Česká republika říká důrazné NE omezování zemědělských podpor pro velké farmy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Otázka dotací velkým podnikům se stala vděčným tématem debat jak uvnitř Evropské komise, tak i v evropském tisku a mezi odbornou i laickou veřejností. Většinou bohužel převládla zjednodušená představa, že velké zemědělské podniky musejí být a priori bohaté a podpory vlastně nepotřebují. Tisk často hovoří o milionářích, kteří pobírají evropské dotace, ale situace ve řadě zemí je zcela jiná.

Na začátek si připomeňme pár základních faktů. Velké farmy jsou běžné jen v několika zemích EU, jako např. v ČR, na Slovensku, nebo východní spolkové země Německa, a vznikly díky historickému vývoji v poválečné Evropě.

Vlivem komunistického uspořádání došlo k násilné kolektivizaci, kdy malí farmáři museli vkládat své majetky do družstev, která na nich pak hospodařila. Pokud do družstev odmítli vstoupit, byli oni a jejich rodiny perzekuováni. Tento trend se udržel během 40 let socialismu a výsledkem byl vznik a fungování mnoha velkých podniků, které obhospodařovávaly většinu zemědělské půdy. Tyto podniky pak byly transformovány a musely vypořádat majetkové podíly vlastníků nebo jejich potomků. Někteří se na farmy vrátili a hospodaří samostatně, ale většina buď pronajímá půdu nebo ponechala majetek v družstvech a akciových společnostech a jsou jejich členy nebo akcionáři. Nejde tedy o žádné bohaté šlechtice vlastnící půdu, kteří s ní nic nedělají a jen pobírají dotace. Jde o skutečné zemědělské podniky, které produkují suroviny pro zpracovatelský průmysl a zaměstnávají lidi na venkově.

Důležité je si uvědomit, že jednotlivé velké podniky v nových členských zemích nevznikaly proto, aby čerpaly ve velkém evropské zemědělské dotace, ale protože pokračují v dlouholeté tradici. Zároveň většinově nejde o bohaté podniky, naopak jsou stále zatíženy velkými dluhy za vyplacené transformační podíly. Důkazem je v ČR jak nízký podíl vlastního a vysoký podíl cizího kapitálu, tak i nízká hodnota aktiv vyjádřená na hektar, která je oproti podnikům EU-15 podstatně nižší.

V souvislosti s připravovanou reformou Společné zemědělské politiky (SZP) a návrhy Evropské komise na zavedení stropu přímých plateb pro velké zemědělské podniky (capping), je nutno konstatovat, že jakákoli diskriminace na základě velikosti zemědělského podniku je v rozporu se základními principy reformy SZP, zejména v souvislosti se zjednodušováním, zvýšením konkurenceschopnosti zemědělců v EU a snahou o spravedlivější SZP. Zavedení stropu dotací by totiž vedlo k nežádoucímu oslabení konkurenceschopnosti a dokonce k možnému umělému štěpení zemědělských podniků a s tím souvisejícímu nárůstu administrativní zátěže. Proto řada členských států EU, včetně České republiky, s uvedeným návrhem EK zásadně nesouhlasí a pro zavedení takového opatření neshledává relevantní důvody.

Jak je zřejmé z výše uvedeného, zastropování plateb by mělo velmi rozdílné dopady na jednotlivé členské státy EU a některé nové členské státy, včetně ČR, v nichž jsou historicky výrazně zastoupeny velké podniky, by na zavedení tohoto opatření velmi tratily. Např. čeští zemědělci by v závislosti na výběru jedné z navržených variant možného zastropování (300 nebo 100 tis. EUR) přišli o 26 až 59 % z celkových přímých plateb, což je přepočtu přibližně 6 až 13 miliard Kč ročně. Šlo by tedy o likvidační opatření ze strany Evropské unie vůči českému zemědělství.

V kontextu nových členských států rovněž nelze postavit rovnítko: velká farma = bohatá farma. Konkurenceschopnost a ekonomická hodnota velkých podniků vzniklých socialistickou kolektivizací je většinou menší, než ekonomická síla a konkurenceschopnost mnohem menších farem ve starých členských státech. Nelze je tedy a priori „trestat“ za jejich velikost odejmutím částí plateb. Bylo by to stejně absurdní, jako kdyby Evropská komise navrhla stropy pro jednotlivé státy, protože dostávají větší sumy peněz, než ostatní země.

Zároveň je nutno uvést, že nebylo nijak prokázáno, že by větší zemědělské podniky dostatečně neodpovídaly vyšším požadavkům na ochranu životního prostředí, nepřispívaly k poskytování veřejných statků nebo nebyly schopné čelit výzvám uvedeným ve Sdělení  Komise.

Z výše uvedených argumentů tedy vyplývá, že snížení výše přímých plateb pro zemědělské podniky v závislosti na jejich velikosti by vedlo pouze k rozdílnému zacházení se zemědělci v rámci SZP a v rámci jednotného trhu, umělému štěpení podniků a následnému zvýšení administrativní zátěže, odrazování zemědělců, aby se spojili za účelem stát se konkurenceschopnějšími a dále k vynakládání prostředků na administrativu a právní poradenství místo na zemědělství a ochranu životního prostředí.

Princip takového snížení v posledních letech odmítá značný počet členských států, včetně České republiky, z jejíž iniciativy vzniklo společné prohlášení proti zavádění jakéhokoliv stropu pro přímé platy jednotlivým velkým zemědělským podnikům. Kromě ČR se k prohlášení připojily také Německo, Itálie, Rumunsko, Slovensko a Velká Británie. Podpisem deklarace se podařilo vyslat jasný signál odmítnutí tohoto narušení férového zacházení se zemědělci napříč Evropskou unií. Doufejme, že další debata v EU bude založená na faktech a otázka zemědělských podpor bude vyřešena raději jejich zacílením na aktivní zemědělce, než paušálním omezováním podle velikosti podniku.