Podnikatel Koníček: Spolupráce s Komisí je jen pro silné nátury

Zdroj: EurActiv

Majitel IT společnosti Askon David Koníček se rozhodl dodávat zboží a služby pro Evropskou komisi, protože věřil, že pro jednání se všemi jejími složkami budou platit stejná transparentní pravidla. U několika desítek zakázek se však přesvědčil o tom, že to byla pouze iluze. Setkal se s ohromným papírováním, pravidelně zpožděnými platbami i záměrnými obstrukcemi.

 Další informace k tomuto případu zde.

  • Můžete prosím nejdříve vymezit, čím se přesně vaše firma Automatizované systémy Koníček, s.r.o. (dále jen Askon) zabývá a kdy a jakým způsobem se dostala k práci pro Evropskou komisi?

Jsme firma, která dělá dodávky výpočetní techniky v tom nejširším slova smyslu, to znamená hardware, software i služby. V čase, kdy byla Česká republika kandidátskou zemí, jsme se účastnili tendrů Phare (program EU vytvořený v roce 1989 na podporu ekonomické restrukturalizace a politických změn v zemích, které aspirují na členství, pozn. red). Tehdy jsme vyhráli první zakázky, které byly administrovány ne přímo přes Komisi, ale přes soukromé firmy.

  • A co bylo dál po vstupu Česka do Unie?

Coby plnohodnotný člen EU jsme se jako každá česká firma měli právo účastnit jakýchkoliv výběrových řízení Komise. My jsme se soustředili na tendry v Evropě respektive zejména v kandidátských zemích na členství v EU. Vyhráli jsme zhruba 20 zakázek v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, jsme v této věci jednou z nejúspěšnějších či nejúspěšnější firmou z nových členských zemí.

  • Tyto zakázky tedy šly přes Evropskou komisi?

Ano, ale nejprve je třeba si ujasnit v jakých režimech EK zakázky zadává: první je centralizovaný, kdy smluvním partnerem je EK respektive její zastoupení v určité zemi. Ve státech, které Komise uzná jako dostatečně vyspělé, přechází k tzv. decentralizovanému modelu, kdy tím smluvním partnerem je veřejná instituce toho přijímacího státu, zpravidla ministerstvo financí. I v tom druhém případě musí ale všechno probíhat podle metodik EK.

  • Vaším smluvním partnerem tedy byla příslušná zastoupení EK?

Ano, konkrétně v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Snažili jsme i v jiných zemích, ale u výběrových řízení nemáte nikdy nic jisté…

  • Na konferenci Hospodářské komory ČR o prosazování zájmů českých podnikatelů jste si v diskusi stěžoval, že vám Evropská komise platí pozdě. Jak je to možné u instituce, která tlačí členské státy do toho, aby podnikatelům platily včas?

Tady já vidím základní rozpor mezi tím co politické vedení okolo sebe šíří a tou realitou, která je podstatně smutnější. Jejich oficiální podmínky jsou, že zaplatí za 45 dní, to však dodrželi výjimečně.

  • Podle vyjádření mluvčího českého zastoupení Komise Martina Staška je splatnost 30 kalendářních dní pro platby, které se týkají smluv na služby a dodávky, „pokud není ve smlouvě stanoveno jinak".

(Smích)… Tak to rozhodně není standardní postup. Standardní, tj. ve všech našich smlouvách, ale i vzorových textech EK pro dodávky v rámci EuropeAid (Úřad pro spolupráci EuropeAid, který je útvarem Komise, spravuje programy zahraniční pomoci EU a zajišťuje poskytování rozvojové pomoci po celém světě, pozn red.), je splatnost 45 dní. Žádných 30. Navíc ty jejich statistiky nezahrnují jednu prapodivnou věc. V Česku se počítá splatnost faktury ode dne kdy ji vystavíte, v evropských institucích to ale funguje úplně jinak. Má to dva háčky. První je v tom, že vám začne běžet splatnost až tehdy, kdy oni si tu fakturu vloží do svého systému, což závisí jen na jejich dobré vůli, která ovšem často chybí. My jsme si dost jistí, že umí pracovat s myšlenkou, že to do systému neregistrují. Pak musíte fakturu poslat znovu a začne vám běžet nová lhůta splatnosti.

  • A druhý háček?

Ten je ještě závažnější. Splatnost totiž ve skutečnosti nezačne běžet ani v okamžiku, kdy tu fakturu zaevidují do systému, ale tehdy, když svými vnitřními procesy schválí kompletnost dodávky. Říkají tomu provisional acceptance (PAC). O něj dodavatel zažádá, když už má fyzicky dodáno. Skutečný zákazník už dávno dodávku používá – euroúředník se teprve začíná zabývat tím, jestli dodávku přijme.

Z hlediska EK je ovšem dodávka splněna, až když to podepíše příslušný projektový manažer, který na to má lhůtu, nad níž nemáte kontrolu a skutečná splatnost té faktury běží, až od chvíle, kdy to podepíše. Respektive podle předpisů je to tak, že on na to posouzení má 30 dnů a pokud v této lhůtě nic nenamítne, automaticky se považuje dodávka za splněnou. To se stalo asi dvakrát nebo třikrát, ale nikdy nebyli od tohoto termínu ochotni počítat splatnost a museli jsme čekat více než smluvně ujednaných 30 dnů na schválení projektovým manažerem – a až pak se počítala splatnost faktury. Pravidla vypadají sice férově, problém ale je, že se jimi některé delegace EK, resp. jejich úředníci, odmítají řídit.

Uvedu příklad: Dodávali jsme na chorvatské ministerstvo vnitra a v okamžiku, kdy už jsme měli všechno dodané, všechno běželo, získali jsme od představitelů tohoto úřadu, a to třeba až na úrovni náměstka ministra, všechny potřebné podpisy – to šlo poměrně rychle, ten samý nebo následující den. Po několika týdnech začali chorvatští policisté interně distribuovat dodané servery na jednotlivá župní velitelství po celé zemi (Chorvatsko je správně děleno na župy). A po několika týdnech, když měl projektový manažer podepsat správnost dodávky, a my jsme nedočkavě vyhlíželi peníze, si příslušný pán vzpomněl, že podpisy všech stran jsou málo, že to chce fyzicky vidět. A celé Chorvatsko, všechna ta župní velitelství policie, odmítl objíždět – naštěstí se spokojil s fotografiemi. I když jsme zvyklí se na Balkán dívat skrz prsty, není to úplně spravedlivé a většina věcí tam probíhá tempem naprosto srovnatelným s námi – a těmi nestandardně, nelogicky či přímo neférově se chovajícími jsou úředníci Komise.

  • Takže když to shrneme, lhůta splatnosti je standardně 45 dnů a ne 30 a její počátek de-facto nemáte pod kontrolou…

Ano, záleží jen na tom, kdy se v jejich vnitřních procesech „cosi odehraje“. Vy s tím nic nezmůžete. K tomu ještě jeden detail: u nás se do data splatnosti musí dlužná částka věřiteli připsat na účet, u EK je to tak, že do tohoto data jim musí peníze odejít z jejich účtu. To ovšem nemůže ospravedlnit zpoždění v řádu mnoha desítek až stovek dnů.

  • V podmínkách vypořádání závazků Komise jsem se dočetl, že pokud spolu s fakturou nedodáte kompletní požadovanou dokumentaci, může vám EK nebo její zastoupení poslat do třiceti dnů žádost o její doplnění, přičemž splatnost se odkládá. Nešla některá zdržení v platbách na vrub neúplné dokumentace?

To se hodně stává v posledním roce, ale v minulých letech jsme se s tím prakticky nesetkali a to proto, že jsme se poměrně rychle zvládli zorientovat v tom nekonečném moři předpisů. Problém byl v něčem jiném – my jsme si mysleli, že unijní pravidla platí všude stejně, nicméně zatímco zastoupení v Záhřebu se chovalo standardně a tak, jak jsme si to mohli přečíst v předpisech, v Sarajevu to bylo úplně o něčem jiném. A podotýkám, že to jsou zaměstnanci Evropské komise, to znamená kvalifikovaní „euro-Evropané“; nelze se tedy vymlouvat na europředpisů neznalé místní byrokraty.

  • K jakým konkrétním problémům tedy docházelo?

V Sarajevu začaly po prvních pár zakázkách být potíže, kdy naše dokumenty, které v Záhřebu bez problémů prošly, označovali za špatné.

Docházelo v zásadě ke dvěma situacím. Jedna byla ta, že jsme jim jejich připomínky vyvrátili a dokázali, že naše dokumentace je správná a úplná, což pochopitelně trvalo řadu měsíců. I když později přiznali svoji chybu, tak splatnost zůstala posunuta tím přerušením běhu lhůty, ač chybu udělali oni. Nebo jim došlo, že mají problém s lhůtou splatnosti, že neměla být přerušena, a pak jejich reakce byla: tak ano, my vám zaplatíme, ale pošlete nám tu fakturu znova s novým datem vystavení a splatnosti. A byl naprosto evidentní podtext: kdybychom vám platili tu původní, tak překročíme těch 45 dní a máme vnitřně průšvih. Pak asi nikoho nepřekvapí, že jejich platební morálka ve statistikách vypadá podstatně lépe, než jaká je ve skutečnosti.

Druhá varianta byla taková, že jsme nakonec ustoupili, ač jsme byli v právu. Podotýkám, že tyto smlouvy se řídí belgickým právem, a podle našich belgických právníků jsme měli nárok na zaplacení. Navíc jsme měli dost silný pocit, že z obou stran sporu to belgické právo znají naši belgičtí advokáti, rozhodně ne úředníci Komise, která si to belgické právo dala do smlouvy.

  • Tuhle pohledávku jste tedy vůbec nedobyli?

Ale dobyli jsme ji, ale jen za cenu zvýšených nákladů a za cenu toho, že jsme se fakticky vzdali nároku na jakékoliv odškodnění, které nám za prodlení v platbě náleželo. Takže jsme ucukli, ačkoliv jsme ucuknout nemuseli.

  • Takže jste se spokojili s menší částkou, protože jste ty peníze už rychle potřebovali…

Přesně tak. Je pravda, že tohle je časté řešení ve sporu obchodních firem, ale když jste dodavatelem státu nebo veřejné instituce, tak byste podobné problémy nečekali.

  • A co si myslíte, že za podobnými problémy stojí? Vždyť ta zastoupení musí mít dostatek peněz na svou činnost.

No máte určitě pravdu, že dost peněz mají a jsou to peníze reálné nikoliv fiktivní, jako například v případě státního rozpočtu, kdy stát utrácí, resp. podepisuje smlouvy, na základě optimistického předpokladu o budoucím výběru daní. Komise ale utrácí peníze, které už fyzicky opravdu má. Problém je jinde – vězí ve dvou věcech.

První věc, o které můžu mluvit zcela natvrdo, je ta, že ti úředníci se prostě neřídí platnými předpisy – mají je totiž „předžvýkané“ do publikace, která se jmenuje Practical Guide to contract procedures for EC external actions je to vlastně taková jejich „kuchařka“. Přes svou detailnost tato kniha neřeší zdaleka všechno a zdaleka ne ve všem je správná. A co v té knize není, pro některé evropské úředníky jako by neexistovalo, protože oni prostě nebudou číst příslušné direktivy nebo belgické zákony…

  • Ale podnikatelé je pak číst musí.

Formálně je číst sice nemusíte, ale když s nimi jdete do sporu, tak vám samozřejmě nic jiného nezbývá, to je jasné. Pokud si s těmi Delegacemi vyměňujete pouze právní názory a argumentujete příslušnými směrnicemi, tak to ještě jde, vše ale může sklouznout k vysloveným obstrukcím.

Například se nám stalo, že vedoucí ekonomického oddělení jedné z Delegací odmítal k dokumentu, u něhož to bylo nutné (požadavek české banky), připojit notářsky ověřený podpis s tím, že na notáře nemá peníze v rozpočtu. Tato služba, tedy ověření podpisu, přitom stojí v Záhřebu i v Sarajevu pouze několik eur. Za to mají dost peněz na to, aby nám tři dopisy poslané v ten samý den z téhož oddělení podepsané tím samým člověkem poslali jako tři samostatné zásilky – mezinárodním kurýrem. Za ty peníze by měli desítky ověření podpisu.

  • Zmiňoval jste ještě druhý důvod, ze kterého pramení problémy. Ten je jaký?

Ano, kromě neznalosti předpisů a vysloveně svévolných obstrukcí může být příčinou potíží také to, že ti úředníci si prostě za každou cenu kryjí záda. Zaměstnanci velkých firem nebo státních institucí, a Komise v tom není výjimkou, mají často jedinou prioritu, a to neudělat chybu. Pak mají tendenci si vykládat různé předpisy extenzivně ze strachu, aby si nenarušili kariérní růst a nepřišli o své velmi dobře placené místo.

Například veškerá technika, která se dodává Evropské komisi, musí být polepena standardizovanými nálepkami, které jsou přesně popsány v design manualu EU. My nálepky přesně podle návodu vyrobíme a pak je v 18 případech ze 20 úspěšně použijeme, ale v těch zbylých dvou prostě narazíte – a musíte je předělat, protože jinak riskujete mnohaměsíční spor. Příslušná úřednice věří ve svoji neomylnost a vy přeci nepoženete otázku samolepek až k soudní při. To pak člověk jen kroutí hlavou nad tím, co se tam děje. Tohle je banalita, ale existují i horší případy – právě s průvodní dokumentací, nekvalitou smluv a nedodržováním termínů z jejich strany.

Jednou se nám například stalo, že jsme půl roku nemohli dodat počítače za 10 milionů korun, protože Komise odmítla specifikovat, kam je máme v Sarajevu dodat. Ve smlouvě to totiž nebylo blíže specifikováno. Jenom „Sarajevo“. Žádná adresa, žádný úřad, žádná osoba. A to už byl velký problém. Pak to skončilo tak, že jsem obíhal příslušné úřady v Sarajevu (které tehdy procházely reorganizací) a prosil je, ať se domluví, kam máme dodat zboží. To ale měli přeci dělat zaměstnanci Komise, ne já. Nakonec jsme termín dodávky tak tak stihli – lhůta byla totiž devět měsíců. U jiné podobné zakázky však byla jen měsíc a půl a my jsme se dostali, ne vlastní vinou, do skluzu. Protože se naše lhůta neprodloužila o dobu prodlení na straně Komise, tak jsme dodali později a přišli o část peněz jako penále za „naše prodlení“.

  • Mimochodem, když jste jednal i s lidmi z Bosny nebo z Chorvatska, například z těch ministerstev, jak byste jejich chování srovnal s pracovníky EK?

No to je právě ten paradox, ať se jednalo o místní zákazníky, úředníky či subdodavatele, co řekli, to v zásadě platilo. To se však zvlášť o mezinárodním osazenstvu zastoupení Komise v Sarajevu opravdu říci nedá. Přitom jsme si před tím, než jsme do těchto projektů šli, říkali: no je to sice na Balkáně, ale pro Evropskou komisi, to bude podle evropských „pravidel hry“ – tak to nějak zvládneme. A nakonec se víc evropsky chovají místní lidé, firmy i instituce než Delegace EK a někteří její úředníci.

  • Zkoušeli jste si někdy na praktiky, které zde popisujete stěžovat? Existuje přece Evropský ombudsman.

No to je taky krásná věc. Teprve cca poslední rok se v dokumentech ohledně výběrových řízení objevuje ustanovení, že máte možnost se svých práv dovolávat u Evropského ombudsmana. Ovšem není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Delegace EK v Sarajevu se k nám totiž až dosud chovala tak neférově, že my se prostě bojíme, že se nám pomstí – a oni se nám mají jak pomstít. Například musíme samozřejmě dodržovat záruční doby u všech dodávek, protože je na to vázáno 10 až 20 % ceny ve formě zádržného či bankovní garance. Přestože naše záruční závazky dodržujeme, tak nicméně víme, že tu jsou cesty, jak zfalšovat dokumenty tak, aby to vypadalo, že své závazky nedodržujeme. Jestliže víme, že jednáme s nesolidním partnerem, pak prostě do podobného rizika jít nechceme, aspoň do té chvíle, než budeme mít na účtě peníze a zpátky v ruce bankovní záruky, tedy po skončení záruční doby u posledního projektu v Sarajevu.

Evropský ombudsman se už podobnými spory s EK – stěžovala si nějaká německá firma – zabýval a uznal její nároky. Politické vedení všech unijních institucí bere sice jeho závěry velmi vážně a implementuje je do příslušné legislativy a vnitřních předpisů, problém ale nastává ve spodnějších úřednických patrech. Tam vzniká určité sofistikované „know-how“, jak s těmi příslušnými dokumenty zacházet, aby se formálně splnila ta 45denní lhůta. Máme důvodné podezření, že úředníci v Sarajevu do svého systému vkládají faktury, na nichž jsou jiná data, než na originálu – zkrátka podvádějí. Formálně je vše v pořádku, ale vy dostanete peníze třeba půl roku po splatnosti.

  • Myslíte si, že si Komise dovolí podobné chování i na jiných zastoupeních nebo přímo v Bruselu? A třeba i k větším firmám než je ta vaše (Askon má obrat okolo 750 tisíc eur ročně, pozn. red)?

No člověk by logicky řekl, že chování všech složek Komise ke všem podnikatelům by mělo být jednotné, aspoň tak velí platné předpisy. Nicméně v praxi to hrozně závisí na tom, jaký úředník je vaším partnerem – nechci rovnou říct protivníkem. Je to zkrátka všechno hrozně nepředvídatelné a tajemné. Uvedu příklad: Organizační struktura zastoupení Komise v Záhřebu je naprosto jasná – vždy přesně víte, s kým jednáte. V Sarajevu jsou na webu jen jména pěti nejvyšších šéfů. Proč? Ta pravidla jsou přece jednotná – máte právo vědět na jaké je kdo pozici, tedy jaké má pravomoci, kdo je jeho či její nadřízený. Když vám pak „striktně neoficiálně“ úředník zastoupení v Sarajevu sdělí, že „my to tady děláme jinak“, zůstává vám rozum stát. V Záhřebu, ale i v Bělehradě, Kyjevě či bruselské centrále, byla situace sice lepší – aspoň nedělali záměrné obstrukce, ale i tam narazíte na ohromnou byrokracii. V případě Záhřebu i na pozdní platby. V tom si nemají jednotlivá zastoupení Komise co vyčítat.

Další informace k tomuto případu a stanovisko Evropské komise si můžete přečíst zde.