#jasnovEU – díl 20: Jak tuzemský zákonodárce do bruselské omáčky český omastek přidal

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Shutterstock

Není týdne, aby u nás nevzbuzovala vášně nějaká regulace EU. Od vysavačů přes GDPR po brčka. Ne vždy je ale namístě ukazovat prstem na Brusel. Na vině mohou být i čeští legislativci, kteří do bruselské omáčky před servírováním něco přimíchali.

Seriál #jasnovEU vážně i nevážně osvětluje některá sporná témata spojená s EU. Inspiraci čerpá na sociálních sítích.

Legislativní proces EU připomíná výrobu párků. Do podivně narůžovělé směsi z komisní továrny tu přihodí něco Evropský parlament, tu Rada. No a když přijede finálový produkt až do českých řeznictví (ministerstva a parlament), šikovní řezníci (zákonodárci) mohou do polotovaru ještě nepozorovaně přihodit nějakou tu přísadu. Když se nám pak z lehce nazelenalého párku udělá špatně, český řezník může celkem jednoduše ukázat na Brusel a tvrdit, že mu masný výrobek zkažený už přivezli. A většinou je docela těžké dokázat, že to není pravda.

Ale dosti bylo gastronomických metafor.

„Populárním tématem z hlediska měření aktivity vnitrostátních orgánů vůči sekundárnímu právu EU je problematika tzv. ‚pozlacování‘ směrnic (popř. jiných předpisů EU), tj. stanovování dodatečných požadavků nad jejich rámec, doprovázené případnými nepravdivými tvrzeními, že úpravu si vyžaduje unijní právo,“ napsal ve svém známém článku „Jsme papežštější než papež?“ z roku 2013 Tomáš Břicháček.

Tématu „pozlacování“ se nedávno věnovali kolegové z iDnes.cz, kteří se zaměřili na „proslavené“ české případy, jako je přimíchávání biopaliv do nafty a benzínu nebo povinnost balit pečivo do mikrotenových sáčků. My se však podíváme ještě na jiné příklady, kdy byli Češi při transpozici unijní legislativy do českého práva možná až přehnaně snaživí.

Co je to pozlacování?

Fenomén označovaný jako gold-plating popisuje situaci, kdy členský stát EU při transpozici právních předpisů EU (především směrnic) do vnitrostátního práva zachází za minimální požadavky plynoucí z těchto předpisů, a stanovuje tak povinnosti, které jejich adresáty zbytečně zatěžují. Větší zátěž může způsobit i nedostatečná aktivita národních legislativců – například nevyužijí možných výjimek nebo ponechají v platnosti přísnější domácí zákony.

Pokud nejsou povinnosti nad rámec unijních předpisů dostatečně přesvědčivě zdůvodněny, stávají se nežádoucími. „Státy, které ve své vnitrostátní úpravě stanoví přísnější podmínky, vytvářejí na svém území pro adresáty povinností méně příznivé regulatorní prostředí, než jaké je v zemích, které zvolily minimální transpozici práva EU. Adresátům povinností se tak zhoršuje prostředí pro jejich konkurenceschopnost,“ vysvětluje Kryštof Kruliš z Asociace pro mezinárodní otázky.

Jak už bylo řečeno, gold-plating může jít ruku v ruce s jistou manipulací ze strany národních zákonodárců. Že se v České republice doma vytvořená nepopulární opatření s oblibou svádějí na EU potvrzují politici i právníci. „Často na EU házíme věci, které doma z nějakého důvodu nejsou populární,“ podotkl v dubnu předseda senátního výboru pro záležitosti EU Václav Hampl (KDU-ČSL). Podobně v únoru mluvil také soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka.

Do jisté míry abstraktní „Brusel“ představuje ideální terč – užitečného viníka, který se nařčení nemá jak bránit. V záplavě legislativy na to zkrátka nemá kapacitu, zodpovědnost tedy zůstává na straně národních orgánů.

První příklad představuje české „vylepšení“ směrnice EU o spolupráci berních úřadů, které cloumalo českým politickým a mediálním prostorem na přelomu letošního února a března.

Situaci komentoval třeba bývalý poslanec TOP 09 František Laudát:

Včera to byla EU "klasika": když tak poslouchám frontmany současné české politické scény, většina jich obviňuje EU z…

Publiée par Frantisek Laudat sur Mercredi 21 mars 2018

Jak se pozlacuje v Česku

Spoléhat se ve věci gold-platingu pouze na emotivní komentáře opozičních politiků není ideální. Na významnost tématu však poukazují také akademici a analytici ve svých výzkumech.

Například v roce 2014 publikoval Richard Král se svými kolegy z Právnické fakulty Univerzity Karlovy práci s názvem „Zbytečně zatěžující transpozice – neodůvodněný Gold-plating směrnic EU v České republice“. Zde se věnují celkem čtrnácti směrnicím, které si česká administrativa nějak „pozlatila“. Šlo například o směrnice věnující se označování potravin, odpadům, energetické účinnosti, postupu vyřizování povolení k pobytu a práci a o další.

V již zmíněné analýze Kryštofa Kruliše autor představuje tři z nich. Jako příklad nám poslouží směrnice o energetické náročnosti budov z roku 2010. Členské státy se mohly rozhodnout, zda budou nebo nebudou uplatňovat minimální požadavky na energetickou náročnost budov také u budov úředně chráněných. Český zákon pak tuto povinnost zakládá a výjimku pro budovy v památkové rezervaci/zóně podmiňuje doložením stanoviska orgánu státní památkové péče. Navíc ukládá vlastníkům všech budov povinnost každých deset let zpracovat průkaz energetické náročnosti. Podle analýzy tak vzniká zbytečná zátěž.

„Zbytečné přenesení administrativní zátěže a nákladů na vlastníky tisíců budov, které se v ČR nacházejí v památkové rezervaci nebo zóně, a u kterých je energetická náročnost již po desetiletí a staletí konstantní a jiné právní předpisy dokonce brání její změně; zbytečně vytváří prokorupční prostředí (nutnost získat stanovisko orgánu státní památkové péče i v případech, které by mohly být dle směrnice EU bez dalšího vyňaty),“ uvádí analýza.

Z nedávných příkladů gold-platingu pak může jít o českou snahu „vylepšit“ nařízení GDPR.

A závěrečné poselství? V žádném případě neplatí, že veškeré české úpravy unijní legislativy při její transpozici a implementaci jsou nežádoucí. Vždyť už z principu směrnic vychází, že státy mají kýženého výsledku dosáhnout s ohledem na své právní prostředí.

Je však důležité vědět, že k těmto úpravám dochází a neskočit tak snadno „na špek“ pokaždé, když se nějaká nová nepopulární regulace okamžitě svádí na povinnosti přicházející z Bruselu. Nemusí to totiž být pravda.

O jak častou praktiku se jedná, však není jasné, protože bohužel neexistuje dostatečně efektivní způsob, jak tyto změny včas sledovat. Na světlo světa se tak pravděpodobně dostanou pouze do očí bijící případy. Dekonstruovat bruselskou omáčku zpět na suroviny je přeci jen poněkud složité.