Měly by se pravomoci Evropského parlamentu rozšířit?

budova Evropského parlamentu v Bruselu; zdroj: EP

Přestože Evropský parlament získává stále více pravomocí, podle odborné veřejnosti má v porovnání s ostatními institucemi EU i národními parlamenty omezenější kompetence. Může se tato situace v budoucnu zlepšit? A jakou má Parlament roli v otázkách hospodářské a fiskální unie?

Zítra (1. listopadu) tomu bude přesně dvacet let, kdy vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii, známá jako Maastrichtská smlouva, která tvoří základ Evropské unie. "Evropská osmadvacítka" je zcela specifickým uskupením, v němž členské státy postupně přenášejí některé své pravomoci na evropské instituce.

Právě s tím je spojeno několik zásadních otázek. Mezi odbornou veřejností stále nepanuje jasná shoda na tom, do jaké míry by měly národní státy přenést pravomoci na nadnárodní úroveň. Jasné také není, jak by měly být pravomoci ideálně rozděleny mezi samotnými evropskými institucemi.

Posilování slabého Parlamentu

Institucí, která by měla zastupovat evropské občany a jejich zájmy, je Evropský parlament. Jedná se o jedinou přímo volenou evropskou instituci (nadcházející volby se uskuteční v květnu 2014). Její pravomoci se poměrně výrazně rozšiřují, a to z původních kontrolních na dnešní zákonodárné.

Jak upozorňuje Dieter Grimm, profesor veřejného práva Humboldtovy univerzity v Berlíně a bývalý soudce Spolkového ústavního soudu, Evropský parlament v rámci EU stále nezastává funkci klasického parlamentu tak, jak to známe z národních států. Uvedl to na nedávném expertním semináři „Parlamentní demokracie jako cesta k řešení současné evropské krize?“, který uspořádalo Friedrich-Ebert-Stiftung e. V., zastoupení v České republice, ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy.

Důkazů uvádí hned několik. Parlament je podle Grimma jen „spoluzákonodárcem“, který může rozhodovat pouze o některé legislativě, a to společně s Radou. Jedná se navíc o „reaktivní“ instituci, která nemá možnost legislativu sama iniciovat, může ji pouze modifikovat či zamítnout to, co jiní iniciovali.

„Evropský parlament se nečlení na většinu a opozici a program parlamentní většiny není ‘vládním programem‘, jak tomu v Evropě bývá,“ uvedl také Grimm a dodal, že v neposlední řadě mají evropské volby jen velmi malý vliv na složení Komise, na rozdíl od toho, jak vznikají vlády v jednotlivých členských státech.

Na prvním místě zájmy států

Jak by tedy vypadala EU, pokud by pravomoci Evropského parlamentu byly posíleny na úroveň těch národních? „Rada by se stala jakousi její druhou komorou, a ztratila by tak výrazně na své pozici,“ zdůrazňuje profesor Grimm.

A právě v tom se podle odborné veřejnosti skrývá jádro problému. Zatímco Evropský parlament zastupuje zájmy evropských občanů a Komise zájmy Unie jako celku, Rada má hájit postoje národních států. Není ale novinkou, že existují oblasti, ve kterých si státy chtějí i nadále ponechat rozhodující vliv, nebo ve kterých přenos kompetencí neumožňují národní ústavy.

Jednou z těchto oblastí je podle Jiřího Georgieva, zástupce vrchního ředitele Sekce pro evropské záležitosti Úřadu vlády ČR, regulace v hospodářské a fiskální oblasti. Jak uvedl na zmíněné konferenci, zásahy do daňových otázek, tedy do příjmů a výdajů státu, jsou politicky velmi citlivé a souvisí s rozdílnými představami států o tom, co má být předmětem výdajů. Zatímco v některých zemích veřejnost požaduje vyšší míru sociálního státu, která je spojena právě s vyšším zdaněním, v jiných státech je tento recept nepřijatelný.

„Všimněme si, jak výrazně je toto rozhodování v rukou členských států, tedy Rady, a jak málo je do rozhodování vtažen Evropský parlament, nemluvě o Evropském soudním dvoře,“ řekl na zmíněné konferenci.

Jak dodal Jan Kudrna z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, podobný politický charakter má také rozpočet. „Peníze jsou vždy základním nástrojem realizace zájmů státu,“ zdůraznil.

Zatímco v oblasti měnové politiky tak Evropský parlament disponuje značnými kontrolními pravomocemi, ve fiskální a hospodářské politice se to příliš očekávat nedá. „Tato rozhodnutí nejsou technokratické povahy. Představy občanů se výrazně liší a s ohledem na to by bylo obtížné najít jednotnou úpravu a svěřit ji do rukou Evropského parlamentu,“ vysvětluje Georgiev.

Deparlamentarizace národních parlamentů

Přestože o tom, zda jsou pravomoci Evropského parlamentu dostatečné, nepanuje jasná shoda, je jisté, že možnosti této instituce se s  každou přijatou smlouvou zvětšují. To však rozhodně neplatí o parlamentech národních. Jak upozornil profesor Grimm z Humboldtovy univerzity, zatímco stále větší množství národní legislativy má původ v té evropské, národní parlamenty větší vliv na evropskou legislativu nezískávají. Dochází tedy k takzvané deparlamentarizaci.

Jako příklad zmenšující se role národních parlamentů lze podle Jana Grince, odborného poradce senátního Výboru pro záležitosti EU, uvést vyjednávání ohledně prohlubování hospodářské a měnové unie. Zahájení evropské diskuze ke sdělení Komise týkající se této otázky bylo vydáno 28. listopadu 2012. Evropská rada o něm jednala již 13. a 14. prosince, tedy jen o dva týdny později. „Na parlamentní debatu v členských státech tak nebyl téměř žádný prostor,“ upozorňuje.

Upozadění národních parlamentů lze podle Grince demonstrovat i na jednáních okolo evropského semestru, tedy pravidelného cyklu koordinace hospodářských politik. Komise ve výroční zprávě o vztazích s národními parlamenty uvedla, že s nimi povede intenzivnější dialog jednak po zveřejnění roční analýzy růstu, a také po schválení jednotlivých doporučení členskými státy. Grinc však upozorňuje na to, že roční analýza růstu je podle něj jen velmi obecným dokumentem, z něhož nelze zcela rozpoznat, na co se Komise v jednotlivých členských státech zaměří. Po schválení doporučení už zase lze vést debatu prakticky jen o způsobech jejich provedení.

„Je vhodné racionalizovat parlamentní projednávání dokumentů evropského semestru tak, aby stanovisko parlamentu zaznělo v okamžiku, kdy ještě může něco ovlivnit,“ řekl Grinc na zmíněné konferenci.