Občanství EU a role Evropského parlamentu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Partner, Europeum, logo

Tak jak se rozšiřuje záběr evropského sjednocovacího procesu, řeší se také jiné a nové otázky – jednou z nich je důvěra a od ní se odvíjející podpora občanů pro integrační projekt.

V úsilí o zvyšování legitimity EU z evropských institucí na vůdčí roli ze své podstaty nejvíce aspiruje Evropský parlament. Ten je od roku 1979 volen občany přímo, aby (citováno z webových stránek EP) „zastupoval jejich zájmy“ a „hovořil jménem 492 milionů občanů Evropské unie“.

I další počiny v posilování pravomocí Parlamentu – vedle zavedení přímých voleb – se snaží jít směrem k vytvoření takové image, aby občané vnímali, že je jim tato instituce blízká a nápomocná. Trendem přitom postupem času je, že Evropský parlament získává stále více pravomocí. 

Právě od zavedení přímých voleb se významnost Parlamentu začala význačně posilovat. Evropský parlament si postupně upevňoval svou pozici a vedle Evropské komise a Rady EU se z něj stala jedná z nejdůležitějších evropských institucí. Dnes EP spoluvytváří právní předpisy EU, hraje klíčovou roli při vytváření rozpočtu a kontrolní funkce ostatních institucí. Vzrůstá taktéž politická role Parlamentu v rámci Unie.

Tento text má za cíl přiblížit roli Parlamentu v naplňování principů evropského občanství – jeho role je v tomto ohledu význačná především díky institucím Evropského ombudsmana a Petičního výboru EP.

Jsem evropský občan. Jaká jsou moje práva?

Každý občan členského státu Evropské unie má také unijní občanství. Evropské občanství národní občanství nenahrazuje, pouze doplňuje, jak to ostatně explicitně upřesnila Amsterodamská smlouva.

Občanství Evropské unie zavedla Maastrichtská smlouva. Již během vyjednávání o této Smlouvě se ukázalo, že jednotlivé členské státy si pojem unijního občanství představují rozdílně. Články ve Smlouvě týkající se občanství jsou tedy velmi kompromisními formulacemi. Občanství Unie nabízí čtyři zvláštní práva:

  • svobodu pohybu a usazení se kdekoli v Unii
  • právo volit a být volen do obecní samosprávy a do Evropského parlamentu v místě bydliště
  • diplomatickou a konzulární ochranu orgány jakéhokoli členského státu Unie, v případě, že členský stát příslušníka Unie není v třetí zemi konzulárně nebo diplomaticky zastoupen
  • právo petiční a právo obracet se na Evropského ombudsmana

Amsterodamská smlouva pak práva i povinnosti evropských občanů rozšířila tím, že povolila institucím EU, aby měly možnost přijmout opatření v případě sexuálního, rasového nebo etnického původu, zdravotního stavu apod. Amsterodamská smlouva taktéž integrovala schengenskou úmluvu do Smlouvy a tím posílila svobodu volného pohybu osob. Smlouva z Nice pak přenesla volný pohyb a svobodu usazování do témat, o nichž se v Radě hlasuje kvalifikovanou většinou. 

Následující část textu se soustředí především na právo občanů EU podávat petice a obracet se na Evropského ombudsmana.

Evropský ombudsman – co pro Vás může udělat?

Vytvoření funkce Evropského veřejného ochránce práv je potvrzením trendu posilování legitimity Evropské unie. Evropský ombudsman má za úkol chránit individuální práva člověka před nespravedlivou a nepřípustnou činností nebo nečinností orgánů Evropské unie. Jedná se o nezávislý úřad, který nemá přímé rozhodovací pravomoci, vykonává nicméně kontrolní funkci. Evropského ombudsmana nominuje Evropský parlament, o jednotlivých nominacích rozhoduje jeho Petiční výbor, seznam nominovaných pak schvaluje plenární schůze. Funkční období Evropského ombudsmana je shodné s volebním obdobím Evropského parlamentu.

Každý občan Evropské unie se podle článku 8d Maastrichtské smlouvy může obrátit na ombudsmana. Článek 138e pak toto právo rozšiřuje i na fyzické a právnické osoby, které na území Unie sídlí, resp. jsou registrovány. Občané si Evropskému ombudsmanovi mohou stěžovat na špatnou správu institucí EU (pouze Soudní dvůr, Soud prvního stupně a Soud pro veřejnou službu při výkonu své soudní pravomoci do působnosti ombudsmana nenáleží). Špatnou správou je míněna slabá nebo nefungující administrativa, korupce nebo situace, kdy konkrétní instituce neplní své povinnosti, nebo tak činí nesprávným způsobem či překračuje své kompetence. Do skupiny špatné správy patří aktivity nekalé, diskriminační (například diskriminace na základě věku), zneužití pravomoci, nedostatek či odmítnutí informací, zbytečný odklad a nesprávné procedury.

V případě, že Evropský ombudsman odhalí známky špatné správy, informuje danou instituci a předloží návrh doporučení. Tato instituce má následně tři měsíce na to, aby podala k věci své stanovisko. Ombudsman může také navrhnout smírčí řešení, eventuálně doporučení k nápravě. Pokud ho daná instituce ignoruje, smí podat zprávu Evropskému parlamentu. Jeho doporučení však na evropské úrovni nejsou vynutitelná. Při svém šetření má Ombudsman právo vyžádat si od ostatních institucí podkladové materiály a dokumenty.

Nedílnou součástí jeho práce jsou setkávání s poslanci a úředníky evropských institucí a jednání o stížnostech. Veřejný ochránce práv obvykle provádí šetření na základě stížností, může jej však zahájit i z vlastní iniciativy. Ombudsman se stížností nebude zabývat, je-li namířena na státní, regionální nebo místní orgány v členských státech, národní soudy či veřejné ochránce práv nebo na podniky a soukromé osoby. I v případě, že problém nespadá do gesce Evropského ombudsmana, stížnost by neměla skončit v odpadkovém koši – úřad ombudsmana EU případ postoupí členovi evropské sítě veřejných ochránců práv nebo  doporučí, abyste se na člena této sítě obrátili.

Evropského ombudsmana lze kontaktovat ve všech úředních jazycích Evropské unie. Stížnost zaslanou ombudsmanovi dostane k vyřízení právník, který zná právní kulturu dané země. Ten do týdne stěžovateli odepíše, že ombudsman jeho stížnost přijal. Úřad má pak měsíc na určení, zda se jedná o stížnost, kterou řeší Evropský ombudsman, nebo zda spadá do kompetence někoho jiného. Stížnost musí být podána do dvou let od doby, kdy se občan dozvěděl o skutečnostech, na kterých je založena. Není nutné, aby byl špatnou správou postižen osobně. Stížnost by se však měla podat až poté, co byla dotyčná instituce nebo orgán na chybu upozorněn, například dopisem. Úřad ombudsmana stížnost většinou uzavře do jednoho roku. Pomoc Evropského ombudsmana je bezplatná. Stížnosti se navíc vyřizují rychleji než žaloby podané k soudu, kdy mohou občané čekat až několik let na rozsudek.

V roce 2006 obdržel Evropský ombudsman 3 830 stížností. 1,7 % z celkových případů řešených ombudsmanem má svůj původ v české republice. Drtivou část těchto stížností zaslali jednotliví občané. V téměř v 70 % případů byl ombudsman schopen stěžovatelům pomoci. Většina šetření se týkala Evropské komise (66 %). K hlavním typům nesprávného úředního postupu patřil nedostatek průhlednosti včetně odmítnutí podání informací, dále nečestné jednání nebo zneužití pravomoci a neuspokojivý postup.

Ombudsman např. řešil stížnost směřující na Evropskou investiční banku a způsobu, kterým vyřizovala žádosti o informace ohledně jejího možného financování projektu v České republice. Ve své původní odpovědi na žádosti o informace EIB pouze obecně poznamenala, že její odmítnutí poskytnout přistup je v souladu s jejími v tu chvíli platnými postupy a pravidly. V průběhu šetření Evropským ombudsmanem přikročila k vysvětlení, když odkázala na veřejný zájem s ohledem na mezinárodní vztahy. Ombudsman došel k závěru, že EIB neporušila svá vlastní pravidla o přístupu k informací, ale uzavřel případ s tím, že nebyl zjištěn nesprávný úřední postup. Do budoucna však Bance navrhl, aby k případnému odmítnutí poskytnout informace doplnila přiměřené vysvětlení, proč tak činí, adresované osobě, která žádá o informace, dříve, než se záležitost dostane tak daleko, že je podnětem stížnosti veřejnému ochránci práv (3501/2004/PB). 

Nynější ombudsman Nikiforos Diamandouros (ve funkci od roku 2003) se soustředí na tři hlavní priority: chce zajistit, aby práva občanů byla respektována na všech úrovních Evropské unie, zasazuje se o to, aby instituce a orgány splňovaly nejvyšší standardy administrativy a chce dát garanci, že jeho úřad bude efektivní a účinný.

Petiční výbor EP – v čem se liší od Ombudsmana?

Evropského ombudsmana doplňuje petiční výbor Evropského parlamentu – procedury u obou institucí jsou si v lecčems podobné, v mnoha ohledech se nicméně liší. Předpokladem fungování celého systému je úzká spolupráce mezi Ombudsmanem a Petičním výborem.

Formálně se lze na Evropský parlament s peticemi obracet již od roku 1981, tedy krátce po prvních přímých volbách. Nicméně prakticky se na Parlament občané obraceli již od počátku jeho fungování. Maastrichtská smlouva – v souladu se snahou posílit vazby mezi EP a občany – právo obracet se na Parlament s peticemi zahrnula přímo do textu.

Specializovaný Petiční výbor byl založen roku 1987. Petiční výbor Evropského parlamentu řeší stížnosti, které jsou obsaženy v podané petici a vztahují se k záležitostem obecného zájmu. Jsou to individuální nebo kolektivní stížnosti adresované Evropskému parlamentu, které žádají o zaujetí stanoviska (například uznání sociálního zabezpečení, penzí, rodinných příspěvků), či se dotýkají otázek veřejného zájmu (lidských práv a ochrany životního prostředí) a jiných otázek týkajících se prováděcích právních předpisů Evropské unie. Všechny případy musí spadat do sféry působnosti Evropské unie.