Čtyři postřehy k pokusu o odvolání Junckerovy komise

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Jean-Claude Juncker; zdroj: Rada EU.

Ve čtvrtek v poledne se euroskeptici pokusí sesadit Junckerovu Evropskou komisi. Neuspějí. K jejich kroku máme čtyři postřehy. Pokus o odvolání Junckerovy Komise na základě odhalení kauzy LuxLeaks nám ukazuje několik věcí.

Za prvé, síly otevřeně deklarující svou snahu Evropskou unii rozložit mají v Evropském parlamentu dostatečnou sílu k tomu, aby vyvolaly hlasování o vyslovení nedůvěry celé komisi. Faktem je, že schopnost shromáždit potřebných 76 podpisů (podpisy desetiny europoslanců) může být krajními protestními stranami v budoucnu užívána pro cílenou parlamentní obstrukci a komplikaci práce komise.

Již toto pondělí eurokomisaři neplánovaně přerušili svůj pracovní program a vypravili se na plénum do Štrasburku diskutovat o této kauze. Pokud se po květnových eurovolbách vynořovaly otázky, jaký praktický dopad bude mít úspěch radikálně euroskeptických stran na fungování Evropského parlamentu a rozhodování v EU, zde vidíme konkrétní dopad.

Za druhé, jsme svědky reálné politizace evropské exekutivy. Sám její předseda svůj tým cíleně označuje jako „politiky, nikoli úředníky“. I proto dal Jean-Claude Juncker v pondělí všem komisařům pokyn, aby přerušili práci a dorazili na plenární zasedání Evropského parlamentu do Štrasburku, kde diskutovali s politickou opozicí.

Tímto způsobem se v Evropském parlamentu voliči mohou pomalu stát svědky standardní politické hry mezi jasně rozpoznatelnou vládní koalicí a opozicí, která zahrnuje standardní instrumenty jako pokus o vyslovení nedůvěry. Proto není na místě zpochybňování této legitimní opoziční aktivity, která může být nekonstruktivní, ale je nepochybně standardní součástí demokratické politické hry.

Za třetí, je potřeba sledovat, aby radikální opozice tento silný nástroj nezneužívala, zvláště v situaci, kdy jedna z jejích předních tváří francouzská nacionalistka Marine Le Pen otevřeně podporuje Vladimira Putina a prokazatelně obdržela masivní finanční injekci ze zdrojů blízkých Kremlu.

Jak však víme i z české politiky z přelomu tisíciletí, každá vláda potřebuje tvrdou a konstruktivní opozici. Pokud jí nemá, volič pomalu ztrácí možnosti si reálně vybrat budoucí vládu, jako to můžeme v různých obdobách sledovat na Slovensku či v Maďarsku. Proto je třeba rozvážně rozlišovat mezi často Kremlu nakloněnými destruktivními silami veřejně deklarujícími snahu rozložit evropskou integraci a demokratickými politiky, kteří nesouhlasí s některými federalizačními kroky v konkrétních oblastech.

Za čtvrté, dnes existující velká koalice nemá v Evropském parlamentu reálnou alternativu.Souhra největších stran je standardním typem vlády, ale musí se vyhnout aroganci a přehlížení opozičních postojů, jinak ničí důvěru v celý systém. Evropští lidovci, socialisté a liberálové by si měli dávat pozor na to, aby při společném vládnutí neignorovali legitimní kritiku opozice a nezapomněli na své deklarované principy jen proto, že mají dominantní většinu. Jinak ohrozí důvěru v politické nastavení institucí evropské integrace, které dnes na pevných základech důvěry občanů nestojí.