Jan Jedlička: Podnikání v Rusku se české firmy neobávají

zdroj: Tiskové centrum Finanční skupiny České spořitelny

„Rusko je rostoucí trh s nízkou mírou zadlužení. Pro české firmy tam navíc může hrát roli aspekt kulturní blízkosti. Z dob RVHP jsou Rusové také zvyklí na české výrobky,“ říká v rozhovoru Jan Jedlička, analytik Kanceláře pro Evropskou unii České spořitelny. EurActiv s ním hovořil nejen o tom, do jakých zemí chtějí expandovat čeští podnikatelé, ale také o podmínkách pro podnikání v EU.

  • Na základě jakých kritérií lze podle Vašeho názoru hodnotit kvalitu podnikatelského prostředí určité země? Existují různé indexy podnikatelského prostředí nebo konkurenceschopnosti celkově. Co ale může konkrétně vláda dělat pro to, aby přispěla k celkové konkurenceschopnosti státu?

V případě podnikatelského prostředí lze vedle slova „kvalita“ zdůraznit také slovo „atraktivita“. Lze se podívat například na dopravní infrastrukturu – i její kvalita určuje konkurenceschopnost státu, protože zvyšuje jeho atraktivitu pro podnikatele a pro zahraniční investory. Další otázku představují daně, které jsou jedním z činitelů konkurenceschopnosti. Jiným tématem je samozřejmě pracovní síla, její kvalita a vzdělání. Pokud se ale vypracovávají žebříčky hodnocení, je obtížné určit, jaké ukazatele jsou pro investora důležité, záleží na tom, o jakou pracovní sílu má zájem. Více vysokoškoláků totiž v zemi nemusí znamenat větší atraktivitu pro podnikatele. Pokud chce Volkswagen postavit ve Vrchlabí novou továrnu, bude pro něj zajímavé, že polovina potenciálních zaměstnanců jsou vysokoškoláci?

  • To je asi obtížné vyčíslit. Co se ale v číslech na atraktivitě podnikatelského prostředí ukázat dá?

Když v České spořitelně připravujeme index, ve kterém hodnotíme podnikatelské prostředí v zemích Evropské unie, vybíráme tvrdá data ze sedmi vytipovaných oblastí, které považujeme za nejzajímavější a nejrelevantnější. Index vlastně neměří ekonomickou vyspělost, ale právě atraktivitu pro podnikání, a proto se v něm země střední Evropy a novější členské státy kromě Maďarska umísťují na předních příčkách. Tento region je atraktivnější zejména proto, že jsou tu nižší daně, nižší náklady na pracovní sílu a zároveň vyšší růstové vyhlídky. Zde je důvodem zadlužení západní Evropy a z toho plynoucí potřeba úsporných kroků – expertní instituce spíše odhadují, že porostou hlavně nové členské státy. Tyto tři kategorie jsou hlavními důvody, proč střední a východní Evropa dopadla v hodnocení atraktivity lépe. Je to vlastně přirozené. Když se podíváme na kapitálové toky, směřují hlavně ze Západu na Východ. Nelze přece říci, že by české a polské firmy zavíraly své podniky a přesouvaly výrobu do Německa. Je to přesně naopak.

  • Jaká jsou tedy podle Vás vedle daňového zatížení, nákladů na práci a růstových vyhlídek nejdůležitější kritéria podnikatelského prostředí?

Důležité jsou například ceny elektrické energie, a i tady platí větší atraktivita střední a východní Evropy. Česká republika je v tom výjimkou, ale ceny elektřiny jsou v regionu nižší, než je tomu v západní Evropě. Můžeme se ale podívat také na jiná kritéria. Například hustota dálniční sítě je v těchto zemích spíše nižší a dopravní infrastruktura je méně rozvinutá. Další významné kritérium jsou náklady na založení podniku. V tomto případě ale země nelze tak jednoduše rozdělit na východní a západní. Některé státy mají zkrátka větší byrokracii, některé menší. 

  • O snižování byrokracie se v České republice hodně hovoří. Lze tedy její míru vyčíslit například právě tím, s jakými náklady je třeba počítat při zakládání podniku?

Byrokracie samozřejmě každého zajímá. V našem indexu jsme proto hledali nějaký ukazatel míry byrokracie, a pomohli jsme si právě tím, jak dlouho trvá založení podniku a kolik peněz to vyžaduje. V České republice například v roce 2012 průměrné náklady na založení podniku činily 1.119 eur. V průměru je to v celé EU 1.003 eur. Můžeme tedy říct, že jsme na tom o něco hůř oproti průměru, ve srovnání jsou u nás náklady 19. nejvyšší v celé Unii. Nejdražší země jsou z tohoto hlediska Itálie, Řecko a Kypr, nejlevnější naopak Dánsko, Slovinsko, ale také Bulharsko, což je zajímavé. Když se podíváme na Dánsko a Slovinsko, tak tam se za založení podniku neplatí nic. Ve Slovinsku například existuje pět kroků, které podnikatel musí udělat, ale jsou s nimi spojené nulové náklady. V Bulharsku ta částka činí 71 eur, což je výrazně pod průměrem.

  • A pokud bychom se podívali do zemí mimo Evropskou unii – o jaké země je mezi českými podniky, které chtějí podnikat v zahraničí, největší zájem? Mají vůbec o expanzi zájem také malé a střední podniky, nejen ty velké?

Ano, i menší podniky mají zájem o průnik do zahraničí. Mají zájem například o Chorvatsko, které bude brzy členem EU. Velkou a zajímavou zemí je Ukrajina, také Bělorusko nebo Turecko. A pak samozřejmě Rusko. Obecně se dá říci, že český kapitál míří především jihovýchodním směrem.

  • Malé a střední podniky pravděpodobně nemají zájem o nějaká vzdálenější teritoria…

Některé ano, objevuje se například zájem o Kazachstán nebo Ázerbájdžán, a samozřejmě se objevuje také Čína.

  • Zmiňoval jste Rusko…

Ano, podle našich zkušeností je Rusko asi nejžádanější zemí.  Je to přeci jen 143milionový trh, který roste. Mimochodem víte, jaká je tam míra zadlužení? V Evropské unii je to okolo 90 %, Česko má 45 % – a Rusko 10 %. Pro české firmy tam navíc může hrát roli aspekt kulturní blízkosti, ruština není tak odlišná a Rusové nás mají rádi. Z dob RVHP jsou také zvyklí na české výrobky, takže pro české podnikatele je tam prostor.

  • Když hovoříte o kulturní blízkosti, dá se říct, že tam z pohledu některých podnikatelů funguje jistá „nostalgie“, nebo právě pocit větší „blízkosti“ díky vazbám z minulosti?

Shodou okolností se na nás nedávno obraceli dva výrobci zemědělské techniky, oba dva chtěli v Rusku stavět výrobní závod. U toho prvního byla logika taková, že je dodavatelem velkého amerického koncernu, který v Rusku staví nový závod a oni jako vrchní dodavatelé tam chtějí jít s ním. Ten druhý podnikatel pak asi čtvrtinu produkce vyváží do Ruska a vyplatí se mu otevřít podnik přímo tam. Jednak ušetří na nákladech a za druhé – aby mohli ruští zemědělci pobírat dotace na pořízení zemědělské techniky, musí ta zemědělská technika pocházet z Ruska. Pokud tam tedy ten český podnikatel založí firmu, už to bude ruský výrobek. Na těchto příkladech lze ilustrovat, že tito podnikatelé nejsou lidé, kteří by doma schovávali ruské vlaječky a nostalgicky vzpomínali na časy minulé.

  • Region Ruska a východní Evropy má ovšem z minulosti také pošramocenou pověst kvůli korupci a vysoké míře organizovaného zločinu. Má tohle nějaký vliv na rozhodování podnikatelů?

To je jistě mínus, které podnikatel musí zvažovat. Nicméně řada byznysmenů říká, že je ta špatná pověst hodně zveličená. U nás se hovoří o „divokém Východu“, ale ve skutečnosti to už tak není. Ruský trh roste, ta země se nějakým způsobem kultivuje, vyvíjí, a i když lze pochybovat o kvalitě tamní demokracie, pro podnikatele se podmínky zlepšují. Rusko se snaží podnikatele lákat a chápe, že se zkrátka musí modernizovat. Navíc, čím méně budou mít nerostného bohatství, tím více se musí snažit orientovat na jiné sektory. V Rusku jsou takzvané volné ekonomické zóny, kde garantují zahraničním investorům, že za zvýhodněnou cenu získají půdu, dostanou daňové úlevy a podobné pobídky. I to svědčí o pokroku té země. Podnikatelé se proto shodují, že to vnímání u nás je mnohem horší, než jak je to ve skutečnosti. Vždy se hovořilo také o „pitkách“ – kdo chce v Rusku obchodovat, musí „udržet krok“ s obchodním partnerem. Podnikatelé, kteří tam jezdili v 90. letech, říkali, že to byla „divočina“. Ale teď už v Rusku nastupuje nová generace, takže ani tohle už neplatí.

  • Podobné obavy, ať už oprávněné nebo ne, zřejmě někdy panují také u expanze do zemí bývalé Jugoslávie, Rumunska, Bulharska nebo na Ukrajinu. Funguje tam nějaký podobný vzorec?

Domnívám se, že to jsou také spíš předsudky. Kdybych měl ale vypíchnout nějakou zemi, která se chová „netradičně“ k zahraničním investorům, tak je to Maďarsko, které zavedlo speciální daně pro vybrané sektory hospodářství, jako jsou banky a telekomunikace. Země Balkánu mají jiné problémy, je tam vysoká míra korupce, dochází tam ke zneužívání evropských fondů, ale nemyslím, že by se tam k zahraničnímu investorovi stavěli problematicky. Pokud ovšem nepočítáme Albánii a aktuální příklad ČEZu.

  • Pokud bychom se teď obrátili směrem k Evropské unii a otázkám podnikání – od firem lze často slyšet stížnosti, že „byrokracie z Bruselu je hrozná“, že Evropská unie přináší příliš mnoho regulací a podobně. Myslíte si, že je tam skutečně takový rozdíl v podnikání v EU a mimo EU?

Ano, s přítomností na evropském trhu je spojena celá řada pravidel a požadavků, které ty firmy musí plnit, ale je důležité, že ty požadavky platí pro všech 27 členských států…

  • Platí skutečně? Existuje přece řada výjimek, protože jedna směrnice je rozdílně implementována v České republice a například v Itálii.

U obchodu se zbožím tohle není tak velký problém, ten nastává spíše u obchodování služeb. Kdyby chtěl Radim Jančura prodloužit svou železniční linku do Německa, rozhodně by to nebylo tak jednoduché jako tady a kdoví, jestli by vůbec získal potřebná povolení. Obecně vzato se ale vždy hledá nějaký společný jmenovatel, který by měl platit pro všechny. Kdyby takové pravidlo nefungovalo, z 27 evropských zemí by třeba polovina byla liberalizovaná, zbytek by si ponechal vlastní normy a z toho plynoucí překážky. Na bázi nejmenšího společného jmenovatele je ale ta výhoda, že například Španělé nemohou odmítnout celoevropskou normu s tím, že mají svou vlastní. I když je s tím spojeno papírování, skutečně je výhoda, že to platí pro všechny členské státy.

  • Hovořili jsme dosud především o malých a středních podnicích. Pokud bychom se ale podívali na to, co aktuálně „pálí“ ty velké, jsou to evropské plány na změnu pravidel pro udělování investičních pobídek právě velkým firmám. Těm se to samozřejmě nelíbí a argumentují tím, že kdyby EU vzala státům možnost podporovat velké firmy, odejdou do jiných zemí. Jak tohle vnímáte vy? Jak jsou investiční pobídky důležité?

S velkými firmami v tomhle souhlasím. I když jste velká a úspěšná firma, chcete být ještě úspěšnější a bohatší. Pro podnik tak může být argumentem pro přesunutí výroby to, že mu někdo nabízí lepší podmínky. Druhá věc je, že žádná z těch firem nepůsobí izolovaně, v dané zemi zaměstná lidi a také řadu subdodavatelů. I podpora velkých firem, které mají vysoké zisky, má proto podle mě pro ekonomiku význam.

  • Pokud hovoříme o Evropské unii, mohli bychom se na závěr zastavit ještě u evropských fondů. V případě hodnocení kvality podnikatelského prostředí jde asi hlavně o to, jak jsou jednotlivé státy schopné dotace čerpat. Jak je na tom Česká republika ve srovnání s jinými státy?

Je známým faktem, že na 10 milionů obyvatel má Česká republika nejvíce operačních programů. Čím více operačních programů existuje, tím je čerpání složitější, u nás také proto, že každý operační program má vlastní kritéria, jiný hodnotící systém, jiné formuláře – když se naučíte používat jeden, u jiného projektu to nestačí. Na druhou stranu má v současném období Česko vyjednáno také nejvíce peněz z kohezní politiky v přepočtu na obyvatele. Bulharsko a Rumunsko do EU vstoupily, když už byl víceletý finanční rámec uzavřen, takže i když jsou to chudší země, evropských peněz je tam relativně méně. Navíc je, slušně řečeno, ne právě efektivně využívají. Po roce 2014 by ale finance měly směřovat především tam, podle toho, jak dopadnou současná vyjednávání.


Článek vychází v rámci Special Report: Podnikání v Evropě (4.-8. února), který na stránkách EurActivu podpoříl EU Office České spořitelny.