Milion občanů z devíti členských zemí může iniciovat přijetí unijní legislativy

Španělskému předsednictví se podařilo dosáhnout shody celé sedmadvacítky na pravidlech takzvané občanské iniciativy, kterou zavádí Lisabonská smlouva. Jeden milion evropských občanů minimálně z devíti členských států může vyzvat Komisi, aby předložila legislativní návrh.

Španělsku se podařilo získat ve věci občanské iniciativy podporu všech členů Unie, prohlásil španělský ministr pro evropské záležitosti Diego López Garrido. Lisabonská smlouva hovoří pouze o milionu občanů z „významného počtu členských zemí“ a ministři se nyní dohodli na devíti státech, tedy na třetině členů EU.

Ministři projednali i další hlediska fungování občanské iniciativy, jako například způsob kontroly autenticity podpisů či případný pokus zneužít iniciativu k dosažení cílů, které jsou v rozporu s hodnotami Unie.

Evropská občanská iniciativa (EOI) je jednou z hlavních inovací v Lisabonské smlouvě, která má posílit zapojení občanů do tvorby evropských politik a demokratizovat tak EU. Článek 11 (odstavec čtyři) Lisabonské smlouvy říká: „Nejméně jeden milion občanů Unie pocházejících z podstatného počtu členských států se může ujmout iniciativy a vyzvat Evropskou komisi, aby v rámci svých pravomocí předložila vhodný návrh k otázkám, k nimž je podle mínění těchto občanů nezbytné přijetí právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.“ Poprvé v historii tak bude moci občanská společnost ovlivnit agendu Unie.

Parlament přijal v květnu 2009 detailní pravidla pro implementaci EOI, která se v některých bodech liší od současné dohody ministrů – například poslanci nehovořili o třetině, ale o čtvrtině evropských zemí.

Setkání ministrů v La Granje

Na neformálním setkání ministrů pro evropské záležitosti v La Granje se 13. ledna představitelé členských států dohodli, že se Unie bude nadále hlásit k Evropské konvenci lidských práv podepsané v Římě roku 1950 a pěti protokolům, jež jsou její součástí a byly podepsány v letech 1952 – 1966. Ministři se shodli také na tom, že by EU měla začít s Radou Evropy konzultovat formalizaci procedur.

Dalším tématem diskuze během setkání ministrů byla tzv. Klauzule o solidaritě. Ta je obsažená v Lisabonské smlouvě a bude na základě dohody ministrů v praxi znamenat povinnost pomoci kterémukoli členskému státu v případě teroristického útoku či přírodních a člověkem zaviněných katastrof. Lisabonská smlouva zde stanovuje pouze rámcová pravidla a ministři se zavázali k co nejrychlejšímu dotvoření právního základu.

Představitelé členských států zde také projednali vytvoření Evropské služby pro vnější činnost a usnesli se na dodržování geografické a institucionální rovnováhy při přijímání jejích zaměstnanců: v evropské diplomatické službě musejí být zastoupeny všechny členské země a také Komise, Parlament i Rada.

Všechny zmíněné iniciativy přinesla Lisabonská smlouva a právě její uvedení do praxe je hlavní prioritou španělského předsednictví.