V4 rok za rokem: Rok za rokem, 1989 – 2011

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Opona, o.p.s., http://oponaops.eu/.

Na stránkách EurActivu si můžete přečíst druhou ze série esejů významných osobností veřejného života v zemích Visegrádské čtyřky, které se zaměřují na poslední dvě dekády naší společné historie. Texty vznikly v rámci projektu „V4 rok za rokem“, který realizovala obecně prospěšná společnost Opona. Tentokrát přínášíme esej slovenského spisovatele a publicisty Michala Hvoreckého.

Autorem eseje je Michal Hvorecký (nar. 1976), slovenský spisovatel a publicista. Za své texty získal několik literárních cen. 

Když v listopadu 1989 přišla Sametová revoluce, bylo mi třináct let. Z dětství si pamatuji překvapivě mnoho detailů. Dnes jsem rád, že jsem vyzkoušel oba režimy, mnohému mě to naučilo. Nelituji, že jsem krátce zažil i diktaturu, ale jednou úplně stačilo. Mohu-li dnes říkat, že jsem měl šťastné dětství, vděčím za to hlavně svojí rodině, vůbec ne šílenému, zbankrotovanému a okupovanému státu fízlů.

V krajině, olemované ostnatým drátem a strážními věžemi, jakoby se i počasí ustálilo. Byl jsem dítě sídliště a chápu, proč jeden scénograf napsal, že architekti v Československu si zapustili hanbu do betonu. ČSSR byla jednou z postav v monstrózním sovětském příběhu o komunistické budovatelské utopii, který se psal od asijských republik až po Berlín a i já jsem byl jedním z malých komparzistů.

Bratislava, jakou mám v paměti z dětství, byla tichá, šedá a strašidelná, její příliš velká sídliště jako z kulisy z němého expresionistického filmu. Strategická poloha na důležité hranici, v minulosti tak výhodná, se po roce 1948 stala prokletím města, které bylo obehnané ostnatým drátem. Mnoho čtvrtí se stalo završením Chruščovova plánu na „konec nadbytečností ve stavebnictví“. I proto necítím nostalgii po sovětské nebo bulharské popmusic, po jugoslávských komiksech ani po východoněmeckých rolácích.

Reálný socialismus ze mě udělal vášnivého čtenáře a tím možná později i spisovatele. Jako dítě jsem na půdě naší chalupy náhodou objevil knihy Jaroslava Foglara, skautské časopisy Junák, komiksy Rychlé šípy, Kronika Strážců a mnohé další. Najednou jsem už mohl cestovat a zažívat neuvěřitelná dobrodružství, o jakých jsem sníval. Neměl jsem potuchy, že čtu zakázanou literaturu a mnoho raritních, nesehnatelných kusů. Když jsem tento zážitek zmínil v jednom interview, v diskuzních fóru se na mě spustil útok – lžu, protože žádná zakázaná dětská literatura v ČSSR neexistovala! Děti měly povolené všechno, vládla hojnost, knížky byly kvalitní, levné a dostupné pro všechny. „Tehdy se žilo nádherně,“ psali mi mnozí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Opravdu si tolik lidí, i mnozí moji vrstevníci myslí, že reálný socialismus byl skvělý a tají si zřejmá fakta?

Velká část slovenské politické scény zločiny minulého režimu dlouhodobě bagatelizuje. Jedná se hlavně o politiky, kteří, podobně jako bývalý premiér Robert Fico a lídr strany SMER – sociální demokracie, v tomto období rozvinuli anebo začali svoje kariéry. V jejich vzpomínkách se neustále objevují jen sociální výhody, stoprocentní zaměstnanost, nízká kriminalita a klidný život většiny lidí. Pan Fico si podle vlastních slov sametové revoluce roku vůbec nevšiml: „Do roku 1989 byla společnost sociálně spravedlnější. O tom se budu s každým hádat od večera do rána a nikdo mi tuto pravdu nesebere.“

O zločinech a násilí proti vlastním občanům, o šikanování a věznění nevinných anebo o neustálé cenzuře ani zmínka. Často se střílelo i na západní hranici u Bratislavy. Počet obětí se v těchto místech odhaduje na třista. Další tisíce skončily za mřížemi za pokus o útěk do ciziny. Když na tyto lidi zapomínáme, mažeme z paměti i kus ze sebe.

Jenže Slovensko má velký problém s historickou sklerózou. Zkoumání minulosti a vyrovnávání se s ní prakticky nejsou tématy veřejného života. Privilegovaní si v období mého dětství do jisté míry žili dobře a stát se svědomitě staral o to, aby se téměř nikdy nedozvěděli, v jaké situaci se ocitli jednotlivci na pokraji společnosti. Celá éra se dnes romantizuje a vládne vzpomínkový optimismus. Navíc Ústav paměti národa, jediná instituce, která systematicky mapuje totality dvacátého století na Slovensku, se pravidelně dostává do přímých ideologických vliv moci, jednou levicové, jindy křesťansko-konzervativní.

Jsem velkým fanouškem francouzského historika Jacquesa Le Goffa, podle kterého by měl dějepis patřit od první třídy k hlavním školním předmětům jako mateřský jazyk nebo matematika. Ve střední a východní Evropě to platí zvlášť. A ještě bych posilnil vyučování literatury. Málokdo se se slovenskou komunistickou historií vyrovnával tak intenzivně jako spisovatelky a spisovatelé. Ať už je to fenomenální kniha pamětí Lukavické zápisky od Hany Ponické Tatarkův Démon súhlasu či Navrávačky, Mňačkovy knihy Ako chutí moc a Súdruh Münchhausen, Slobodovo vrcholné dílo Krv či Johanidesovy prózy. Anebo novější memoáry Ireny Brežné Na slepačích krídlach a Orodovnice od Jany Juráňové, Vilikovského romány Posledný kôň Pompejí či Slovenský Casanova, Rakúsův Nenapísaný román, Mitanovy rané poviedky či Pišťankův Rivers of Babylon. I já nejradši poznávám dějiny Slovenska přes slovenské psaní.

Kdyby občané tak rádi nezapomínali, možná by si více uvědomovali, že před rokem 1989 se na Slovensku žilo o moc hůře než dnes. I přes politickou mizérii se má krajina sedm let po vstupu do Evropské unie nachází v lepší situaci než kdykoliv ve svých dějinách. Jeden z nejmladších států starého kontinentu zažívá i po hospodářské krizi čtyřprocentní hospodářský růst, nezaměstnanost je sice vysoká (téměř třináct procent), ale poměrně stabilní, zahraniční investoři stále přicházejí.

Po dlouhé stagnaci se stát ve 21. Století prudce rozvíjí. Mladí slovenští ředitelé vedou velké zahraniční firmy. Bohatí obyvatelé Bratislavy nakupují pozemky i v pohraničním Maďarsku a Rakousku. Nákupní centra přibývají jako houby po dešti v městech i odlehlejších regionech. Vzniká paradox, kdy prostí občané utrácejí velké peníze za věci, které nepotřebují, ale kterými se chtějí podobat lidem, kteří si to vůbec nezaslouží.

Toto je pouze část eseje, jeho zbytek si můžete přečíst na stránkách projektu "V4 rok za rokem" pod tímto odkazem.


Projekt "V4 rok za rokem" představuje koláž politických, společenských a kulturních událostí zemí Visegrádské čtyřky, tj. České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, od konce druhé světové války do současnosti. Realizuje jej obecně prospěšná společnost Opona u příležitosti 20. výročí zrušení Varšavské smlouvy a odchodu cizích vojsk z území těchto států. Projekt vznikl za podpory Mezinárodního visegrádského fondu.