Národní parlamenty hrají ve směřování Evropské unie stále aktivnější roli

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

parlamentní institut

Činnost parlamentů v průběhu výkonu předsednictví v Radě EU

Půlroční předsednictví Rady ministrů Evropské unie poskytuje v daném období členskému státu zvýšenou možnost ovlivňovat agendu Unie. Priority, jež si ta která vláda při „řízení“ EU stanoví, často vycházejí z témat, která dotyčná země považuje za významná, a to i s ohledem na vnitropolitický zájem. Volba priorit předsednictví a jejich prosazování se totiž vedle reprezentativní a organizační funkce stala pro vlády členských zemí hlavním přínosem tohoto institutu. Předsednictví také posiluje úlohu členských států v integračním procesu oproti činnosti nadnárodní Komise.

Politická reprezentace předsedajícího státu má v průběhu předsednictví možnost částečně formovat podobu procesu evropské integrace a promítnout do něj i vlastní národní zájmy. Při přípravě priorit svého předsednictví musejí ovšem politické elity vzít v úvahu značnou míru kontinuity předsednictví, neboť každá předsednická země částečně přebírá témata a agendu předešlého předsedy. Dále v průběhu předsednictví může nastat situace, kdy z důvodu náhlého zásadního vývoje v některé z klíčových (vnitřních či vnějších) politik Unie je tato oblast urychleně zařazena mezi hlavní body agendy předsednictví a projednání některých plánovaných priorit může být tímto krokem odsunuto. Výše zmíněné skutečnosti včetně půlročního období výkonu předsednictví představují faktory, které do jisté míry limitují členské státy svobodně a neomezeně prosazovat vlastní představy o budoucím směřování Evropské unie.

Při prosazování národních zájmů v průběhu výkonu předsednictví nemusí hrát rozhodující úlohu velikost, postavení země či délka jejího členství v Evropské unii. Spíše se ukazuje, že důležitým nástrojem pro efektivní prosazování zájmů jsou zřetelně formulované priority a jejich jednotné prosazování na národní úrovni včetně diplomatických schopností představitelů státu.

Postavení národních parlamentů v Evropské unii

Pro úspěšné a efektivní působení členského státu v Evropské unii, a to zejména v období jeho předsednictví je žádoucí koordinace aktivit všech domácích institucí na mnoha úrovních (multi-level governance). Mezi tyto instituce patří také národní parlamenty. V následujícím textu se budeme věnovat zapojení národních parlamentů do evropského integračního procesu s důrazem na činnost národních zákonodárných sborů v průběhu výkonu předsednictví jejich země v Radě EU. Obecně můžeme aktivity národních parlamentů v rámci evropského předsednictví rozdělit do dvou základních kategorií:

  • Meziparlamentní aktivity – pravidelné setkávání představitelů jednotlivých národních parlamentů či jejich výborů a/nebo poslanců Evropského parlamentu, často již na institucionalizovaném základě (COSAC).
  • Aktivity organizované vládou, na nichž se parlament podílí. Zde se může především jednat o pořádání různých konferencí a seminářů určených širší (odborné, politické) veřejnosti.

Pokud jde o vymezení role národních parlamentů v EU, lze konstatovat, že ve sféře tvorby a přijímání sekundárního práva EU je postavení národních parlamentů relativně slabé. Tato skutečnost je dána zejména stále nedostatečnou mírou informovanosti zákonodárných sborů o aktivitách orgánů EU, absencí dostatečného odborného a technického zázemí, kdy se parlamenty musí do značné míry spoléhat na vládní analýzy a posudky, dále nepřímou povahou působení na orgány Unie, prostřednictvím tlaku na vlastní vládu, a v neposlední řadě neexistencí sankcí v případě, že by se vláda nedržela závazných pokynů parlamentu. Silnější postavení mají národní parlamenty z povahy věci při tvorbě primárního práva Evropské unie.

Protokol o postavení národních parlamentů

Návrh Smlouvy o Ústavě pro Evropu (dále SÚ) postavení národních parlamentů významně posiluje. SÚ národním parlamentům garantuje informovanost o konzultativních dokumentech Komise, ročním legislativním programu Komise a předávání všech návrhů legislativních aktů (a též jejich změn) ve stejném okamžiku jako je návrh předán Evropskému parlamentu a Radě, nejpozději 6 týdnů před zařazením na pořad Rady (s výjimkou naléhavých aktů). Vnitrostátní parlamenty by mohly podle návrhu znění SÚ zaslat odůvodněné stanovisko vyjadřující, zda je návrh evropského legislativního aktu v souladu se zásadou subsidiarity a ke každému stanovisku jsou orgány EU povinny přihlédnout (čl. 6 Protokolu č. 2). Pokud by své stanovisko o nedodržení zásady subsidiarity vyjádřilo alespoň 1/3 (v případě pravomocí podle čl. III-264 SÚ 1/4) parlamentů resp. jejich komor, musí být návrh přezkoumán. Navrhovatel by byl poté povinen vydat odůvodněné rozhodnutí, zda bude na návrhu trvat, změní jej nebo jej vezme zpět (blíže čl. I-11 SÚ).

Role parlamentů v rozhodovacích procesech Unie je ovšem nadále upravena současným zněním zakladatelských smluv, zejména Protokolem o úloze národních parlamentů v Evropské unii upraveným v rámci revize zakladatelských smluv Amsterodamskou smlouvou v roce 1997. Protokol se věnuje jak otázce rozsahu a předběžnosti parlamentní kontroly, tak oblasti meziparlamentní spolupráce. Přestože z právního hlediska je protokol součástí zakládajících smluv ES/EU a představuje určitou minimální úroveň parlamentní kontroly exekutivy, z obecné formulace textu protokolu je zřejmé, že záleží na parlamentech členských států a jejich vládách, v jakém rozsahu záměr tohoto protokolu naplní.

Protokol stanoví, že parlamenty mají kromě některých typů legislativních návrhů orgánů EU také obdržet veškeré konzultační dokumenty Komise, jako jsou bílé a zelené knihy, a který orgán je povinen národním parlamentům tyto dokumenty poskytnout. Protokol dále stanoví povinnost Komise poskytnout legislativní návrhy včas, tzn. aby od okamžiku, kdy jsou Radě a Evropskému parlamentu legislativní návrhy a návrhy opatření postoupeny, uplynulo do zařazení těchto návrhů na pořad jednání Rady (s výjimkou naléhavých případů) šest týdnů. To má zajistit dostatečný časový prostor pro projednání daných návrhů v národních parlamentech.

Konference výborů – COSAC

Nespokojenost s upozaděním role národních parlamentů v procesu evropské integrace a s tím související demokratický deficit celého projektu se projevily již koncem 80. let, kdy z iniciativy předsedů parlamentů tehdejších členských zemí ES vznikla Konference výborů pro evropské záležitosti parlamentů Společenství (COSAC), jejímž cílem bylo institucionalizovat dialog a spolupráci mezi parlamenty a společným jednáním dosáhnout posílení pozice národních zákonodárných sborů v normotvorbě ES/EU. COSAC byla Amsterodamskou smlouvou formálně začleněna do struktur EU zmíněným Protokolem o úloze národních parlamentů v EU, kde jí bylo přiznáno právo adresovat vlastní stanoviska všem institucím Evropské unie v případech, kdy to bude považovat za nezbytné. Od prvního zasedání COSAC v Paříži v roce 1989 se Konference koná pravidelně dvakrát do roka, vždy jednou v průběhu každého evropského předsednictví.

Platforma COSAC se stala hlavním místem pro diskusi a koordinaci postojů národních parlamentů. Organizace jejího fungování má úzkou vazbu na předsednictví Rady ministrů. Na základě jednacího řádu Konference zastává výbor pro evropské záležitosti předsedající země unie i předsednictví COSAC. Sekretariát hostitelského parlamentu připravuje veškeré podklady pro zasedání, předseda výboru pro evropské záležitosti hostitelského parlamentu otevírá diskusi a organizuje zasedání, stejně tak předkládá závěry diskuse sestavené předsednictvím tzv. Troiky (předešlé, současné a budoucí předsednictví a zástupce Evropského parlamentu). Sekretariát předsednického parlamentu poskytuje svůj sekretariát pro činnost COSAC a ostatní sekretariáty národních parlamentů a Evropského parlamentu jsou danému sekretariátu nápomocny. Vedle řádných setkání mohou být vůlí většiny předsedů výborů svolána zasedání mimořádná, dosud k tomu však nedošlo.

Zasedání COSAC nicméně nepředstavují jedinou možnost setkávání členů parlamentů všech členských zemí Evropské unie. Z iniciativy parlamentu předsednické země bývají svolávána i společná zasedání dalších parlamentních výborů, např. hospodářského, zemědělského, výborů pro obranu a bezpečnost atd. Volbou výboru mohou předsednické země ukázat své politické priority, resp. celkovou koncepci svého evropského předsednictví. Tato setkání ještě doplňují zasedání pořádaná z iniciativy Evropského parlamentu.

V roce 2004 byla u příležitosti konference předsedů národních parlamentů členských zemí EU v Haagu přijata pravidla pro meziparlamentní spolupráci v Evropské unii. V dokumentu je vymezen rámec pro tuto spolupráci, který mimo jiné tvoří konference předsedů parlamentů, setkávání představitelů rezortních parlamentních výborů, COSAC, simultánní parlamentní debaty o konkrétních otázkách, vybudování informačního systému IPEX (Interparliamentary EU Information Exchange – Meziparlamentní výměna informací EU) či Evropského centra pro parlamentní výzkum a dokumentaci (ECPRD – European Centre for Parliamentary Research and Documentation). Oblastmi této spolupráce by měly především být kontrola dodržování principu subsidiarity ze strany orgánů EU, výměna informací mezi jednotlivými parlamenty, pořádání konferencí a setkání na různých úrovních, každoročně by pak konference předsedů parlamentů měla stanovit priority meziparlamentní spolupráce pro následující rok.

Vztah národních parlamentů a vlády v evropských záležitostech

Vedle vymezení postavení národních parlamentů v rámci struktury Evropské unie je třeba věnovat pozornost postavení zákonodárné moci ve vztahu k exekutivě daného státu, která je na úrovni Unie jeho hlavním reprezentantem. Při teoretickém zkoumání vztahu zákonodárné moci s mocí výkonnou je nutno vzít do úvahy celkové fungování politického systému (ústavou vymezený vztah mezi exekutivou a legislativou), aktuální rozložení sil v parlamentu (přítomnost a vliv stran negativně se vymezujících vůči projektu evropské integrace), povahu vlády (většinová – menšinová), resp. vládní koalice (složení, rozvržení sil v parlamentu).

Můžeme definovat tři základní typy vztahu parlamentu a vlády:

  • Vztah, kde stranická příslušnost hraje podružnou roli. Jedná se o takřka jednotný postup parlamentu coby ústavního orgánu vůči vládě jako instituci, která do jisté míry s parlamentem soupeří o moc.
  • Vztah, kdy se stranická příslušnost členů parlamentu jasně projevuje. Poslanci, kteří přináleží ke koaličním stranám, sledují v parlamentu vládou vytyčenou linii.
  • Vztah, kdy dochází k překračování stranického spektra. Parlament je pak spíše jakýmsi kolbištěm, kde se střetávají různé politické zájmy.

Konečný modus vivendi mezi parlamentem a vládou je také určován historickým vývojem politického systému dané země a s tím související politickou kulturou té které země. Vztah mezi zákonodárným sborem a výkonnou mocí má vliv na provádění vládních politik, včetně vládní politiky na úrovni Evropské unie.

Institut parlamentní diplomacie

Dalším faktorem ovlivňujícím postavení národních parlamentů na evropské scéně je narůstající vliv systému parlamentní diplomacie, kdy se národní parlamenty dostávají do pozice aktivních účastníků zahraniční politiky. Předsednictví je stále především záležitostí diplomatickou a v této souvislosti je třeba zmínit zvyšující se vliv parlamentů v oblasti zahraniční politiky a to jak formou přímé parlamentní diplomacie, tak i posilováním parlamentarizace mezinárodních vztahů ze strany mezinárodních organizací. Tento proces je založen na posilování vlivu parlamentů na zahraniční politiku. Rostoucího vlivu zákonodárných sborů na zahraniční aktivity státu může být dosaženo jak posilováním vzájemné spolupráce parlamentů prostřednictvím výměny informací a přenášením společně vytyčených témat na národní úroveň, tak zvyšováním parlamentní kontroly vůči vládě v otázkách zahraniční politiky.

Na příkladu tří vybraných zemí a České republiky ukážeme, že v Evropské unii existují rozdílné modely zapojení národních parlamentů do výkonu předsednictví v jednotlivých členských zemích Unie. Odlišnost činnosti parlamentů vychází zejména z ústavně-právního pořádku země a z historického vývoje postavení zákonodárného sboru při kontrole výkonné moci.

Finsko

Vliv finského parlamentu na projednávání evropských záležitostí na národní úrovni je podstatný. Stanoviska parlamentu jsou pro vládu při jednáních v Radě EU politicky závazná. Finsko je v současnosti (ve druhé polovině roku 2006) předsednickou zemí EU a předcházející finské předsednictví proběhlo ve druhé polovině roku 1999.

Přípravy parlamentu na předsednictví v roce 1999 začaly na počátku roku 1997, kdy se konala opakovaná slyšení v hlavním výboru (Grand Committee) parlamentu, zvlášť o technických přípravách na předsednictví a o jeho prioritách. Slyšení byla ústní a výbor na jejich základě nepřijal žádnou zvláštní zprávu.

Pokud jde o předsednictví v roce 2006, konalo se několik slyšení o organizačně-technickém zajištění finského předsednictví. Co se týče obsahové náplně předsednictví v roce 2006 (stanovení priorit), vláda předala první formální sdělení o agendě a prioritách hlavnímu výboru v dubnu 2005. Sdělení bylo následně třikrát aktualizováno (v září, v listopadu a na začátku prosince 2005). Sdělení i jeho aktualizace byly předány všem specializovaným výborům. Sedm výborů předložilo své zprávy hlavnímu výboru, který vydal souhrnný přehled stanovisek výborů vládě na konci září 2005.

Aktivní přístup finského parlamentu donutil vládu především konkretizovat a přesněji stanovit priority finského předsednictví. Při srovnání původního sdělení s jeho prosincovou verzí je tento posun zcela zřetelný.

Konečnou podobu vládních priorit pro předsednictví Finska v Radě EU představil finský premiér Vanhanen před plénem parlamentu 21. června 2006.

Parlamentní procedura pro přípravu finského předsednictví je v obecných aspektech podobná proceduře, která se uplatňuje během předsednictví ostatních zemí: vláda musí vždy před začátkem nového předsednictvím předložit hlavnímu výboru návrh akčního plánu pro předsednictví. Hlavní výbor se poté vyjádří k vládou navrhovanému akčnímu plánu. Témata, která by chtělo Finsko v období předsednictví jakékoliv členské země EU prosadit, jsou stejně tak jako v případě vlastního předsednictví definovány nejméně dva roky před tím, než je předsednictví té dotyčné země zahájeno.

Itálie

Vliv italského parlamentu na rozhodovací proces v evropských záležitostech není výrazný. Parlament může přijmout usnesení vyjadřující politický postoj k postupu, který má zvolit vláda při jednání v Radě EU.

Itálie předsedala Radě EU v druhé polovině roku 2003. Před samotným vytyčením priorit italského předsednictví byli na administrativní úrovni zaměstnanci dolní komory zapojeni do jednání se zaměstnanci ministerstva zahraničních věcí a ministerstva pro evropské záležitosti, během kterých byly projednány všechny body vztahující se k organizačním aspektům předsednictví.

Na začátku (v červenci 2003) představila italská vláda priority svého předsednictví parlamentu, který je důkladně projednal a schválil návrh usnesení adresovaný vládě. Do definování a upřesňování priorit italského předsednictví nebyl italský parlament přímo zapojen, vykonával svoji roli kontroly exekutivy v průběhu předsednictví.

V době výkonu předsednictví dolní komora italského parlamentu, ve spolupráci s horní komorou, zorganizovala a hostila osm meziparlamentních setkání s účastí parlamentů členských zemí EU a kandidátských zemí i Evropského parlamentu.

Vzhledem k tomu, že se italské předsednictví EU časově překrývalo s posledními šesti měsíci aktivní činnosti Evropského konventu, sehrál italský parlament také stěžejní úlohu v přípravách setkání členů Konventu reprezentujících národní parlamenty, která se konala před každým zasedáním Evropského konventu.

Rakousko

Postavení rakouského parlamentu na rozhodovací proces v evropských záležitostech je silné. Rakousko bylo předsednickou zemí v první polovině roku 2006. Rakouský parlament oficiálně obdržel vládní návrh programu předsednictví na začátku prosince 2005.

Spolkový kancléř Wolgang Schüssel učinil prohlášení o agendě a prioritách rakouského předsednictví během zasedání pléna dolní komory dne 21. prosince 2005. Konkrétní aspekty vládního programu předsednictví byly diskutovány ve věcně příslušných výborech za přítomnosti ministrů nebo státních tajemníků (např. 17. listopadu 2005 spolkový ministr pro vnitřní záležitosti prezentoval rakouské priority předsednictví týkající se Haagského programu).

Dále se také konala neformální setkání členů parlamentu se spolkovými ministry, kde byly projednány organizační aspekty předsednictví.

V průběhu předsednictví rakouský parlament zorganizoval sérii konferencí věnovaných evropské problematice (jednalo se zejména o setkání předsedů specializovaných výborů národních parlamentů členských zemí EU a Evropského parlamentu, která proběhla v první polovině roku 2006). 

Česká republika

Česká republika převezme předsednictví EU v první polovině roku 2009 jako druhá z deseti nově přistoupivších zemí (první zemí bude Slovinsko v první polovině roku 2008). V případě, že Smlouva o Ústavě pro Evropu do té doby vstoupí v platnost, mělo by předsednictví ČR probíhat podle nové koncepce předsednického týmu, v rámci kterého budou úzce spolupracovat tři země. Během jednoho a půl roku se všechny tři země týmu v půlročních intervalech vystřídají v zastávání předsednické funkce, přičemž forma spolupráce a rozdělení úkolů bude záviset na jejich dohodě. Česká republika bude součástí předsednického týmu se Švédskem a Francií.

Doposud jedinou formou koordinace plánu činností v rámci předsednictví je společný víceletý plán priorit předsednictví. Současný víceletý plán schválený Evropskou radou je koncipován do konce roku 2006. Rakousko a Finsko tak budou posledními předsednickými zeměmi, které své priority určují v souladu s tímto dlouhodobým plánem. Česká republika bude s největší pravděpodobností sestavovat priority předsednictví společně s Francií a Švédskem.

V případě, že by se využily stávající jednací procedury pro vztah vlády a parlamentu, můžeme očekávat poměrně významné zapojení parlamentu do procesu přípravy i samotné realizace předsednictví ČR. Modelově přichází v České republice v úvahu obdobné zapojení parlamentu do výkonu předsednictví, jako tomu bylo v Rakousku či ve Finsku.

Předsednictví s sebou přináší některé podstatné náklady, které nejsou součástí běžných nákladů spojených se členstvím v EU. Jsou to náklady technické a personální a dále náklady, které souvisejí s definováním agendy předsednictví, především vlastních priorit.

Vláda v období předsednictví potřebuje pro jednání na evropské úrovni silný mandát, především v politicky ožehavých otázkách. Proto definování agendy českého předsednictví vyvolá tlak na vnitrostátní politickou a institucionální soudržnost.

Do kontroly činnosti vlády při přípravě českého předsednictví by měly ze strany Poslanecké sněmovny aktivně vstoupit především výbor pro evropské záležitosti, zahraniční výbor, výbor pro obranu a výbor pro bezpečnost a v závěrečné fázi i plénum Sněmovny. U specifických témat jako je například reforma zemědělské politiky, jejíž příprava připadne právě na období českého předsednictví, by měl být zapojen i zemědělský výbor, popř. výbory, které budou mít v kompetenci rozvoj venkova.

Výbor pro evropské záležitosti (VEZ) by měl po vládě vyžadovat informace o technických a personálních nákladech předsednictví pro zabezpečení činnosti Rady. U oblastí, které spadají do činnosti ministerstva zahraničních věcí, lze očekávat angažovanost zahraničního výboru. Období předsednictví je náročným obdobím pro diplomatický sbor, předsednická země je hlavním mluvčím v zahraniční politice Unie. Analogicky by měl VEZ požadovat zprávy o formulování priorit našeho předsednictví a o součinnosti s ostatními (spolu-)předsednickými zeměmi. S blížícím se nástupem předsednictví a specifikací priorit dojde k věcnému rozdělení agendy. Především u Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) budou témata projednávána zejména zahraničním výborem, resp. výborem pro obranu a výborem pro bezpečnost. V případě, že by na období českého předsednictví připadlo projednávání významného ekonomického tématu (hodnocení Lisabonské strategie, reforma společného rozpočtu ES), mělo by být projednáváno také hospodářským či rozpočtovým výborem.

Obdobnou podobu projednávání lze očekávat i na půdě Senátu, s ohledem na ústavní odpovědnost vlády vůči dolní komoře bude však, minimálně z politického hlediska, dominovat projednávání ve Sněmovně.

Příprava na předsednictví je komplexním procesem, obsahuje v sobě prvky odborné a technické přípravy a také stanovení priorit našeho předsednictví. Parlament by měl být zapojen do celkové přípravy předsednictví. Na základě zkušeností z jiných zemí EU by vlastní příprava zajištění předsednictví měla být zahájena nejméně dva roky před vlastním výkonem předsednictví. Příprava bude probíhat nejenom na národní úrovni, ale také na úrovni unijní a v jejím rámci bude zejména zapotřebí:

  • vytvořit koordinační mechanismus a stanovit hlavního koordinátora předsednictví na národní úrovni (ministerstvo zahraničních věcí, popřípadě ministerstvo pro evropské záležitosti, úřad předsedy vlády);
  • vyčíslit rozpočet na výkon předsednictví, který pokryje náklady na pořádání veškerých formálních i neformálních setkání na různých úrovních Rady, náklady na zajištění bezpečnosti či na posílení a vyškolení odborného zázemí veřejné správy včetně parlamentu;
  • zajistit odborný a vyškolený personál pro výkon předsednictví, což v sobě obsahuje posílení personálního zázemí na jednotlivých ministerstvech, včetně posílení stálého zastoupení v Bruselu. 

Výkon předsednictví v Radě ministrů je pro členskou zemi významnou událostí. S vývojem evropské integrace a institucionální struktury Unie dochází k postupnému zapojování dalších institucí do výkonu předsednictví v EU. Postavení národních parlamentů je v evropských záležitostech dlouhodobě posilováno jak ve vztahu k národním vládám (parlamentní diplomacie, částečně Protokol o postavení národních parlamentů), tak ve vztahu ke společným evropským institucím (COSAC). Příprava a samotný výkon předsednictví v Radě EU tak z pohledu národních parlamentů v sobě zahrnují oba tyto vztahy. Parlament České republiky, především Poslanecká sněmovna, disponuje významnými pravomocemi vůči vládě, pokud jde o způsob projednávání evropských záležitostí. Předsednictví bude klást nároky na běžnou jednací proceduru, protože jde o komplexní záležitost, ve které se musí angažovat i další výbory a Sněmovna jako celek. Parlament bude sehrávat důležitou úlohu v oblastech stojících mimo proces vytváření komunitární legislativy. Lze proto očekávat, že jeho postavení bude silné například v oblasti SZBP, lidských práv, rozšiřování EU. U politik spadajících do oblasti tvorby společné legislativy bude český parlament sehrávat důležitou úlohu při kontrole definování priorit a jejich následného prosazování ze strany exekutivy.

Na parlamentní úrovni by bylo vhodné vytvořit systém koordinace zapojení obou komor do přípravy a samotného výkonu předsednictví ČR, který by přispěl k posílení celkového postavení parlamentu ve vztahu k vládě během českého předsednictví v Unii a případně by tím i nastavil model efektivnějšího zapojení parlamentu do kontroly exekutivy v evropských záležitostech.


  1. V předsedání Radě EU se členské státy pravidelně střídají, jejich pořadí schvaluje Evropská rada. Rozpis předsedajících zemí na období 2007-2020 lze najít na: http://www.delblr.ec.europa.eu/page949.html.
  2. Blíže např. Arter, D.: Small State Influence Within the EU: The Case of Finland’s ‘Northern Dimension Initiative’. Journal of Common Market Studies 38 (5), 677-697.
  3. Conférence des Organes Spécialisés dans les Affaires Communautaires et Européennes des Parlements de l’Union européenne – Konference výborů pro evropské záležitosti parlamentů Společenství.
  4. Blíže: Syllová, J.: Národní parlamenty a prohlubující se evropská integrace, in: Pavlíček, V.: Suverenita a evropská integrace. Vodnář, Praha 1999, s. 97-113.
  5. Princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální či lokální úrovni.
  6. Jednací řád Konference výborů pro evropské záležitosti parlamentů EU. http://www.senat.cz/evropa/cosac.html
  7. Guidelines for Interparliamentary Cooperation in the EU. http://www.cosac.org/en/documents/basic/interparliamentary/
  8. ECPRD představuje síť odborných pracovišť Evropského parlamentu a národních parlamentů, v rámci které si mezi sebou vyměňují informace o národních úpravách určitých oblastí a jejich zástupci se pravidelně setkávají na odborných konferencích a seminářích.  
  9. Navrhovaná koncepce víceletého předsednictví Rady je založena na čl. I-24 odst. 7 dosud neratifikované Ústavy pro Evropu, který říká, že o konkrétní podobě předsednictví rozhodne evropské rozhodnutí Evropské rady, která v tomto případě rozhoduje kvalifikovanou většinou.