Lisabon posílil úředníky Komise, tvrdí známý lobbista

Francouz Daniel Guéguen, který se v bruselském lobbingu pohybuje přes 30 let, podtrhuje známou tezi českého prezidenta Václava Klause, že Unii vládnou „nikým nevolení byrokraté“. Úředníci Evropské komise si podle něj usurpují čím dál větší moc v procesu známém jako komitologie.

„Když se zeptáte jakéhokoliv novináře nebo odborníka na evropské instituce, kdo nejvíce získal schválením Lisabonu, odpoví vám, že Parlament a Rada. Já ale říkám přesný opak: vyhrála Komise,“ zahajuje představení své nové knihy Komitologie: Boj o moc v EU známý bruselský lobbista Daniel Guéguen.

Jak je tak zásadní rozpor v interpretaci Lisabonu vůbec možný? Podle Guéguena leží zakopaný pes v komitologii, tedy přijímání prováděcích předpisů k unijním směrnicím, které sice málokdo rozumí, ale její význam je přitom obrovský. Lisabon zajišťuje Komisi v komitologii silnější postavení než kdy dříve, tvrdí Guéguen.

To, že má Komise opravdu velkou moc, potvrzuje i europoslanec Jiří Havel (ČSSD): „Úředníci Komise nám přinesou desetkrát přepracovaný návrh, který ale vyhovuje jim a ne nám,“ stěžuje si Havel s tím, že europoslanci mají v mnoha případech pouze „formální moc“.

Black box

Nabízí se otázka, proč dělat tolik humbuku kolem prováděcích předpisů, když o tom zásadním – tedy znění směrnic – rozhodují Komise, Rada a Evropský parlament v poměrně transparentní proceduře spolurozhodování. Vždyť třeba vyhlášky v Česku také přijímají jednotlivá ministerstva, tedy exekutiva…

Problém je ovšem v tom, že „ďábel se skrývá v detailech“ a o unijní legislativě to platí dvojnásob. S tím jak Evropská unie rostla se z jejích směrnic stávaly čím dál obecnější rámce, které se řídily principem „nejmenšího společného jmenovatele“. Jinými slovy, směrnice se dají přirovnat k prázdným nádobám, které se právě v rámci komitologie musí naplnit skutečným obsahem. A že ho není málo – ročně se přijímá asi 2.500 technických prováděcích opatření, přičemž směrnic je schváleno „jen“ okolo padesátky.

Komitologie vznikla v roce 1962 s cílem usnadnit řízení zemědělských trhů a v devadesátých letech její význam výrazně vzrostl v souvislostí s implementací Jednotného evropského aktu a vytvářením společného unijního trhu. Jak píše Guéguen, žádná oblast v současnosti neunikne „spárům komitologie“.

Proč spárům? Problém je v tom, že komitologii – i když má naprosto zásadní význam – skoro nikdo nerozumí. „Komitologie je černá skříňka, do které skutečně vidí tak 50 lobbistů v Bruselu,“ říká Guéguen, který je jedním z nich. „Z řad europoslanců komitologii rozumí jen několik málo zákonodárců,“ podtrhává.

Dá se to doložit na následujícím příkladu: Minulý rok europoslanci hlasovali o dvou rezolucích týkajících se energetického značení (konkrétně o prováděcích nařízeních Komise), jejichž znění bylo prakticky totožné, jen ta první byla zaměřená na lednice a druhá na televize. Zatímco v prvním případě parlament těsnou většinou rezoluci přijal, ve druhém ne.

Při zpětném zkoumání se ukázalo, že 50 poslanců hlasovalo u první rezoluce opačně než u druhé. Důvod? „Systém je tak složitý, že poslanci už vlastně nevědí pro co hlasují,“ cituje Guéguen vysvětlení parlamentních úředníků.

Hlavně žádný rámus

Složení více než 250 „komitologických výborů“, v nichž zasedají zástupci členských států (předsedají jim úředníci z Komise) je podle Guégena často tajné, stejně jako výstupy z jednání, které se zveřejňují neúplné a se značným zpožděním.

Samotné fungování komitologie a příslušných výborů však není vše, co zůstává zakryto rouškou tajemství. V roce 2006 se v komitologii uskutečnila zásadní reforma, o níž se však i experti na unijní instituce dozvěděli až se zpožděním a víceméně náhodou. Proběhla sice v tichosti, ale šla správným směrem – k posílení role Rady a Evropského parlamentu.

Došlo k rozdělení prováděcích předpisů na dvě kategorie: tzv. „kvazilegislativní“ akty, u nichž má Parlament a Rada právo veta, a prováděcí opatření „v úzkém smyslu“, o kterých nadále rozhodují komitologické výbory (tzv. řídící či regulatorní) kvalifikovanou většinou. Problémem ale zůstává to, že zmíněné výbory se prakticky nikdy nepostavily proti vůli Komise; podobné případy jsou podle Guéguena naprosto výjimečné.

Konzultativní moc“ neexistuje

A co přinesl komitologii Lisabon? Podle Guéguena naprostou revoluci, o které ale opět nikdo neví. Problém je, že v souboji o moc Komise tentokrát jasně triumfuje, tvrdí zkušený lobbista.

Lisabon víceméně zachovává dělbu předpisů na dvě kategorie (jen se nově jmenují delegované a prováděcí akty), ale výrazně omezuje pravomoci členských států u prováděcích aktů. Komise může navrhnout a odsouhlasit prakticky cokoliv a členské státy mohou příslušný předpis zrušit v Radě až po jeho schválení (doposud mu přitom mohly vystavit stopku už v komitologických výborech).

Podle Davida Hadrouška z Ministerstva zahraničních věcí se však členské státy po vstupu Lisabonu v platnost rozhodně nemění v tiché přihlížející. „Byli jsme poměrně úspěšní v tom, abychom zachovali původní komitologii,“ tvrdí. Guéguen s ním ale nesouhlasí: „Buď hlasujete a máte moc nebo konzultujete. Nic jako konzultativní moc neexistuje.“

Zpochybňuje také další Hadrouškovo vyjádření, pod které by se asi podepsala většina lidí sledujících dění v unijních institucích, a sice, že „Lisabon posiluje pravomoci Evropského parlamentu.“ Podle Guéguena je to možná pravda u „viditelného“ spolurozhodování, ale v případě komitologie vše směřuje ke kompletnímu vyšachování Parlamentu. Hlavní poselství jeho knihy tedy zní: V boji o moc mezi unijními institucemi jednoznačně vítězí byrokratický aparát Komise.

Představení českého vydání knihy „Komitologie: Boj o moc v EU?“ Daniela Guéguena pořádalo Zastoupení Evropské komise v ČR, spolu s Informační kanceláří Evropského parlamentu v Praze a CEBRE – Českou podnikatelskou reprezentací při EU. EurActiv byl mediálním partnerem této akce.