V4 rok za rokem: Nekonečná cesta

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Opona, o.p.s., http://oponaops.eu/.

EurActiv přináší první ze série esejů významných osobností veřejného života v zemích Visegrádské čtyřky, které se zaměřují na poslední dvě dekády naší společné historie. Texty vznikly v rámci projektu „V4 rok za rokem“, který realizovala obecně prospěšná společnost Opona.

Autorem první eseje je Erik Tabery (nar. 1977), šéfredaktor týdeníku Respekt a autor několika publikací, např. Vládneme, nerušit – Opoziční smlouva a její dědictví, která byla v roce 2006 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. 

Rozmluva s našimi předky o horké současnosti
 
Když se ocitneme ve svízelné situaci, hledáme pomoc u druhých. Nejčastěji u někoho zkušenějšího, staršího. Česká politika se podle mnohých dostala do krizové situace. Zdá se nám, že se nehýbeme z místa, možná, že dokonce šlapeme vodu a jen tak tak držíme hlavu nad vodou. Ke komu si zajít pro radu, jak z toho? V zemi, kde je demokracie pouhých dvacet let, takže rada starších svým způsobem neexistuje?
 
Hledat se bude těžko. Pakliže nemůžeme za živými, můžeme zkusit ty mrtvé. Není řeč o vyvolávání duchů. Britský historik a publicista Niall Ferguson v nové knize Civilization hledá důvody, proč západní civilizace získala takový náskok před zbytkem světa. V úvodu knihy píše, že tato cesta časem je důležitá i pro současnost. Zatímco totiž není pouze jedna budoucnost, protože existuje hned několik možností vývoje, minulost už je dána. Proto je dobré a dokonce nutné v ní hledat jisté paralely, inspirace a varování pro současnost.
 
Tento postup se vyplácí i v českém kontextu. Tím spíše, když krizi politiky a důvěry v ní řešili už naši předkové v první polovině 20. století. Neškodí proto nahlédnout, jaká byla jejich a jaká je naše zkušenost.

Formalistní demokracie
 
Ferdinand Peroutka v padesátých letech prohlásil, že kdyby měl napsat o Československu knihu, tak by se jmenovala Věčný začátek. Kdykoli totiž Češi nastoupili cestu demokracie, okamžitě ji přerušil nějaký zásadní zvrat (poprvé válka a podruhé komunistický puč). Peroutka, v té době už žijící v exilu, kam utekl před komunisty, také dodal, že Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií uražena, a tak se uklidnili. Následoval ale zvrat, kterým se narušila jakákoli kontinuita, vytratila se zkušenost, kterou společnost nabyla a bylo nutné vše budovat od základů.
 
Pakliže se oprostíme od romantických představ a klišé, jaké to bylo kdysi s tou politikou báječné, zjistíme, že se nám tu chyby opakují. Zprávy dobového tisku jsou téměř stejné, jako ty dnešní. Peroutka například o stranách ve dvacátých letech napsal, že „nehodlají dovolit, aby člověk jedl, co ony ještě neměly v ústech”. Poslanec Hugo Bergmann ve třicátých prohlásil: „Vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu v republice Československé patří k nejnenáviděnějším občanům tohoto státu." Václav Černý popsal typického prvorepublikového politika jako člověka, který „nevynikal rozhledem ani vzděláním ani společenskou formou ani výší cílů, byl to typický `malý český člověk`, kariérista většího nebo menšího rozměru“.
 
Bohužel i když opustíme první republiku a vydáme se ještě dále v čase, komentáře budou stále stejné. Už v roce 1910 vyšlo v listu Karla Horkého Stopa: „Téměř každá politická strana v Čechách trpí nějakou nemocí, a někteří poslanci na sněmech znají a representují nemoc strany lépe než její program.“ Politická kultura byla evidentně i v parlamentu podobná té dnešní. Horký přinesl reportáž z parlamentu, kde píše: „Jaká to znamenitá obměna slyšet výkřiky, za něž by se styděl třeba vesnický čeledín – a nemusit se červenat! Jaké to podráždění nervů viděti, jak se utvoří husté klubko z pánů zákonodárců, jak se kmitají pěsti nad hlavami.“
 
Na úvod tudíž jedno zjištění – dnešní politická kultura není o mnoho horší, než našich předků a ani vztah veřejnosti k zákonodárcům se příliš neliší. To je dobrá i špatná zpráva zároveň. Buď nás to uklidní, že nejsme nějak horší a nebo rozteskní, že jsme odsouzeni k neschopnosti si vládnout. Smutek ale není na místě, k čemuž se ještě dostaneme.
 
Výše uvedené citáty ale naznačují ještě jednu věc – v Čechách, Československu a nyní v Česku se často dařilo a stále daří formalistní demokracii. To znamená, že sice existují základní atributy demokratického státu – strany, parlament, vláda, prezident, soudy atd. – ale společnost vlastně moc demokratická není. Dnes je dělba moci mezi mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou, ale stále chybí ta nejdůležitější dělba – a to s mocí občanskou.
 
S tím se dá slušně přežívat, pakliže země prochází klidným obdobím. Ve chvíli, kdy se ale přiblíží nějaký vážný vnitřní či vnější problém, hraje se o přežití demokratického systému. Za Rakousko-Uherska či za první republiky to bylo mnohem dramatičtější než dnes. Lidé v té době téměř neměli informace o tom, co jejich volení zástupci dělají. Vycházel téměř výhradně jen stranický tisk, který referoval pouze o úspěších své partaje a druhé karikoval. V drtivé většině se navíc dávala přednost bulvárním zprávám. Propast mezi veřejností a politiky se tak velmi rychle prohlubovala, protože jeden nevěděl o druhém nic.
 
A do toho v Německu vítězí Hitler, v Československu jsou silní komunisté, vznikají čeští fašisté, rostou chutě Slováků na samostatnost, radikalizují se Němci atd. Politické strany sice mají statisíce členů, ale na schůzích se spíše řešilo, komu protekcí zařídit práci, byt či místo pro děti v partajním spolku. Veřejnost tak plní pouze volící povinnost a tím to více méně končí. Zkrátka věří, že ti nahoře tuší, co činí.
 
Z tohoto pohledu je i pro dnešek klíčovým moment 22. září 1938. Celé Československo je na nohou a nervózně čeká, co se bude dít. Přijdeme o Sudety? Dáme je pod tlakem zahraničí Hitlerovi? Do toho právě 22. Edvard Beneš v rozhlase pronáší projev, kde zazní slova uklidnění a příslib: „Mám plán.“
 
Nastává jisté uklidnění a euforie. Prezident přece ví, co dělat. Jenže už za pár dní se ukazuje, že neví, a žádný plán neexistuje. Tady se vyjevují následky formalistní demokracie. Končí iluze o tom, že zahraniční závazky jsou silné, parlament odhodlaný a vláda vědoucí. Jim přísluší rozhodovat a nám volit. Oni jsou profesionální politici a my amatérští voliči. Tady je počátek české nedůvěry v politiky, která trvá dodnes.
 
Absence Benešova plánu vedla k tomu, že se nemalá část společnosti rozlítila a odmítla demokracii. Co to je za systém, ve kterém může prezident klamat? Prezidentovi spílali i ti, kdo se v těžký okamžik ukryli do zšeřelých koutů, aby nemuseli přijímat nepříjemné rozhodnutí. Nedodržel se dokonce ani ústavní pořádek, protože prezident přijímá Mnichovskou dohodu a neptá se vlády či parlamentu. A co víc, téměř nikdo se neptá, jak je to, že se neptal.
 
Chyba Beneše? Také, přímou odpovědnost nesli nejen politici ale i veřejnost, která dovolila, aby ústavní soud byl nevýznamnou a téměř nezasedající institucí, aby horní komora parlamentu byla jen odkladištěm nepotřebných politiků, která se rozpouštěla podle potřeby. Aby lidé četli jen ten tisk, který byl jejich strany, kde se nedozvídali žádné nezávislé a kritické informace. Aby se o zahraniční politice téměř nevedla veřejná debata atd.

Toto je pouze část eseje, jeho zbytek si můžete přečíst na stránkách projektu "V4 rok za rokem" pod tímto odkazem. 


Projekt "V4 rok za rokem" představuje koláž politických, společenských a kulturních událostí zemí Visegrádské čtyřky, tj. České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, od konce druhé světové války do současnosti. Realizuje jej obecně prospěšná společnost Opona u příležitosti 20. výročí zrušení Varšavské smlouvy a odchodu cizích vojsk z území těchto států. Projekt vznikl za podpory Mezinárodního visegrádského fondu.