Duševně nemocným pomáhají v Táboře najít cestu na pracovní trh

Evropské dotace jsou pro nás naprosto nezbytné, říká Pavel Kutil, koordinátor projektu táborského sdružení Fokus, které lidem s duševním onemocněním pomáhá najít ztracené místo ve společnosti, na adresu peněz z Bruselu. Tým jeho lidí v současné době realizuje projekt, jehož cílem je takto postiženým lidem zlepšit možnosti uplatnění na trhu práce.

Souvislosti:

Česká republika může v současném programovacím období 2007-2013 vyčerpat celkem 26,7 miliard eur z evropských strukturálních fondů (Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu) a Fondu soudržnosti. Peníze z těchto fondů putují ke konečným příjemcům prostřednictvím (na evropské poměry nebývale komplikované) soustavy 26 operačních programů.

Všechny české regiony s výjimkou hlavního města Prahy mají podle pravidel evropské regionální politiky nárok na podporu v rámci tzv. Cíle 1 (Konvergence). Obecně ji mohou získat regiony, jejichž HDP je nižší než 75 % průměru EU. Konkrétně v případě České republiky jsou takto poskytovány dotace ze sedmi regionálních operačních programů (řízených regionálními radami soudržnosti) a osmi tématických (řízených sektorovými ministerstvy).

Přestože Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ) spadá z větší části pod Cíl 1, částečně je financován i z peněz vyhrazených na Cíl 2 – Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Na tuto podporu mají obecně nárok regiony, které jsou postiženy strukturálními problémy a zároveň se díky své vyšší hospodářské úrovni „nevejdou“ pod Cíl 1 (v ČR jsou takto podporovány výhradně projekty realizované na území hlavního města Prahy).

Administraci OP LZZ má na starosti Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). Úkolem programu je podporovat opatření zaměřená na snižování nezaměstnanosti pomocí aktivní politiky na trhu práce, profesního vzdělávání, zvyšování kvality veřejné správy nebo začleňování sociálně vyloučených obyvatel do společnosti.

Témata:

Duševní porucha může postihnout každého čtvrtého

Jednou ze skupin, které jsou v České republice ohroženy sociálním vyloučením, jsou osoby s duševním onemocněním. Český statistický úřad v roce 2008 zveřejnil údaje, podle nichž onemocněním tohoto typu trpí více než 100.000 Čechů. Někteří odborníci ale upozorňují, že skutečný počet obyvatel s duševní poruchou může být mnohonásobně vyšší, neboť do statistik se nezapočítávají lidé, jimž nebylo onemocnění formálně diagnostikováno.

Světová zdravotnická organizace (WHO) ve své tématické výroční zprávě z roku 2001 odhaduje, že v celosvětovém měřítku postihne nějaký typ duševní poruchy během života jednoho člověka ze čtyř. V každém časovém okamžiku je navíc duševní poruchou nebo poruchou osobnosti postiženo přibližně 10 % lidí z celkové populace.

Duševním onemocněním se přitom rozumí například schizofrenie, deprese, neurotické poruchy, poruchy nálad nebo poruchy osobnosti. Navzdory častému omylu se nejedná o lidi mentálně retardované. „Lidé s duševním onemocněním jsou lidé stejní jako kdokoli jiný, pouze kvůli svému onemocnění nemohou dělat vždy vše tak jako ostatní,“ vysvětluje Pavel Kutil ze sdružení Fokus Tábor. „Duševní nemoc intelekt nesnižuje,“ dodává s tím, že nemocný člověk si svůj stav dobře uvědomuje.

Díky svému onemocnění mají lidé s duševní poruchou často problém zapojit se do běžného života. Mohou mít například potíže s koncentrací, prudkými změnami nálady (včetně mánií a depresí) a nemoc ovlivňuje i běžné sociální schopnosti a dovednosti. Tito lidé obvykle využívají služeb psychiatrů a psychoterapeutů, pobírají invalidní důchod a nemívají příliš mnoho přátel mezi „běžnými“ lidmi. V důsledku toho ztrácejí kontakt s okolním světem a schopnost fungovat v „normální“ společnosti.

Za vysokou nezaměstnaností jsou často předsudky

Potíže mají i při hledání zaměstnání. Autoři táborského projektu odhadují, že v České republice se nezaměstnanost lidí s duševním onemocněním pohybuje mezi 70 a 90 %. Důvody pro takto vysoká čísla ovšem nejsou zdaleka pouze na straně duševně nemocných. „Hlavním důvodem je stigmatizace ve společnosti, která plyne z neinformovanosti, nepochopení a strachu co vlastně to duševní onemocnění je, jak se projevuje a jaké problémy lidi s duševním onemocněním trápí. Všechno ostatní jsou důsledky tohoto stavu, včetně velmi malého zájmu a strachu státu, měst i donátorů být spojování s duševně nemocnými,“ říká Kutil.

Co na to zákon?

Česká legislativa podporuje práci osob s duševním onemocněním prostřednictvím Zákona o zaměstnanosti, který obecně upravuje zaměstnávání osob se „změněnou pracovní schopností“ (tedy nejen duševně nemocné, ale i jinak handicapované). Zaměstnavatel, který zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením má právo získat od státu příspěvek na pokrytí jejich mzdových nákladů. Firmy nad 25 zaměstnanců mají navíc státem stanovenou kvótu podle níž mají zdravotně postižení tvořit alespoň 4 % z celkového počtu zaměstnanců. Reálně tuto kvótu ovšem řada zaměstnavatelů neplní, neboť jim zákon umožňuje tento požadavek „splnit“ alternativně – buď výběrem dodavatele, který více než z 50 % zaměstnává postižené nebo zvláštním odvodem do státní pokladny.

Zaměstnáváním osob s duševním onemocněním se v českých podmínkách věnují pouze organizace poskytující sociální služby, říká Kutil. „Vidí jejich problémy a potřeby a poskytují jim pracovní rehabilitaci. Budují chráněné dílny, které jim umožní pracovat a pomáhají jim přejít na ‚volný‘ trh práce“.

Zapojení lidí s duševní poruchou do pracovního procesu je také cílem projektu „Sociální integrace a rovné příležitosti pro osoby s duševním onemocněním v přístupu na trh práce“, na který sdružení Fokus Tábor (sdružení je součástí širší regionální sítě „Fokusů“, které se orientují na pomoc duševně nemocným) získalo v loňském roce peníze z OP LZZ. Táborská neziskovka jeho prostřednictvím nabízí program, ve kterém si 40 duševně postižených klientů pod vedením zkušených terapeutů může v rámci malého kolektivu osvojit chybějící sociální a pracovní dovednosti.

Je třeba překonat ostych

„Klienti si u nás mohou vyzkoušet různé typy rukodělných činností, práci v textilní dílně, úklid místností i venkovních prostor, zahradnické práce, práci v kavárně – v kuchyni i při obsluze. V těchto pozicích je později můžeme i zaměstnat, aby si mohli ověřit, že tuto práci dlouhodobě zvládají,“ popisuje koordinátor projektu činnosti, při nichž klienti mohou sbírat své zkušenosti s pracovním prostředím.

Postižení se s pomocí terapeutů učí postupně zvládat svou práci tak, aby ji v budoucnu mohli vykonávat samostatně. Práci mohou posléze najít buď přímo v chráněných dílnách, které sdružení provozuje, nebo (ovšem s dodatečnou podporou) na volném trhu práce.

Jak již bylo řečeno, duševně nemocní lidé mají často problém s navazováním sociálních kontaktů. „Projekt jim pomůže prolomit bariéru ostychu z lidí, z vlastní neschopnosti, uvědomit si svou hodnotu, nalézt své schopnosti, zlepšit pracovní dovednosti, umožnit využít všechny znalosti v uplatnění na trhu práce, umět požádat o pracovní místo, přijmout jej a setrvat v něm,“ říká Kutil.

Sdružení se v rámci projektu snaží také navázat spolupráci s firmami, které by v budoucnu mohly jeho klienty zaměstnat. Koordinátor ale přiznává, že v tomto směru je jeho tým teprve na začátku. „Je pár firem, se kterými spolupracujeme a s dalšími navazujeme spolupráce prostřednictvím průzkumu trhu a dotazníkového šetření.“ Zpravidla se podle něj jedná o firmy, jejichž majitelé mají nějakou zkušenost s duševním onemocněním „z rodiny nebo z okruhu svých známých“. Obecně jsou ale firmy k zaměstnávání těchto lidí rezervovanější. „Platí, že hlavní problém je neinformovanost, neznalost a strach,“ konstatuje Kutil.

Bez evropských fondů by to nešlo

Peníze z evropských fondů jsou pro podporu podobných projektů, jaké realizuje v současné době sdružení Fokus Tábor, nepostradatelné a zjevně nahrazují nedostatek zdrojů v tuzemských veřejných rozpočtech. Jak ostatně vyplývá i z výše uvedeného, český stát zatím problematiku sociálního vyčlenění osob s duševním postižením a jejich následné zapojení na trh příliš systematicky neřeší. Podle Kutila je to do značné míry způsobeno celkovou transformací české společnosti. „Ještě pár let bude trvat, než budeme moci hovořit o stabilním systému“. Na druhou stranu ale dodává, že se jedná o komplikovanou problematiku a že to „chce čas“. Jen by mohlo „vše probíhat rychleji a bez objevování cimrmanovských ‚slepých uliček’“, dodává.

Přidaná hodnota

O tom, že evropské fondy v České republice v řadě oblastí nahrazují nedostatek domácích zdrojů, se hovoří poměrně často. Výjimkou nejsou podle Radany Kratochvílové z MPSV ani programy financované z Evropského sociálního fondu (ESF; plně je z něj financován také OP LZZ). Díky evropským penězům lze podle ní jak zlepšit poskytování stávajících služeb, tak začít poskytovat služby zcela nové.

Jak ale naznačují její slova, zdaleka nejde pouze o to, že by evropské fondy domácí prostředky „suplovaly“. Oproti národním zdrojům mají evropské fondy pro české prostředí nemalou přidanou hodnotu. Díky možnostem mezinárodní spolupráce lze s pomocí evropských fondů podpořit zcela jiné typy projektů, než umožňují domácí zdroje. Evropské dotace navíc díky striktně daným pravidlům pomáhají kultivovat systém, jakým se v České republice poskytují veřejné dotace.

„Prostředky z ESF mohou podpořit administrativní kapacity z hlediska kvality nebo uplatňování principu partnerství na regionální a místní úrovni“, říká Kratochvílová s tím, že příjemci dotací z ESF strukturální fondy obecně považují za užitečný nástroj pro transparentní rozdělování veřejných prostředků. Některé postupy již podle ní přejaly dokonce i tuzemské úřady práce.

Velkým plus je prý také skutečnost, že se o projektech rozhoduje na regionální úrovni, nebo že evropské peníze umožňují podpořit menší příjemce. V neposlední řadě byly evropské fondy schopné pružně zareagovat na mimořádné podmínky dané hospodářskou krizí, připomíná Kratochvílová.

Mělo by jít hlavně o výsledky

Na druhou stranu vyšší transparentnost při rozdělování evropských dotací je vykoupena větší administrativní náročností a na tu si řada příjemců podpory stěžuje. Výjimkou není ani táborský Fokus. Projekty podpořené z evropských fondů jsou „administrativně náročné, zdlouhavé, nedají se s jistotou naplánovat, finanční prostředky jsou obdrženy se zpožděním, někdy značným, po ukončení projektu není zajištěno další financování,“ shrnuje své námitky vůči evropskému financování Pavel Kutil.

Potřebu snížit administrační náročnost financování si podle Kratochvílové uvědomují jak v České republice, tak v Bruselu. „V současné době probíhá na celoevropské úrovni proces zjednodušování administrace a transferu finančních prostředků,“ říká s tím, že některá zjednodušení využily už i české operační programy, včetně OP LZZ.

Přiznává ale, že programy financované z ESF se vyznačují určitou „překontrolovaností“. Důvodem je, že tzv. „měkké“ projekty podpořené z těchto programů jsou vystaveny stejně přísným kontrolám jako tvrdé infrastrukturní projekty. Spíše by se ale mělo hlídat, zda projekty plní cíle, jakými jsou rozvoj lidských zdrojů nebo podpora znevýhodněných osob na trhu práce. „To je ale metodologicky náročnější a kontrolní orgány se proto raději zaměřují na snadněji kontrolovatelné procesní aspekty,“ popisuje Kratochvílová zdroj častých stížností ze strany příjemců.

Do budoucna by tento problém mohla částečně odstranit úprava systému hodnocení projektů. Zatímco dnes je kladen důraz na plnění kvantifikovaných monitorovacích indikátorů, v příštím období by podle Kratochvílové mělo dojít k větší orientaci na výsledky projektů (tzv. results-based management).

„Chceme realizovat projekty nejen procesně správně, ale také realizovat správné věci,“ uzavírá.