Jaká byla evropská politika odstupujícího premiéra Nečase?

zdroj: Evropská rada.

Jednání o tom, kdo se stane příštím českým premiérem, podle všeho právě vrcholí. Petr Nečas mezitím zůstává předsedou vlády v demisi. Za tři roky ve funkci se Nečas účastnil mnoha jednání na evropské úrovni. Jak se mu při nich vedlo a jak se pod jeho taktovkou proměnil vztah České republiky a EU? Ptali jsme se politologů.

Od roku 2010, kdy ve Strakově akademii poprvé zasedala právě odstupující vláda Petra Nečase, došlo v EU k řadě změn. Unie totiž musela čelit důsledkům globální finanční a hospodářské krize (EurActiv 27.5.2013). Na summitech EU se tak mnohdy jednalo o zásadních otázkách. Za Českou republiku na ně jezdil právě předseda vlády Nečas.

Ten se stal premiérem jako předseda ODS, tedy strany, která je známa svým rezervovaným postojem vůči evropské integraci. Podle politologů tím byla do značné míry určena Nečasova evropská politika.

Osobní názor odstupujícího premiéra na evropskou integraci je totiž podle politologa Víta Hlouška z Masarykovy univerzity spíše nejasný. „Jeho politické působení v této oblasti odráželo nutnost vybalancovat vliv euroskeptického křídla v ODS na straně jedné a přece jen integraci nakloněnějších sil ve vládě na straně druhé,“ řekl Hloušek EurActivu.

Vliv ODS

„Petr Nečas je ze strany, ze které je, a tím byly jeho limity v evropské politice stanoveny,“ dodává k tomu analytik Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál. Na druhou stranu prý ale v jiných oblastech ukázal, že i v zahraniční politice se lze vůči klišé a zatvrzelosti vlastní strany postavit, a to především když pronesl průlomový projev k sudetoněmecké otázce v bavorském sněmu. „Myslím, že pokud si ho někde v Evropě zapamatují, tak právě v Mnichově a právě pro tento čin,“ sdělil redakci Dostál.

Na hlavních krocích Petra Nečase v rámci EU je ale vliv jeho domácí strany ODS patrný. „Nečas nijak nevybočil z rámce spíše rezervovaných postojů ODS vůči Unii, o čemž svědčí například jeho výrazně odmítavý postoj k zavedení eura i možnosti přijmout tzv. euroval,“ domnívá se další politolog Ladislav Cabada z Metropolitní univerzity v Praze.

Právě odmítavými postoji k některým integračním krokům se Česká republika za Nečasovy vlády v evropské politice vyznačovala. Například odmítání Evropského stabilizačního mechanismu, tzv. eurovalu, který má sloužit jako záchranný fond pro země eurozóny (EurActiv 17.12.2010), nebylo podle Cabady v unijních strukturách vnímáno jako vstřícná politika. Jinak podle něj ale bylo Česko v posledních dvou letech v EU spíše neviditelné.

Nejdůležitější Nečasovy kroky v Unii pak shrnuje Dostál. „Odmítl podpis fiskálního paktu, prosazoval referendum o přijetí eura, vysmíval se evropským fondům (například při společné pražské diskuzi s Angelou Merkelovou) a nepostavil se prezidentovi, když tvrdošíjně odmítal podepsat úpravu článku 136 Lisabonské smlouvy, který právně ukotvuje již zmíněný euroval,“ říká analytik.

Evropský stabilizační mechanismus ale mohl v říjnu 2012 začít fungovat i bez ratifikace České republiky, jedná se totiž o mezivládní smlouvu 17 států eurozóny. Příslušný dodatek Lisabonské smlouvy nakonec letos podepsal nově zvolený prezident Miloš Zeman (EurActiv 2.4.2013).

Podle politologa Hlouška je právě na postoji Nečasovy vlády k eurovalu možné dokumentovat ambivalentní výsledky plynoucí z ambivalentního postoje. „To, že nemusíme Evropský stabilizační mechanismus financovat, je v pořádku, zároveň ale utrpěla naše možnost participace na unijním rozhodování,“ vysvětluje Hloušek.

Fiskální kompakt

Za odmítnutí fiskálního paktu na začátku roku 2012 si pak premiér Nečas vysloužil kritiku nejen od opozice, ale i od vládních kolegů. Dostal se kvůli tomu dokonce do sporu s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem (EurActiv 8.2.2013). Kritika byla o to silnější, že Nečasovo rozhodnutí připojit se k Británii a nepodpořit vznik fiskálního kompaktu přišlo nečekaně (EurActiv 1.2.2013).

S ministerstvem zahraničí se Nečas dostal do sporu ještě jednou, a to když koncem roku 2011 jmenoval státního tajemníka pro evropské záležitosti. Stal se jím Vojtěch Belling. Karel Schwarzenberg to chápal jako zásah do působnosti svého rezortu, a jmenoval proto svého prvního náměstka Jiřího Schneidera dalším státním tajemníkem pro EU. Česká republika má tak v současnosti tajemníky dva.

Pozice českého premiéra v EU mohla být podle Cabady navíc od počátku zkomplikována předcházejícím předsednictvím České republiky v Radě EU. V polovině předsednického období musela totiž po vyslovení nedůvěry odstoupit Topolánkova vláda a tyto politické turbulence podle mnohých poznamenaly akceschopnost českého předsednictví.

Vít Dostál také připomíná, že Nečas nevstoupil do premiérského křesla jako odborník na evropskou politiku. „Musel se hodně učit a přivedl si do Strakovy akademie názorově blízké osoby, které měly o evropské politice velmi dobrý přehled,“ dodává Dostál. Právě proto lze prý každodenní a úřednickou práci premiéra i celého kabinetu v evropských otázkách hodnotit jako bezproblémovou.

Nečasova vláda se také po celou dobu potýkala s dopady krize. Po celé období vládnutí premiéra Nečase totiž probíhala v EU hluboká a vleklá hospodářská krize. Podle Cabady je paradoxní, že Nečasova vláda dokázala velmi efektivně, i když bolestně tlumit nárůst veřejných dluhů, ale příliš pochvaly si ze strany unijních orgánů nevysloužila.

Evropskou politiku Petra Nečase pak celkově hodnotí politolog Hloušek. „Odhlédneme-li od rétorické stránky věci, chovala se poměrně pragmaticky, čímž iritovala jak přesvědčené euroskeptiky, tak přesvědčené eurofily.“