou nebo jinou závislostí. Řada těchto lidí trpí duševními problémy a při vstupu na trh práce tak musí překonávat dvojitu bariéru.

V Itálii například sociální firmy vytvářejí pracovní místa pro lidi, kteří spadají do takových závažně znevýhodněných skupin. Nejde ovšem jen o duševní problémy, ale i o další věci. Ne že by tito lidé nemohli na trh vstoupit, oni se ani nezvládnou odhodlat a využít šanci, kterou trh práce nabízí.

Sociální firmy se ale zaměřují na schopnosti a ne na neschopnost nebo znevýhodnění, řeší co je daný člověk vůbec schopen dělat. Je to tedy spravedlivý náborový proces. Firmy mohou pracovní příležitosti vytvářet snadno, ovšem zároveň si musí ohlídat, aby lidé tu práci mohli dělat. A to je důležité. Hodně sociálních firem vám řekne, že nemohou zaměstnat nikoho, kdo se stále ještě léčí. Pro lidi, kteří se pokoušejí najít cestu zpět do ekonomiky a společnosti představují sociální firmy dobrou možnost.

Sociální firmy chápou problémy a potřeby svých zaměstnanců a tyto potřeby se neustále snaží skloubit s podnikáním. Je to výzva a není snadné takový podnik, který nic nechrání, vést a uspět s ním. Je zkrátka na trhu a může buď uspět nebo zkrachovat. Úspěch či neúspěch závisí na věcech jako je finanční řízení, management, vyhledávání příležitostí na trhu, sledování kdy trh odumírá a je třeba přejít jinam – zkrátka, je to jako s jakýmkoliv jiným podnikáním.

  • Potýká se, kromě nedůvěry ve společnosti, zaměstnávání znevýhodněných a postižených také s nějakými institucionálními překážkami?

Rozhodně. Vím o některých sociálních firmách, které by ve svých marketingových materiálech nikdy nepřiznaly, že jsou sociálními firmami. Předsudky, které lidé mají vůči postiženým lidem a lidem s duševními onemocněními by mohly ohrozit jejich schopnost přilákat zákazníky.

Situace se ale za posledních deset let hodně změnila. Každá evropská země je přitom jiná – v některých zemích se ale stále potýkají s předsudky a stigmatizací související s institucionalizovanou péčí o duševně nemocné a s tím, jak celá společnost funguje. Myslím si ale, že i hospodářská krize nám ukázala, že tradiční model podnikání nepředstavuje vždycky to nejlepší řešení a díky tomu je i větší vůle k finanční podpoře místní komunity a nákupu jejích produktů a služeb.

Ve Velké Británii používáme následující argument: „Podívejte se na to tak: pokud budete kupovat produkty od této sociální firmy, pomůžete tím vytvářet pracovní místa“. V případě, že jsou výrobky kvalitní a jsou schopné obstát v konkurenci, není žádný důvod aby je lidé nekupovali. Pokud kvalitní nebudou, firma nepřežije. A to je jedině spravedlivé – takové je riziko podnikání.

Kvalitní firmy nám pomáhají překonávat případnou stigmatizaci a jsou poslem dobrých zpráv.

  • Jaká legislativní opatření by podle vás zaměstnávání postižených lidí usnadnila? Některé země, podobně jako Česká republika, se firmy snaží motivovat k zaměstnávání těchto lidí (např. pomocí daňových zvýhodnění). Jsou podle vás tato opatření účinná?

Pracovala jsem na analýze národních legislativních opatření na podporu sociálních firem po celé Evropě a je třeba říci, že opatření jsou velice rozmanitá. Finsko zaměstnavatelům poskytuje příspěvky na platy postižených zaměstnanců, stejně tak Česká republika, která má navíc nastaveny i kvóty pro zaměstnávání znevýhodněných osob. Podobné kvóty má i Německo, které peníze získané z tohoto systému využívá k podpoře sociálních firem. V každé zemi je to jiné. A ve Velké Británii nemáme vůbec nic.

Dotace s sebou ale nesou určité riziko – nastavíte-li je příliš vysoko, zahubíte tím podnikatelského ducha. A podnikatelský duch je pro udržitelnost těchto podniků zcela nepostradatelný. Pokud se firmy začnou příliš spoléhat na dotace, pak to nejsou žádné firmy.

Na národní úrovni myslím potřebujeme podporu a povzbuzení k rozvoji sociálních firem ale i k tomu, aby lidé začali nakupovat jejich produkty. Do povědomí lidí je třeba dostat, že to jsou firmy, ovšem firmy, které sledují nějaký společensky prospěšný cíl. Zákony o poskytování veřejných zakázek by se měly doplnit o sociální doložky tak, aby se jednotlivé sociální firmy mohly velkých veřejných zakázek účastnit bez pocitu, že je odsud někdo vytlačuje.

Musíme změnit přístup k investicím a využít přitom argumentu sociálního výnosu z investic. Začínající sociální firmy potřebují investice v rozsahu pěti až deseti let (ne méně), během nichž začnou růst a vytvářet pracovní místa. Teprve pak můžeme jejich výnosy vyhodnotit.

Pokud jde o evropskou úroveň, potřebovali bychom, aby se o sociálních firmách více mluvilo, více se o nich učilo, aby se jim dostávalo větší publicity. Chtěli bychom také, aby EU národní vlády pobídla k využití stávajících nebo zavedení nových nástrojů na podporu rozvoje tohoto sektoru a mohli jsme tak začít vzájemně naplňovat své cíle.

  • Mohou sociální firmy soutěžit s klasickými firmami? Jsou vůbec soběstačné nebo se musí spoléhat na nějaký typ veřejné podpory?

Sociální firmy budou nějakou dotaci potřebovat vždycky. Vím o hrstce firem, které fungují bez jakýchkoliv dotací, ale těch je hodně málo. Veškeré dotace jsou ale určené pouze na pokrytí nákladů souvisejících s dodatečnou podporou, kteří znevýhodnění a postižení lidé potřebují k vykonávání své práce.

Nejde o to, že by potřebovali zvláštní péči nebo ošetřování přímo na pracovišti. Jde spíš o to, že máte-li poruchu učení, zabere vám práce delší dobu a někdo vám pravděpodobně bude muset více vysvětlovat a s prací vám pomáhat. Sociální podniky musí nést tedy hlavně náklady tohoto času.

Z výzkumu, který jsme provedli ve Velké Británii vyplynulo, že na každého znevýhodněného pracovníka potřebujeme ročně 6.200 eur. A to jsou náklady, s nimiž nám momentálně nikdo nepomáhá a musíme je platit ze zisků firem. To je také důvod, proč je finanční situace těchto podniků v Británii tak problematická – všechny si pokrytí těchto nákladů musí platit ze svého.

  • Mluvíme o sociálních firmách, ale jak motivovat běžné podnikatele k zaměstnání osob s nějakým postižením? Jak je přesvědčit o tom, že pro ně takoví lidé mohou být přínosem?

K zaměstnávání těchto lidí existuje velice dobrý podnikatelský argument. Postižení lidé chtějí pracovat tak zoufale, že se můžete spolehnout na to, že budou k firmě loajální, že vám neodejdou nebo že budou pravděpodobně podle svých nejlepších možností pracovat s daleko větším nasazením než běžní zaměstnanci. A konkrétně u lidí s duševními problémy jsme navíc zjistili, že pokud jsou v dobrém pracovním prostředí, klesá pravděpodobnost, že si budou brát volno ze zdravotních důvodů.

Z pohledu zaměstnavatele může být zaměstnávání postižených dobrým podnikatelským argumentem. Můžete se také podívat na podnikatelské argumenty, které už před vámi využily jiné země a vašim podnikatelům říci: To není pomoc, to je zaměstnání člověka, který bude pracovat na 150%. A to je přeci silný argument!

Rozhovor vznikl během konference „Sociální firmy – nový rozměr podnikání“, která se konala v Praze ve dnech 10.-12. září 2009.