Zákon o lobbingu: bič na korupčníky nebo populismus?

Byrokracie - papiry

V nejbližší době zamíří do sněmovny přepracovaný návrh zákona o lobbingu, který má podporu socialistů, zelených a komunistů, ale pravicová uskupení k němu vznášejí řadu výhrad. Odborníci normu označují za malý „střípek do protikorupční mozaiky“, konzultační společnosti za marný pokus o omezení korupce.

Bohuslav Sobotka a Jeroným Tejc se připravují na druhý servis; míček z toho prvního skončil na začátku října v síti. Řeč je o zákoně regulujícím lobbing, který poslanci vrátili dvěma sociálním demokratům na podzim k přepracování, a ti se úkolu chopili a pro jeho novou verzi získali ve sněmovně podporu od komunistů a zelených.

Šance, že míček tentokrát skončí ve vymezeném poli je tedy poměrně velká, základní otázka ale zní, jestli se kvůli tomu máme radovat. Jedná se opravdu o krok k omezení moci korupčníků, jak tvrdí předkladatelé, nebo řečeno s kritiky o pouhé „plácnutí do vody“?

Na vnitro nikdy

Nejdříve je třeba vyjasnit, proč už jsou jako spoluautoři původně sociálně-demokratického návrhu uvedeni také Ondřej Liška za zelené a Pavel Kováčik za komunisty (ty doplňuje ještě „exzelená“ Věra Jakubková). Co se od podzimu v zákoně změnilo?

Nejvíce si zelení i rudí cení faktu, že ze zákona vypadla povinnost, aby výkazy o lobbistických kontaktech poslanců a senátorů spravovalo ministerstvo vnitra. „Jediným registračním orgánem bylo ministerstvo vnitra, což v podstatě znamenalo, že orgán exekutivy by měl kontrolovat zákonodárce. Toto odporuje základnímu ústavnímu principu dělby moci,“ popsal Ondřej Liška EurActivu hlavní Achillovu patu předlohy číslo jedna. „Původní návrh byl protiústavní,“ potvrzuje i Pavel Kováčik.

V přepracované verzi došlo v tomto směru ke změně: poslanci a senátoři mají své lobbistické kontakty hlásit mandátnímu výboru senátu nebo sněmovny; Ministerstvo vnitra bude přijímat výkazy od dalších veřejných činitelů, na něž se zákon vztahuje.

Tím se dostáváme k další výtce Ondřeje Lišky – vadil mu fakt, že lobbistou měl být jen ten, kdo vykonává lobbing na základě živnostenského zákona a dále to, že „návrh neřešil lobbing na úrovni krajů a obcí“.

Současná verze zákona definuje lobbisty mnohem šířeji a zvětšil se v ní i okruh veřejných činitelů, na něž se vztahuje. Kdo pod něj tedy bude spadat a jaké povinnosti ho čekají?

Posvítíme si na vás…

Každý, kdo se více jak třikrát za čtvrtletí pokusí „ovlivnit rozhodování orgánů veřejné moci nebo proces, který rozhodování předchází“ se bude muset zapsat do registru a jednou za čtvrtletí poslat příslušným výborům sněmovny nebo senátu (případně vnitru) podrobný výkaz o tom, jaké lobbistické kontakty učinil (kdy, s kým, v jaké věci a pro koho). Pokud lobbisté svým povinnostem nedostojí, hrozí jim pokuta až do výše jednoho milionu korun a pozastavení činnosti na pět let.

Podobně jako zástupci zájmových skupin budou veřejní činitelé publikovat tzv. otevřené kalendáře, kde zapíšou všechny své lobbistické kontakty. A co je důležité: jejich okruh se oproti původnímu návrhu rozšířil z poslanců, senátorů, členů vlády a zástupců některých ústředních orgánů, také na úroveň krajů a statutárních měst (zahrnuje radní, primátory, hejtmany nebo ředitele krajských úřadů).

Kritika se ale snáší na to, že nešel až do samotných obcí, což vadí například vládě Jana Fishera, která k celému návrhu přijala zamítavé stanovisko. „Není zřejmé, proč se návrh nemá vztahovat na členy zastupitelstva obcí, starosty a členy rady obcí,“ uvádí vláda s tím, že zákon na druhou stranu lobbistům garantuje „za odměnu“ právo účastnit se veřejných schůzí orgánů obcí.

K mínusům návrhu se ještě vrátíme, teď ale pojďme k jeho plusům. Podle Davida Ondráčky z české pobočky Transparency International tkví hlavní přínos nového zákona v možnosti veřejné kontroly kontaktů politiků s lobbisty. „Novinář si vytipuje jednoho poslance a bude si chtít zjistit, s kým se za posledního čtvrt roku scházel. Podívá se do jeho otevřeného kalendáře a pak ho porovná se seznamem lobbistů a už tady může zjistit nesoulad a může se ptát dál,“ uvádí příklad využití zákona Ondráčka (celý rozhovor zde) a dodává: „Ale i kdyby tam žádný nesoulad nebyl, dovíme se aspoň to, kdo se s kým scházel například před projednáváním nějaké důležité normy.“

„Nejde o to studovat detailní pracovní programy veřejných činitelů, ale mít možnost, v případě pochyb o transparentnosti, tyto pochyby vyvrátit, anebo naopak,“ doplňuje Liška.

„Regulovaný lobbing, který bude mít jasná pravidla, bude transparentní a pod veřejnou kontrolu. To je jeden z nástrojů, který rizika korupce ve státní správě podstatně eliminuje,“ uvádí Tejc. Zdaleka ne všichni zákonodárci s ním ale souhlasí.

Jedině dobrovolně?

Pokud jde o podporu zákona o lobbingu, zůstává česká politická scéna jasně rozdělena na kritickou pravici (s tou souhlasí také Fischerova vláda) a levici (k níž se připojili zelení), která návrh podporuje. Co tedy kritikům nejvíce vadí?

Podle Davida Šeicha z ODS je sice druhá verze návrhu „o poznání lepší“ než ta první (viz EurActiv 2.10.2009), avšak stejně zůstává „bezzubá“. „Nějaký zákon by byl dobrý, ale měla by ho předkládat vláda,“ vysvětluje Šeich s odkazem na složitost této normy. A konkrétní výhrady? Šeichovi vadí už samotná definice lobbisty, kde se nerozlišuje „mezi starostou nebo vedoucím tělovýchovného svazu“ a profesionálním lobbistou, a také nevhodně nastavené sankce.

K definici lobbisty směřuje i hlavní výtka Fischerovy vlády. „Zásadní nedostatek tohoto návrhu vláda spatřuje v samotné koncepci návrhu, kdy je lobbing definován jako činnost zaměřená na uskutečnění kontaktu lobbisty s veřejnými funkcionáři (…) a nikoliv jako činnost zaměřená k prosazení zájmu lobisty či jeho klienta,“ uvádí kabinet ve svém stanovisku. „Nedostatečným způsobem upravuje meritum problému lobbingu – vlastní pravidla jeho provádění,“ kritizuje.

Některé hlasy politiků i odborníků volají po tom, aby se upustilo od povinné registrace lobbistů a zavedl se pouze dobrovolný rejstřík. Ten funguje od června 2008 pro unijní lobbisty, ale zvlášť ti vlivní se do něj zrovna nehrnou a navíc někteří odborníci zpochybňují kvalitu poskytovaných informací (více viz Lobbing v evropských institucích). Například podle Ondráčky bychom se v Česku „na dobrovolnost spoléhat nemohli“.

S tím ale nesouhlasí místopředseda TOP09 Jaromír Drábek, který si myslí, že „jedinou cestou je dobrovolný registr“. Návrh zákona o lobbingu považuje za „snadno zneužitelný“ kvůli tomu, že přinese velké množství administrativy a navíc na něm nevidí žádné plusy. „Je to nesmysl, plácnutí do vody,“ říká Drábek.

Pro dobrovolné registrace by zvedla ruku i KDU-ČSL, naopak levicový návrh odmítá jako „zcela nezpůsobilý splnit naděje, které jsou do něj vkládány“.

Princip nepovinných registrací (nikoho to asi nepřekvapí) není proti srsti ani velkým konzultačním společnostem, na něž by se zákon o lobbingu vztahoval. „Zákon vychází z nevhodně formulované definice lobbisty, stejně tak nepostihuje zadávání veřejných zakázek,“ kritizuje Roman Pavlík ze společnosti Fleishman-Hillard.

Podle Pavlíka je také naivní si myslet, že návrh pohne s problémem korupce. „Zákon totiž bude regulovat pouze ty, kteří se k lobbingu veřejné hlásí, což jsou zejména public affairs agentury. V žádném případě ale nepostihne různé šedé eminence, které se oficiálně k lobbingu nehlásí a rozhodně tak neučiní ani po přijeti tohoto zákona,“ uzavírá Pavlík s tím, že je lepší jít cestou „zakotvení etických pravidel chování mezi lobbisty“ (založení asociace lobbistů).

I když má zákon o lobbingu poměrně velkou šanci sněmovnou projít, není vůbec jisté, zda se tak stane (do voleb už zbývá jen několik měsíců) a ani to, v jaké podobě bude nakonec přijat. Jedna věc však jasná je: pokud mu poslanci dají zelenou, staneme se vedle Polska, Maďarska a Litvy jedinou zemí Evropské unie, kde je lobbing regulován samostatným zákonem.