Energetická bezpečnost ČR a budoucnost energetické politiky EU

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Plynové krize 2006 a 2009 zásadně zdůraznily otázku bezpečnosti dodávek zemního plynu, především z Ruské federace. Pro středoevropské země jde o téma obzvláště citlivé a aktuální, ať už díky jejich výrazné závislosti na tomto dodavateli, kvůli podstatným změnám souvisejícím s nově budovanou plynovou infrastrukturou v regionu nebo v návaznosti na vývoj energetiky na úrovni Evropské unie.

Nord Stream, South Stream, Nabucco, projekty dodávek zkapalněného zemního plynu (LNG) či Severojižní plynové propojení; všechna tato plánovaná či už budovaná infrastruktura zásadním způsobem mění dosavadní logiku dodávek zemního plynu do zemí V4, tedy Česka, Polska, Maďarska a Slovenska. Zároveň dochází i k prudkým změnám na úrovni Evropské unie, kdy energetickou politiku EU nově přetvářejí dokumenty jako Lisabonská smlouva či záměry obsažené ve strategiích typu Energie 2020 či zprávě Evropské komise ´Priority energetických infrastruktur do roku 2020´. Pro Českou republiku je proto klíčové znát odpovědi na některé základní strategické otázky, které mohou ovlivnit směřování domácí energetiky na dlouhá léta dopředu.

V prvé řadě, jak mohou ony zmíněné infrastrukturní projekty či jejich kombinace změnit ekonomicky racionální rozložení toků plynu u zásobování a tranzitu ČR, případně daných zemí V4? A která z nabízených variant tedy je v zájmu těchto zemí a jak ji prosadit na úrovni Evropské unie? A v neposlední řadě, jaké energetické zájmy by měla Česká republika v tomto kontextu v rámci regionu V4 i na unijní úrovni sledovat?

Hledáním odpovědi na tyto otázky pověřilo Ministerstvo zahraničních věcí ČR Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity (MPÚ). Osmiměsíční výzkum vedený experty dotčených zemí a využívající matematické modelace toků zemního plynu potom vedl k celé řadě zajímavých odpovědí (stručné závěry celé studie zde).

Zmíněné infrastrukturní projekty jsou v různých fázích plánování a výstavby. U řady z nich nelze v tomto okamžiku odhadovat, zda se vůbec uskuteční. Studie proto pracuje s referenčním scénářem vystihujícím situaci středoevropského tranzitu v době před finanční krizí (2008) a pěti dalšími scénáři, které představují nejvíce pravděpodobné kombinace uspořádání středoevropského tranzitu a zásobování v roce 2020. Tyto scénáře byly porovnávány z hlediska nákladů na dodávky plynu na cílové trhy, a to pomocí modelace ekonomicky nejvýhodnějšího zapojení zdrojových oblastí s nejnižšími produkčními náklady a také s nejnižšími náklady na transport ke spotřebitelům. Součástí hodnocení bylo i srovnání scénářů pomocí čtyř indexů pokrývajících problematiku diverzifikace, nahraditelnosti, bezpečnosti dodávek a nákladů, tedy v zásadě reflektujících konvenční definici energetické bezpečnosti z pohledu spotřebitelů.

Vzhledem k pokročilé výstavbě Nord Streamu byl tento plynovod zahrnut do všech scénářů, zbylou konfiguraci tvoří různé kombinace velkých trans-regionálních plynovodů Nabucco a South Stream a také regionálního projektu Severojižního propojení.

Alokace tranzitu, nebo alespoň její ekonomické racionále, dozná největších změn v souvislosti se spuštěním Nord Streamu. Lze předpokládat výrazné utlumení východo-západního tranzitu Českou republikou, který bude nicméně nahrazen tranzitem severo-jižním v podobě plynovodu Gazela, který přivede ruský plyn z Nord Streamu podél polské hranice (plynovod OPAL) do předávací stanice Hora Svaté Kateřiny, odkud projde právě Gazelou českým územím přes stanici Waidhaus do Bavorska.

Výstavba a spuštění Nabucca by patrně přinesla pokles podílu ruského plynu v Maďarsku, Rakousku a v závislosti na konstrukci plynovodu LBL i v České republice. Slovenský tranzit by tak prošel další množstevní redukcí. South Stream je sice přínosný co do diverzifikace tras a bezpečnosti dodávek, nicméně zároveň je nejvíce nákladným zvažovaným projektem, je podmíněn výjimkou z přístupu třetích stran a znamená negativní posun v diverzifikaci zdrojů. Jeho přínos pro obchodování s plynem a cenovou flexibilitu v regionu je tedy poměrně diskutabilní.

Nejvíce pozitiv může nabídnout Severojižní propojení. Jedná se o projekt umožňující největší diverzifikaci zdrojů, největší cenovou konkurenci a posílenou spolupráci mezi visegrádskými státy v případě krizí i v rámci rutinní práce s plynovou soustavou (například při dotáčení zásobníků na severu Moravy). Dalším podstatným rysem je napojení na LNG trhy nabízející spotové obchodování v situaci, kdy je na trhu přebytek a ceny LNG konkurují cenám potrubního transportu (taková situace si v roce 2010 vynutila řadu změn dlouhodobých take or pay kontraktů), a v neposlední řadě by Severojižní propojení mohlo mít pozitivní důsledky pro nově vzniklou burzu v Baumgartenu (CEGH), která dosud obchoduje pouze ruský plyn a jíž by se zapojením alternativních zdrojů dostalo potřebné likvidity. Na rozdíl od ostatních velkých projektů je také Severojižní propojení téměř výhradně v rukou zemí V4.

Neméně zajímavá je potom i úroveň samotné Evropské unie. Přes opakovaná tvrzení o výrazných změnách spojených s Lisabonskou smlouvou je zřejmé, že tento dokument pouze formálně potvrzuje dlouhodobě fungující stav. Klíčové otázky energetiky, tedy nastavení energetického mixu, fiskální otázky či využívání domácích zdrojů, zůstává i nadále v rukou národních států. Podobně mechanismus solidarity je svou vágností spíše rétorickým cvičením než reálným nástrojem využitelným v případě zásadní krize.

Reálné proměny v energetické politice EU tak probíhají na jiné úrovni, prostřednictvím celé řady menších iniciativ a dokumentů. Zřetelně je vidět rostoucí důraz na výstavbu přeshraniční energetické infrastruktury, která se ukazuje jako klíčový problém energetické bezpečnosti EU – vybírají se projekty evropského zájmu, hledají se prostředky pro jejich financování, řeší se potřeba snížení zbytečně dlouhého období jejich realizace. Důležitost narůstá i v oblasti vnitřního trhu a otázek spojených s ochranou životního prostředí a boje proti klimatickým změnám, kde pravomoci Evropské unie samovolně, nicméně vytrvale, získávají na síle.

Pro Českou republiku tento trend znamená potřebu zásadně zdůraznit unijní dimenzi ve svých strategických dokumentech i reálném fungování. Typicky v případě Státních energetických koncepcí, které dosud dimenzi Evropské unie spíše obcházejí, než aby v ní hledali šanci k prosazení zájmů ČR.


Více informací o studii naleznete pod tímto odkazem.