Karel Havlíček: Češi neumí v EU žít a fungovat

Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR.

„Řekneme si rovnou: malý stát, malé problémy. Velké problémy, které Evropa řeší, vůbec nevidíme, nebo vidíme velmi povrchně a zjednodušujeme je,“ postěžoval si v rozhovoru pro EurActiv Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP). Kromě role České republiky v EU se řeč točila také kolem konkurenceschopnosti a úlohy malých a středních podniků v české i evropské ekonomice.

Ing. Karel Havlíček, PhD., MBA (nar. 1969) vystudoval stavební fakultu ČVUT, VŠE v Praze a PIBS při Manchester Metropolitan University. Dlouhodobě stojí v čele SINDAT, mateřské společnosti investiční skupiny, podnikající v oblastech středního průmyslu, nanotechnologií a biomedicíny. Celý profesní život se angažuje v zaměstnavatelském prostředí, je předsedou představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP). Spolupracuje rovněž s akademickou sférou, kde vybudoval a jako děkan vede fakultu ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní. Jako autor nebo spoluautor se podílel na několika odborných monografiích se zaměřením na řízení malých a středních podniků, publikoval více jak stovku odborných článků na téma podnikatelské prostředí, přednášel na mnoha světových univerzitách. Mimo mateřštiny hovoří šesti světovými jazyky.

  • Mezi v poslední době nejčastěji skloňované výrazy patří slovo konkurenceschopnost. Pokud bychom se měli zaměřit pouze na malé a střední podniky, co je podle Vás v současnost trápí nejvíce a co by měl stát udělat, aby se situace zlepšila? 

Pokud hovoříme o konkurenceschopnosti, rozlišujme, zda se na to díváme z pohledu ekonomiky země, nebo z pohledu podniků. Pro podnik konkurenceschopnost znamená to, že je schopen prosazovat na trzích svoje produkty a navíc má i přiměřené náklady, a to spojené nejen s nákupem materiálu, zboží a služeb, ale i s odvodem daní atd.. Pokud se to dlouhodobě  daří, logicky se vnímá jako konkurenceschopný.  

Pro stát je to ale trochu něco jiného. Podnikatel si může dovolit být bezohledným, chce-li dosáhnout lepších výsledků, stát nikoliv, leží na něm břímě sociálního smíru. Stát by si měl uvědomit, a naše asociace to neustále zdůrazňuje, že musí vzbudit chuť zaměstnávat a pracovat, investovat a platit daně zde, nikoliv v zahraničí. Ptáte se na důvod? Tyto faktory, pokud to zjednoduším, zajistí, že se nebude zvyšovat nezaměstnanost, díky investicím se bude utrácet, avšak nikoliv na spotřebu, ale za dlouhodobější statky, a k placení daní snad nemusím nic vysvětlovat. Místo toho, abychom za každým rozhodnutím směřujícím k posílení ekonomiky viděli tyto kupecké pilíře růstu, vše neuvěřitelně komplikujeme a vymýšlíme desítky nových koncepcí, strategií atd. a zapomínáme na samotnou podstatu.

  • Je to více než rok, co Česká republika přijala Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti. I přesto, že byl tento dokument z počátku všeobecně dobře přijímán, jeho implementace neprobíhala zrovna nejideálnějších způsobem. Věci se ale nyní mohou změnit. Agenda konkurenceschopnosti byla totiž v nedávných dnech přesunuta na Úřad vlády a implementací strategie byl pověřen bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa, který patří k jejím významným tvůrcům. Věříte, že má tato změna přístupu šanci na úspěch? 

Začnu obecně. Každá strategie, a nemusí to být zrovna strategie konkurenceschopnosti, je dlouhodobou záležitostí, která jde napříč resorty, a z tohoto důvodu by měla být vždy řízena premiérem, vicepremiérem nebo týmem od premiéra. Je to zcela pragmatický postoj a není vůbec podstatné, kdo je zrovna ministerským předsedou. Důležité ale je, že premiér je tím, kdo může bouchnout do stolu a ve vládě, tedy napříč jednotlivými rezorty, prosadit, co je potřeba. Pokud strategie vznikne na jednom ministerstvu a současně se požaduje, aby na ní participovaly i ostatní rezorty, tak to půjde vždy obtížněji. Ministr jednoduše není v takovém postavení jako předseda kabinetu. Jeho kolegové ve vládě si s ním rádi popovídají, třeba se i na něčem dohodnou, ale to je vše. Ministr nemá žádnou páku, jak je donutit, aby dohodnuté dodržovali.  

Chtěl bych ale zdůraznit, že si nemyslím, že by Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti byla někdy kopnutá do autu. Příslušná ministerstva ji přece jen do určité míry akceptovala. Ostatní strategie menšího formátu, kterou je například Exportní strategie nebo Inovační strategie, z ní dokonce vycházejí a navazují na sebe. Projevuje se sice často nekoordinovanost mezi rezorty, ale to nic nemění na tom, že strategie konkurenceschopnosti je designovaná dobře.  

  • Pojďme se více zaměřit na malé a střední podniky. Kdybyste měl vyjmenovat oblasti, které v současné době tyto firmy nejvíce pálí, které by to byly?  

V první řadě je nutné rozlišovat, o které podniky jde, protože malý a střední podnik je strašně široká definice. Všichni víme, že jsou to podniky do 250 zaměstnanců, ale to nestačí. Mnohem důležitější je vědět, zda se jedná o podnik, který něco vyrábí, poskytuje služby, obchoduje ve stylu nákup-prodej, nebo jde o malé řemeslníky.  

Hovoříme-li o mikro živnostnících a řemeslnících, tak pro ně je to o maximální možné míře zjednodušení. Neměly by se jich týkat obšírné daňové mechanismy, protože se v nich stejně nevyznají. Stejně tak nebudou nikdy významným plátcem daní z příjmu. Musíme si uvědomit, že jejich úloha je v ekonomice úplně jiná, než tomu bylo před padesáti sedmdesáti lety. Dnes vytvářejí především infrastrukturu a solidní sociální základnu regionů. To, že podnikají a občas, toto slovo používám záměrně, zaplatí nějakou daň a nestojí ve frontě na sociální úřad, je lepší zpráva, než, kdyby podnikat přestali. 

Malé firmy, zeptáte-li se jich na problém, se neustále potýkají s jedinou věcí, kterou jsou: zakázky, zakázky a zakázky. To je ale samozřejmě něco, co stát nevyřeší, to si musí každá firma přežít sama, žijeme v extrémně konkurenčním prostředí. Zde souhlasím s tím, že není možné poptávku uměle vytvářet na veřejné úrovni a zadlužovat tím celu ekonomiku. Jsme ve 21. století a prokazuje se, že s rostoucím dluhem se snižuje efektivita půjčky – to je zcela v rozporu s tím, co bylo v polovině 20. století. 

Rád bych ale poukázal na jinou věc. V poslední době se začínají objevovat podniky, a platí to zejména o regionech, které jsou nekonkurenceschopné vůči zahraničním, především rakouským nebo německým firmám. To je alarmující, neboť není možné, aby s ohledem na cenu pracovní síly byly naše podniky vůči sousedům nekonkurenceschopné. Nestačíme ve vytváření nástrojů spojených s pružným trhem práce, na vše reagujeme pozdě, místo věcných kroků respektujících situaci v regionu tvoříme strategie, sankce a vše si komplikujeme. Vezměte si jenom nekonečně diskuse nad kurzarbeitem, švarcsystémem nebo zaměstnáváním cizinců. 

Ať se nám to libí, nebo ne, musíme si uvědomit, že žijeme v EU a jsme tedy nucení se rozhlížet kolem sebe a vnímat, jak to dělají okolní země. Musíme s nimi srovnat krok a dělat to také, i když se nám to zdá méně liberální. V tuto chvíli totiž dostáváme naše firmy do situace, že nejsou schopné proti nim hrát, a to nikoliv díky jejich nevýkonnosti. Rozumím tomu, že může přijít firma z Číny a cenově nás porazit, ale ani na minutu nemohu připustit, že nás mohou cenově porážet malé firmy z Německa. 

  • Proč je náš stát tak zahleděný do sebe? 

To je obecně dáno tím, že neumíme v EU žít a fungovat. Řekneme si rovnou: malý stát, malé problémy. Velké problémy, které Evropa řeší, vůbec nevidíme, nebo vidíme velmi povrchně a zjednodušujeme je. Vůbec nedovedeme využít příležitostí, které nám EU skýtá. Vášnivě diskutujeme, jestli zavedeme euro či nikoliv, to ale již dnes není pouze v našich rukách. Nejdříve se zaměřme, abychom vůbec splnili základní kritéria a potom diskutujme o čase a výhodnosti, kdy tak učiníme. Jeho zavedení či nezavedení naši ekonomiku ani nezabije, ani z ní neudělá evropského šampióna, pouze tím potvrdíme naši pozici uvnitř rozhodující světové ekonomiky. 

Za další nemá přece vůbec cenu zamýšlet se nad tím, zda máme či nemáme být členy EU. To jsme měli řešit v roce 2002 či 2003, než jsem do ní vstoupili. Za zcela infantilní pak považuji představu, podle níž se můžeme stát ostrůvkem stojícím mimo EU, který má vlastní měnu a který je chráněn proti globálním otřesům. Uvědomme si, že jsme v současné době ve vývozech závislí z 80 % na exportu do EU a ze 30 % na Německu. Vadí mi, že místo abychom se soustředili na posílení pozice v oblasti byznysu, vzdělávání, vědy, ale třeba i na politické úrovni, tak se zaměřujeme na žabomyší války, čímž EU vždy spolehlivě překvapíme. A to ne tím, že bychom šli do jádra problému, ale tím, že vždy stojíme mimo jakékoliv racionální uvažování.  

  • Čím je to podle Vás způsobeno? Kde hledat chybu? 

EU vnímáme na rozdíl od západní Evropy jako ekonomický nástroj, vůbec si nepřipouštíme, že její základ byl hlavně v tom, vytvořit pojistku proti nekonečným válkám mezi evropskými zeměmi, a to ve všech předcházejících stoletích. Evropa má totiž jediného faktického nepřítele – sama sebe. Dále máme na evropské úrovni slabé vyjednavače. Velmi se tím odlišujeme od zemí, jako je Británie nebo Polsko, které třeba také se vším nesouhlasí, což je samozřejmě v pořádku, ale mají prvotřídní hráče, kteří dokážou sebevědomě jednat. Kromě toho navíc dokážou ve správnou chvíli ustoupit a najít kompromis. My jsme takoví Švejci: dopijeme, dáme ještě jedno a uvidíme. Potom všechny překvapíme. Musíme se prostě přehoupnout přes náš vlastní dvorek, nehrát o vítězství ale o výsledek a vnímat reálné světové problémy. Ve světě se vážně diskutuje o energetické krizi, válkách v arabských zemích, řeší se zadlužování velkých hráčů a my, ačkoliv se tváříme jako součást integrovaného vyspělého světa, čteme měsíc na titulních stránkách všech významných periodik o šesti „půjčmidrátcích“, kteří se pokouší shodit vládu. To přece není normální. 

  • Malé a střední podniky si často stěžují na velkou míru byrokracie a složitost legislativy, která do České republiky přichází z Bruselu. Je to ale vždycky chyba EU? Není to třeba tak, že nadměrnou byrokracii způsobují české orgány, například tím, že v Bruselu nedokáží hájit české pozice, nebo tím, že mnohdy opatření ještě více zpřísní? Jako příklad mě napadají slavné balené koblihy v obchodech… 

Sem se krásně hodí citát z knížky Ernesta Hemingwaye: Nikdy se neptej, komu zvoní hrana, zvoní Tobě. A to je přesné. Naprosto excelentně zvládneme popsat, co je v EU špatně, aniž bychom si uvědomili, že jsme její součástí. Já se proto ptám: Co jsme vyjednali? Co jsme změnili? Jsme bohužel zase tam, o čem jsem mluvil. Pokud budeme i nadále do Bruselu posílat lidi jen proto, abychom jim zajistili trafiku, kteří se nedomluví ani dvěma světovými jazyky, kteří vůbec nechápou šance a rizika světa 21. století, nesmíme se divit, že sem neustále přicházejí takové nesmysly.  

Ono myslet si, že jsme malá země, která nic nezmůže, je hluboký omyl. EU funguje na určitých principech a kdo se tam pohybuje delší dobu, tak velmi dobře ví, že se někdy musí ustoupit a jindy zase více přitlačit. Zdaleka nejdůležitější je pak hledat si spojence. To zdaleka neplatí jen pro ty nejmenší země. Moc dobře to vědí i ty velké a podle toho se také chovají. 

  • Jak je podle Vás pro malé a střední podniky důležitá podpora státu v oblasti spolupráce podniků a výzkumu?  

Důležitá je zejména pro firmy, které se rozhodly podnikat v nových technologiích nebo v nějakých rozvojových programech. Na druhou stranu bych chtěl zdůraznit, že stát by neměl představovat toho, kdo slabým firmám pomáhá hrát. Měl by být tím, kdo lajnuje hřiště, definuje rozhodčího a dohlíží na hru. Hráči jsou pak ti, kdo se na tom hřišti, v našem případě se jedná o firmy, pohybují. Výsledek je logický: lepší budou vyhrávat, horší prohrávat. Musí také platit, že horší hráč se nesmí vymlouvat na rozhodčího, pokud ano, tak pouze ve výjimečných případech. Tím chci říct, že násilné podpory, kdy se bude neustále financovat to či ono, co stejně zemře, nejsou nikdy moc dobré.  

Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že nežijeme pouze v prostoru České republiky, ale i v prostoru EU. Jestliže chceme v EU přežít a naše firmy mají být konkurenceschopné, a to nejen vůči firmám na východě, ale i vůči podnikům třeba ve Španělsku nebo Itálii, musíme jet i na této vlně. A to říkám i s vědomím, že to může být ve výsledku kontraproduktivní, protože to může celkově pokřivit prostředí. Granty, strukturální fondy apod. jsou už v Evropě natolik rozšířené, že zatímco před deseti lety bylo konkurenční výhodou takové fondy mít, tak dnes je  nemít může v některých odvětvích představovat konečnou.  

  • Jak se s tím tedy můžeme vyrovnat? 

Musíme podporovat odvětví, která jsou podporována i jinde v Evropě, jinak jsme na úplně slepé koleji a děláme našim firmám medvědí službu. Stále musíme sledovat, že transfer evropských peněz do našich podniků musí být v oblastech, v nichž existuje šance, že to přispěje k jejich posílení v Evropě nebo ve světě. Jinými slovy, že budou za pomoci různých podpor vytvářet zázemí pro něco, co má solidní předpoklady růstu.  

K tomu by měl pomáhat stát-tedy rozhodčí, který takové obory vytipuje a pak je hýčká tím, že v nich ve vyšší míře podporuje třeba začínající firmy. A to nejen tím, že jim půjčuje levnější peníze nebo vytváří systém záruk či rozdává různé granty, ale právě i třeba spolupráci s univerzitami či středními školami a výzkumnými pracovišti. Je to velmi důležité a svým způsobem tato grantová politika, která je svázána s nějakým aplikovaným výzkumem, vytváří zajímavý základ pro to, aby tyto subjekty spolu začaly spolupracovat. Chci tím říct, že i přesto, že se tím někdy pokrucuje hospodářské prostředí, díky grantům a fondům, které jsou směřovány do určitých odvětví, tu vzniklo něco, co tu v minulosti nikdy nebylo: tj. že malé a střední podniky spolupracují s univerzitami. 

  • Proč si myslíte, že to je důležité?

O co více se bude tímto způsobem tato spolupráce podporovat, o to více budeme nezávislejšími. Ultraliberál by mohl namítnout, že něco takového si musí přece každá firma financovat sama a pokud se jí nedostává vlastních zdrojů, nemá v těch odvětvích co pohledávat. Já mu na to ale odvětím, že v oblastech jakými jsou biotechnologie, genetika,  nanotechnologie nebo třeba kosmický průmysl je ale malá firma bez podpory absolutně bez šancí na úspěch. Jinak řečeno, její místo dříve či později zaplní velká firma. A kdo je vlastníkem takového velkého podniku? Obvykle nadnárodní korporace. Všechny nové věci, které mohou pro Českou republiku generovat nějakou přidanou hodnotu a mohly by se stát její vizitkou, se tak octnou v rukou nadnárodních firem. Naše závislost na EU se paradoxně ještě více prohloubí, než když trochu neliberálně podpoříme evropskými fondy menší firmy. 

  • V EU se v současné době vedou jednání o podobě příští víceleté finanční perspektivy. Jednou z priorit pro období 2014-2020 bude také zvýšená podpora malých a středních podniků. Některým velkým podnikům se to ale nelíbí a argumentují, že velikost firmy přece nemůže být priorita a že se jedná o diskriminaci. Jak se na to díváte?  

Podle mého to tak není. Podpora malých a středních podniků je běžné pragmatické rozhodnutí, které se dělá ve všech silných ekonomikách, a to z toho důvodu, že pokud bude velká ekonomika závislá na několika desítkách či stovkách velkých firem, je tím velmi zranitelná. Podívejte se třeba na Jižní Koreu, o které se dnes  v této souvislosti hodně mluví, kdo v ní hraje prim. Jsou to velké firmy. Malé a střední podniky tu prakticky chybí. Pokud bych ten příklad měl rozvést dál, tak deset globálních jihokorejských hráčů, jako je třeba Samsung, Hyundai nebo LG dohromady generují téměř 70 % HDP země. Pokud některý z těchto podniků klopýtne, velmi silně to otřese celou ekonomikou.  

Je proto logické, že každá velká ekonomika se snaží být co nejvíce nezávislá. Jednou z největších konkurenčních výhod EU je právě to, že je nesmírně silná ve střední kupní síle a v malých a středních, zejména rodinných firmách, které generují téměř 80 % jejího HDP. To, že se neustále obměňují, EU vůbec nepocítí. Nelze tedy říct, že by Unie byla závislá na konkrétním podniku či podnicích. V budoucnosti nebudou vítězit nejbohatší ekonomiky, ale ekonomiky, které budou nejvíce nezávislé.  

  • Po roce 2013 bude ve zvýšené míře kladen důraz na nejrůznější obrátkové nástroje či vratné půjčky. Jak se na to dívají malé a střední podniky? Neobávají se třeba toho, že to pro ně bude obtížnější než „klasické“ dotace?

Nemyslím si, spíše naopak. Pokud bude podnik šikovný, má solidní šanci uspět. Musí si ale uvědomit, že je to něco za něco. Firma nemůže být nevýkonná a mít katastrofální rozvahu a zároveň čekat, že i tak dosáhne na prostředky ve strukturálních fondech EU. Tyto fondy by měly být pro šikovné, podnikavé firmy, které potřebují další impuls k tomu, aby se posunuly dál, případně pro firmy, které úplně začínají. Zároveň by měly být i pro podniky, které podnikají v náročných technologiích.  

Tohle všechno říkám i přesto, a budu se opakovat, že jsem přesvědčen, že strukturální fondy mohou do určité míry pokrucovat tržní prostředí. Na druhou stranu se to ale neděje pouze v EU, dělají to i jiné státy. Každá významná země se chová, ať si to přizná či nikoliv, do určité míry protekcionisticky. V minulém století mnohé japonské firmy vyrostly na principech Zaibatsu, tedy nepříliš liberálně podporovaných konglomerátů velkých průmyslových podniků. Základ korejské ekonomiky zase tvoří nešťastně šťastné Jaeboly, jiné země využívají skrytých netarifních bariér apod. To jsou vše daleko horší nástroje, než je podpora inovací, vzdělávání nebo rozvoje infrastruktury. Musí tam ovšem jít a nesmí se projídat v podpoře stodol na vesnicích, které se tváří jako regionální muzea rypadel bratranců Veverkových. 

  • Říkáte, že je nutné podporovat export. Česká vláda se ve své Exportní strategii vyslovila pro podporu vývozu do vzdálených teritorií, jako jsou třeba země Jižní Ameriky nebo Asie. Jak toto vnímají malé a střední podniky? 

Řekl bych, že docela dobře. Naše asociace dělala zhruba před půl rokem průzkum, v němž jsme s potěšením zjistili, že tuzemské malé a střední firmy se čím dál častěji poohlíží po mimokontinentálních trzích. Podniky si totiž pragmaticky uvědomují, že tak diverzifikují riziko. Jednoduše řečeno, být závislí pouze na teritoriu EU se sice může v mnoha ohledech vyplatit, ale nemusí tomu tak být vždycky. Například v momentě, kdy se EU ocitne v problémech, zaseknou se platby, snižují se skladové zásoby apod. 

Je to dobře i z jiného důvodu. Podnikání je od slova podnikat, a to s sebou nese i nějaké riziko. Když chci podnikat, musím prokázat, že jsem schopnější, že umím pracovat s informacemi, dokážu vymyslet něco nového a jsem také ochoten jít do určité míry rizika. Pokud se mi nedaří uplatnit se v zemích EU, a zejména v sousedních státech, jako je Německo, Rakousko a Polsko, tak je mi líto, ale musím si uvědomit, že tu nemám co pohledávat. Nemůžu přece neustále od státu očekávat, že bude podporovat můj export do Německa. Můj názor je proto následující: minimalizujme podporu v EU, kde si firmy musí pomoct samy, a raději podpořme ta místa, kde jsou podniky ztraceny, a tím je právě mimokontinentální byznys.  

  • Jak se díváte na to, že vedle exportní strategie z dílny Ministerstva průmyslu a obchodu existuje ještě jedna proexportní politika, za níž stojí Černínský palác? 

Uznávám, že toto je skutečně trochu nešťastná situace. Dobrou zprávou ale může být, že podniky toto nijak nepocítí. Malý podnik potřebuje určitou míru podpory v exportu, potřebuje se zorientovat, pokud se rozhodne působit v zahraničí. Jestliže mu informace nebo pomoc podá to či ono ministerstvo, je mu jedno. Nešťastné je ale to, že se jedná o koaliční vládu, která má v exportní politice poměrně jasno, ale i tak se nedokáže dohodnout.  

To nejhorší, co však můžeme dneska udělat, je to, že budeme přilévat olej do ohně. My už jsme to jednou učinili, stojíme si za vším, co jsme před půl rokem kritizovali, ale musím objektivně říci, že od té doby je naše spolupráce s oběma ministerstvy zcela bez problémů. Malé firmy jsou nyní součástí chystaných opatření, došlo ke kompromisům v implementaci strategie a mohu odpovědně prohlásit, že oba rezorty mají zájem podpořit tuzemský export. Je nutné je ale nechat pracovat a neházet jim zbytečně klacky pod nohy. 

Souvisí s tím i jiný problém, kterým je komunikace v zahraničí. V současné době z České republiky do zahraničí jezdí tři až čtyři mise: jednu vede pan prezident, druhou pan premiér, další pan ministr průmyslu a poslední pan ministr zahraničí. Pokud se podíváte blíže na tyto čtyři osobnosti, tak každá z nich má jinou rétoriku a v případě vztahu k EU stojí někde úplně jinde. Dochází pak logicky k tomu, že exportní strategie už začíná škobrtat ještě před tím, než se vůbec začne s jejím zaváděním. Pokud se neshodneme na jednotném způsobu komunikaci v zahraničí, nikdy nebude žádná strategie úplně účinná.